Když se chotěmická škola těšila tomu největšímu lesku, usedala do lavic Růžena Řehořová, tehdy Stejskalová. V Chotěmicích strávila celý život a dnes už je nejstarší občankou. V rodném listě má vepsaný ročník 1927. „Do školy jsem přišla roku 1933 a pamatuji kantory Vaňase, Devetera a Chmelíka," začala vzpomínat sedmaosmdesátiletá pamětnice.

V jedné třídě se učily dohromady čtyři ročníky, pak školáci přecházeli do Deštné, kam chodila o dva roky starší sestra paní Růženy. „Po obecné škole v Chotěmicích jsem už nikam nepokračovala. Až pak jsem si dodělala nějakou dvouletou nástavbu. Musela jsem pracovat v hospodářství. Mělo sedm hektarů, maminka byla nemocná a tatínek také nemohl. Onemocněl rakovinou," popisuje těžké rodinné chvíle Růžena Řehořová.

S proutkem v ruce

Učitelé byli ale prý na své svěřence hodní a netrpěli ani přehnanou přísností. Tedy až na jednoho. „Deveter furt nosil v ruce proutek a s námi do třídy chodil jeho syn. Toho furt práskal. Ale hrozně. Jakmile kluk trochu neposlechl, už jí držel. My od něj nikdy nedostali a ani nikdo jiný," shrnula s tím, že ostatní děti také nebyly nějací svatoušci a občas zlobily.

Na škole nechyběly hodiny tělocviku, při nichž se pětadvacet nezbedníků staralo o zahradu. „Kromě toho, jak o zahrádku pečovat, nás řídící učil i všechny možné hry. Kantoři se vždycky snažili, protože věděli, že tady ve vsi nemáme žádné jiné vyžití," hodnotí zdejší rodačka. „Bavili jsme se různě. Nejčastěji pobíháním po návsi."

Neposlechli

Kromě svého dětství zavzpomínala Růžena Řehořová i na to, jak se seznámili její rodiče. „Nechtěli jim dovolit, aby se vzali. Pro maminku si babička s dědečkem vyhlídli jednoho četníka ze vsi. Tatínek byl totiž jenom zedník, což pro ně bylo málo. Jak se ale říká, srdci neporučíš, tak se moji rodiče sebrali a utekli do Prahy. Tam se také vzali," směje se paní Růžena a zakončuje: „Na chalupě ale neměl kdo dělat, tak jsme přišli zpátky. V rodném listě mám napsáno, že jsem se narodila tady, ale tehdy rodiče žili ještě v Praze."

I dnes obecnou školu v Chotěmicích najdete. Stále stojí na kraji obce, je v ní sál a obecní byt. Mezi posledními, kdo tady dostal vzdělání, byl i starosta Milan Brus (1954). „Za mě tady bylo pět ročníků, ale poslední jsem už dochodil v Deštné. Takže škola skončila zřejmě v roce 1964," počítá. „Učil nás pan Josef Zingl, který ve škole ještě chvíli bydlel. V budově pak mívalo schůze družstvo," popisuje starosta s tím, že po revoluci škola dostala novou střechu a obec budovu stále udržuje.