Šárka je na mateřské dovolené, stará se o dva syny (10 let, 2 roky), se starším se učí, vaří a usedá ke stroji. Hlavní motivací stát se šičkou roušek bylo přání pomoci ostatním v těžké době. „Nemohu být dobrovolnicí, která nosí seniorům nákupy, tak jsem zvolila tuto formu. Navíc mám doma šicí stroj, na kterém občas šiji i oblečení pro mladšího syna,“ uvedla Šárka Lyčková.

Zpočátku tvořila roušky hlavně pro svou rodinu, pak zásobila kamarády a známé a také se zapojila do široké sítě desítek dobrovolnic, které roušky poskytly Městu Tábor. Roušky dodala například kamarádce z porodnicko-gynekologického oddělení Nemocnice Tábor.

Šití se Šárka věnuje tak čtyři hodiny denně. Během března a dubna se v šití roušek zdokonalila, brzy získala fortel a mohla rouškové „modely“ vylepšovat a variovat. „Potíže nastaly, když mi došly tkalouny, které jsem si musela dělat sama. Pak jsme přešla na výrobu dvojitých roušek s kapsou, kam lze vkládat nanofiltr. Pro město jsem šila roušky převážně velikostně unifikované, pro známé se umím přizpůsobit velikosti hlavy nebo jiným požadavkům. Nejraději šiju pro děti, roušky jsou barevné. Chci, aby je potěšily, když už je musí nosit,“ sdělila mladá žena, která pochází až z Krnova.

Jednou z prvních dobrovolných šiček, která začala vyrábět doma na stroji roušky pro své okolí, je Šárka Lyčková z Tábora.Zdroj: Archiv města Tábor

Kvůli materiálu na roušky vyčerpala veškeré domácí zásoby bavlny, později si musela látky objednávat. Vše platila ze svého. A jestli jí občas výroba roušek neleze na nervy? „Ne, šití mám jako relax. Nepříjemné je pouze to, když se trhají nitě, ale to zná každá šička,“ míní Šárka. Ta získala také jednu zkušenost. „Roušky jsem nejdříve nabízela na Facebooku. Mí přátelé se ze začátku styděli, váhali říct si o ušití roušky, pak se naštěstí osmělili,“ usmívá se dvojnásobná maminka, která bude v šití roušek pokračovat tak dlouho, dokud to bude potřeba. A nejen ona…