Svatý Martin se narodil roku 316 nebo 317 v římské provincii Panonie v dnešním Maďarsku. Na přání otce, vysloužilého vojáka, šel Martin v jeho šlépějích. Armádě nesloužil s nadšením, ale své povinnosti plnil spolehlivě. Proto ho povýšili na důstojníka.
Byl silně věřícím člověkem a svou víru prožíval i v armádě, což také dokazuje symbolický čin, díky němuž se stal tak známým.
Došlo k němu v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera. Martin se tudy na koni vracel do vojenského tábora. U brány ho oslovil polonahý žebrák a prosil o almužnu. Protože u sebe Martin neměl ani peníze, ani jídlo, vzal proto svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho mečem na půl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se zahřál.
Legenda dále vypráví, že Martin příští noc spatřil Ježíše oděného v půlce jeho pláště, jenž mu pravil, že svým skutkem je na cestě ke křtu. Svými slovy odkazoval na evangelium: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil."
Po těchto událostech se dal Martin pokřtít a odešel od armády. Když pak ve městě Tours zemřel biskup, občané si vzpomněli na něj. Pověst ale vypráví, že Martin při své skromnosti nechtěl biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty jej však svým silným kejháním prozradily.
Roku 370 byl Martin vysvěcen na biskupa. I přes vysokou církevní pozici žil po celý život skromně, až asketicky. Svou misijní činností horlivě potíral pohanství a obracel lidi na křesťanství. Patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté.
Protože svatý Martin proslul svou štědrou a skromnou povahů, zeptali jsme se známých Martinů, zda se umí o své věci dělit.
Martin Doležal, starosta Sezimova Ústí
„Já jsem mladší sourozenec, takže vím, že tohle dělení bylo vždycky spíš záležitostí těch starších sourozenců ti to měli těžší. My mladší jsme vždycky trochu sobečtější. Nikdy jsem ale nebyl ten, který by se na pískovišti bil za svoje hračky. Je pravda, že pocházím z poměrů, kdy jsme neměli úplně na rozhazování, takže jsem naučený, že na co nemám, to nemám, a nejsem zvyklý si půjčovat. Ani jako malý jsem se neužíral tím, že něco nemám. Když jsem jezdil na nějaké výpravy, tak bylo automatické, že jsme se všichni dělili. I o svačinu bych se podělil, i když si svoje jídlo hlídám. O to se zase tak rád nedělím (smích).
Martin Šonka, letecký akrobat
„To záleží na tom, o co se mám dělit. Asi by to museli zhodnotit jiní, ale já si samozřejmě myslím, že se dělím velice rád (smích). Když jsem byl malý, tak mě rodiče nabádali, že dělení je důležité. I když si do dneška pamatuju, jak mi vždycky babička dávala koláče s tím, ať si je sním radši doma, protože venku na mě čeká pět hladových kamarádů (smích). I mezi mnou a bráchou byla určitá rivalita, jak je to u sourozenců bežný, a co jsem měl já, musel mít i brácha a naopak, takže to u nás s tím dělením taky nebylo tak horký. Dřív bych řekl, že bych se nikdy nepodělil o svoje letadlo, ale to už jsem taky porušil, i když jsem skřípal zubama. Taky na jídlo jsem takový citlivější. Jsem docela žravej, takže zrovna jídlo si hlídám."
Martin Habart, ředitel okresní Agrární komory v Táboře
„Já předpokládám, že se dělit umím. Dělím se teda hlavně se svými dětmi a to poměrně často. Doufám, že jsem se uměl dělit i jako malý kluk, i když si na to popravdě už vůbec nepamatuju. Jako lakomec si teda nepřipadám. Doufám, že to tak vnímají i ostatní."
Martin Novák, majitel galerie Špejchar v Želči
„To se asi úplně nabízí, že o manželku bych se nepodělil (smích). Snad jsem se uměl dělit i jako dítě, s tím jsem snad takový problém neměl, i když už si na to upřímně řečeno ani nepamatuju. Teď se třeba rád podělím o pivo. Uvařím ho a zadarmo nabídnu k ochutnání lidem ve Špejcharu a dělá mi radost, když jim chutná."
Martin Dvořák, atlet
„S dělením nemám problém. Rád každému pomůžu. Určitě bych se ale nepoděli o zážitek, který mám z mistrovství Evropy, kde jsem získal bronzovou medaili. Ten moment, kdy stojíte na stupínku, si chci vážně nechat jenom pro sebe."
Autor: Kateřina Šímová
