Tábor – Již zítra, 24. června, oslaví svůj svátek všichni Janové. Toto známé a druhé nejpoužívanější mužské jméno u nás má ve své oblibě i Jaroslav Klaus, byť se Jan nejmenuje. Honzové byli a jsou především jeho přátelé, se kterými hrál tento osmdesátiletý táborský rodák téměř až do nynějška stolní tenis. V jeho blízké rodině na toto jméno však nenarazíte. „U nás byli jen samí Jirkové a Jardové," dodává s úsměvem na rtech.

Vzpomene 
na Jana Masaryka

Z významných osobností ve vztahu k tomuto jménu se mu  hned vybaví československý politik a syn prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka Jan, a také svatý Jan Nepomucký, jehož svátek v kalendáři připadá na 16. května. Jméno Jan spojuje Jaroslav Klaus i díky tomuto světci právě s náboženskou tradicí. „Dneska však především mladou generaci už dávno netáhne," mávne rukou. Čtyřiadvacátý červen je také připomínkou narození Jana Křtitele. Tento křesťanský svátek bývá spojován i se starými pohanskými tradicemi, panu Jaroslavovi však blízké nikdy nebyly.

„Když jsem byl malý,  často jsem se svými kamarády ohně nebo hranice zakládal, ale s jakýmikoliv svatojánskými tradicemi jsme to nikdy nespojovali. I bez zvyků a pověr ale považuju svatojánskou noc originálním způsobem přece jenom za okouzlující. Je kouzelná, když bývá teplé počasí a vedle sebe  máte  mladou dívčinu,"  šibalsky mrkne.

V tomto období rád trávil čas na své zahradě v Klokotech, kde bylo tehdy běžné, že vám světluška  jen tak přistála na natažené ruce. I to se ale změnilo. Jak Jaroslav Klaus říká, zejména v průběhu jeho pracovního života, kdy pracoval u podniku Kancelářské stroje Tábor. K technickému rozvoji té doby poté dává do protikladu vývoj ochrany životního prostředí, kterou stále považuje za nedostatečnou. „Ničíme vše kolem sebe," rozhořčeně zdůrazňuje a přináší konkrétní osobní zkušenost: „Dnes na naší zahradě v Klokotech už žádné světlušky nejsou."

Příčinu úbytku světlušek, ale i ostatních dříve běžných živočišných druhů, spatřuje hlavně v neohleduplné výstavbě, ničení křovisek a používání chemie.

Ohně pálili, ale na čarodějnice

František Rytíř.Dub u Ratibořských Hor – Svatojánská noc, to je velká oslava slunce, přírody a lidského bytí. V předvečer svátku svatého Jana, 23. června – lidé zakládali ohně, hořící větve vyhazovali vysoko k nebi a někde dokonce zapalovali sudy a dřevěná kola, která s velkým jásotem kouleli z kopců. Svatojánská noc byla plná magie a kouzel, otevírala se země a skály, aby vydaly svá tajemství. Říká se, že svět nadpřirozených bytostí se na chvíli propojil se světem lidí.

Taková noc musela být opravdu zvláštní, vždyť slunce bylo na vrcholu svých sil.
V Dubu u Ratibořských Hor se Františka Rytíř narodil a vesničce zůstal po celých 72 let věrný. V širokém okolí je známý vynikající pamětí a sdílností. Vypráví o všem, třeba o zemědělství, které se stalo jeho celoživotní obživou. Láska k půdě mu zůstala a ještě dnes ho můžete spatřit za volantem traktoru, jak si to frčí po loukách. Vypomáhá se sklizní sena, v létě pomůže při žních, na podzim půjde vyorávat brambory. Kamkoli jde, nese s sebou historky.

Svatojánské slavnosti? Tak zrovna na ně si nepamatuje. „Tyhle slavnosti se u nás nikdy nedržely, to bych si určitě pamatoval. Ani v Dubu, ani v okolí. A od rodičů jsem o takových oslavách také neslyšel," říká se stoprocentní jistotou. Ale tak rád by povídal! Chvíli přemýšlí a pak spustí. „Ohně jsme pálili, ale to bylo na čarodějnice a také šestého července. Říkali jsme tomu pálení na Husa," zasmál se spokojeně, že jsme našli téma. „Vůbec nechápu, proč se u nás ty svatojánské svátky neslavily. Možná proto, že jsme v tomto měsíci stavěli májky. To je také moc krásná tradice," odpoví si.

Jednou dokonce s kamarády postavili celkem 19 májek pro stejný počet svobodných dívek. Ovšem pozor, všechno stihli za jedinou noc a všechny májky museli samozřejmě uhlídat.

„To se pak nedivte, že nám na svatojánské tance s ohněm už nezbyly žádné síly," dochází František Rytíř k logickému závěru.