Jak jste se dostali ke svému povolání a co jste studovali?
Petr Švamberk st.: Asi od pěti let jsem chtěl být sklářem. Někde v televizi nebo v kině jsem to viděl, ale nepřikládala se tomu taková váha, protože to je podobné, jako když děti normálně říkají, že chtějí být kosmonauty nebo popeláři. Když jsem se v deváté třídě rozhodoval, kam půjdu, vybral jsem si obor sklář v učilišti Chlum u Třeboně. Přihlásil jsem se na nástavbu a dodělal si maturitu. Když jsem se pak hlásil o práci, nikde mě nechtěli, protože by mě nemohli platit jako pracovníka dělnického, ale technického, a to jsem nechtěl, zříct se maturity. Po čase jsem se dostal ke stavební firmě Památky Tábor a jen díky obrovské náhodě jsem tam začal pracovat. Pamatuji si, že byl pátek, všichni už byli doma, v té firmě zůstala jen sekretářka a já tam přišel, že sháním práci. Odmítla mě se slovy, že tam už ředitel není, ale ten se v ten moment vrátil, protože si v kanceláři zapomněl klíče od chaty. A tak jsem byl zaměstnaný. Tohle řemeslo tedy dělám od pondělí 20. srpna 1973. Začátky byly těžké, nakonec jsem odešel a požádal jsem o živnostenský list, čímž nastaly problémy s tehdejším režimem, protože jsem často dělal vitráže a okna samozřejmě v kostelech.
Petr Švamberk ml.: Vztah ke sklu mám hlavně z dětství, kdy jsme se já i sestra tady v dílně často pohybovali. Přihlásil jsem se po devítce na školu do Železného Brodu, kde jsem sice přijímací zkoušky udělal, ale byl jsem druhý pod čarou, takže jsem potřeboval být rok ještě někde jinde, abych to mohl zkusit znovu. Tudíž vznikl nápad si řemeslo nějak ochutit a obohatit, takže jsem jako táta nastoupil do Chlumu u Třeboně a dělal jsem malíře skla a keramiky. To mi dalo taky hodně zkušeností, dnes to hojně využívám, je to přímá součást té práce s vitrážemi. Poté jsem šel do Železného Brodu na sklářskou průmyslovku a tu jsem nedodělal. Po necelých dvou letech jsem odešel a ukončil všechna studia. Pak nastalo takové období ničeho, taky jsem cestoval a nakonec jsem se vrátil sem, pomáhat tátovi, protože jsem vždycky věděl, že nechci být umělec ve fabrice a dělat jednu a tu samou práci nebo věc po stovkách kusů. Umím leccos, dělal jsem kameníka a zvládnu i jiné práce, ale řemeslo mi jde nejlépe. Moje začátky byly hlavně těžké v tom smyslu, že to člověk nedělá jako hobby, ale protože musí. Až po dlouhé době se naučíte vnímat při výrobě nejen tu práci, ale i to kouzlo, které vitráže mají.

Petr Švamberk starší
• Narodil se v roce 1953. • Má dva výuční listy, maturitu a absolvoval školy v Chlumu u Třeboně, v Praze a v Železném Brodě.
• Soukromě začal podnikat v roce 1982.
• Práce mu zabere všechen jeho volný čas, ale nevadí mu to, protože ji bere jako koníčka.
• Podílel se na stovkách děl restaurování skla, tvorbách nových historických výplní a podobně.
Petr Švamberk mladší• Narodil se v roce 1981.
• Byl pracovně v Anglii a Irsku, kde se naučil pracovat s dalším přírodním materiálem kamenem.
• Nyní žije v Táboře se svou přítelkyní a pracuje s otcem.

Uživí vás vaše práce?
Petr Švamberk st.: Jak se říká jde to, ale dře to. Teď bylo jakési období krize, ve kterém mi několik zákazníků nezaplatilo, ale už to vypadá lépe. Sice jsme stále v minusu, snažíme se ale, aby byla situace pokud možno lepší a lepší. 

Petr Švamberk ml.: Jsou hubená období a tučná období. Jako jakákoliv jiná poctivá práce, která se dělá rukama, není moc dobře placená. Člověk si vydělá, ale nikdy nebude žít v přepychu.

Jsou vaši zákazníci pouze z Čech? Nebo máte i zakázky ze zahraničí?
Petr Švamberk st.: Dalo by se říci, že máme pouze české objednavatele. Teď tu máme například jednu vitráž, kterou rozbili řemeslníci, když sundavali okna v kostele. Za svůj život jsem měl několik klientů ze zahraničí a pouze jeden z nich byl seriózní, protože ostatní cizinci dobře vědí, že jsme obchodnická embrya, že neumíme ten jejich, jak říkají, byznys.
Petr Švamberk ml.: Největší zájem mají Češi, ale přes jejich firmy se naše práce dostane i do ciziny.

Co je podle vás na vaší práci nejdůležitější?
Petr Švamberk st.: Já svoje dovednosti z rodiny nemám, protože otec učil, takže mě k tomu dovedl osud, ale určitě je potřeba veliká trpělivost, důslednost a motivace dotáhnout tu věc do konce, protože jinak bych to sklo nebo výplň okna musel vzteky rozbít. Petr Švamberk ml.: Především pečlivost, píle, důvtip. Jsou to hodiny a dny, které strávíte u jednoho díla a postupujete mravenčím tempem. To musí člověk vydržet a musí ho to přitom i bavit. Je milion chvilek, při kterých můžete celou tu práci zničit. Při řezání, broušení, skládání, letování. Anebo když to sklo zahřejete. Může totiž kdykoliv prasknout. Je to hlavně o pečlivosti člověka.

Co považujete za vaše nejlepší dílo?
Petr Švamberk st.: Celý život říkám, že tu práci, kterou já sám považuji za svou nejlepší, musím najít. Je někde v Praze, ještě jsem ji nenašel, ale jedná se o okna s velmi složitým vzorem, která jsou u točitého schodiště, tedy jsou ohnutá podle kruhového půdorysu, směřují vzestupně se schody a jsou ještě ke všemu kosodélná. Jsou to vlastně takové kousky skleněné šroubovice, která se táhne vzhůru v pěti patrech.
Petr Švamberk ml.: Nejvíce se mi líbí restaurování starých kostelních figurálních oken, to je nádherná práce. Restauroval jsem schwarzenberský erb, to byla opravdu lahůdka. Visí nad dveřmi v novém zámeckém muzeu v Českém Krumlově. To je moje asi nejzajímavější práce, je to druhá nejkrásnější malířská práce, která se sem do naší dílny dostala. Je to zajímavé nejenom historicky, protože ta skla jsou velmi tenká a choulostivá, ale i v ohledu zvláštního a nezvyklého postupu při práci.

Kdo vás toho v životě nejvíc naučil?
Petr Švamberk st.: Když jsem byl u památek, tak tam byl jeden mistr, jmenoval se Lustig, který mě učil tak, že mi bránil. Třeba přede mnou při některých postupech i schovával práci, abych neviděl, jak který technický problém vyřešil a musel jsem si na to přijít sám.
Petr Švamberk ml.: Učil mě především táta, to je jasné, protože jsem se kolem něj motal v dílně. A pak hlavně život sám. Zajímavá zkušenost byl rok v Irsku, kde jsem dělal kameníka.

Autor: Veronika Gigalová