Střelec Jiří Němec míří do Paříže na paralympiádu. Život ho naučil nevzdávat se

O svůj životní příběh, sny i soukromý život se krátce podělil i s Deníkem. Rád by se účastnil za dva roky mistrovství světa na paralympiádě ve francouzské Paříži. Velkou motivací je mu sedmiletá dcera Sabina a podporou přítelkyně Kristýna.

Můžete přiblížit, co se vám přihodilo?

Na vozíček jsem se dostal v sedmnácti letech, kdy mě přejel vlak. Stalo se mi to, když jsme jeli na fotbal do Prahy, stál jsem moc blízko soupravy. Vystoupil jsem a stál jsem vedle předposledního vagonu, ještě jsem si povídal s někým uvnitř. Vagon mě zachytil a strhl do kolejiště, ten poslední mě pak přejel. Pár dní jsem byl v kómatu, málem jsem vykrvácel, měsíc jsem pak strávil v umělém spánku, absolvoval jsem několik operací. Tři měsíce jsem ležel různě po nemocnicích, pak ještě asi dva měsíce v rehabilitačním centru v Kladrubech. Celkem asi rok trvalo úplné zotavení.

Vaším velkým koníčkem je sport, čemu se věnujete?

Hrál jsem nejdříve florbal na vozíku, během pár let jsem se dostal do reprezentace, kde jsem zůstal asi osm let. Několik let jsem hrál také za budějovické Štíry. Poslední rok už jsem byl v pražském ComAp týmu. Pak přišel covid a já se začal věnovat střelbě.

Na budějovické náměstí přivezli vánoční jedli z Jílovic. Má přes třináct metrů

Střílíte ze sportovní pušky, jak vás to napadlo?

S trenérem v posilovně jsme vymýšleli, co bych mohl hrát nebo dělat za sport. Nakonec jsme zvolili střelbu ze vzduchové pistole jednoranné a pětiranné. Rok jsem se to učil. Pak jsem se dostal do reprezentace a musel se rozhodnout, jestli florbal nebo střelba. Vybral jsem si střelbu, protože jde o paralympijský sport. Začal jsem trénovat denně. Někdy střílím na Borku přímo na střelnici, mám také svůj prostor v posilovně Loděnice v Budějovicích.

Jak bylo těžké naučit se se vzduchovkou s vaším handicapem?

Hodně těžké, musel jsem opravdu ten první rok sbírat zkušenosti. Zjistil jsem, že závodí i jednorucí střelci, což mě motivovalo. Nejtěžší bylo naučit se právě bezpečnou manipulaci se zbraní, abych nikoho neohrožoval. Jelikož mám jen jednu ruku, mohu používat podstavec na pistoli. Tam ji před střelbou umístím a nabiji. Jde o sportovní vzduchovou pistoli, která se nabijí úplně jinak než klasické pouťové vzduchovky. Střílí se na klasické kulaté terče na vzdálenost deset metrů.

Seznamka se může prodražit, odpovídá většinou robot, varuje senior z Budějovic

Co je při střelbě nejdůležitější?

Soustředit se, uvolnit se, přestat myslet, zbavit se stresu. Velkou roli hraje spousta faktorů, třeba i správné dýchaní. Když střílíte moc často, může se stát, že míříte i 30 sekund a nejste schopný vystřelit. Chytne vás křeč, musíte si odpočinout, zbraň položit a chvíli to rozdýchat, odbourat nervy.

Jak se střelba hodnotí?

Když je závod, máme patnáctiminutový nástřel, takový trénink. Ve vyšších soutěžích, mistrovství republiky a zahraničních závodech, pak máte hodinu a čtvrt na šedesát ran, tak je dobré si to nějakým způsobem rozložit.

Co považujete za váš největší úspěch?

Účast na mistroství světa ve Spojených arabských emirátech, to jsem vůbec nečekal, že se to povede. Nutné bylo předem absolvovat mezinárodní zdravotní prohlídku, na kterou jsem jel do Mnichova. Tam jsem dostal klasifikaci i průkaz atleta. Vysvětlili mi pravidla, jak mohu sedět na vozíku a podobně, nastřílel jsem tam 550 bodů z 600, což znamenalo, že se mohu zúčastnit mistroství světa.

To nebylo všechno?

Asi před měsícem jsem byl ještě v Srbsku, to bylo tzv. grand prix. Člověk musí absolvovat několik soutěží kvůli zkušenostem a kótám. Zároveň si zvyknete na ten stres, kdy před vámi závodí 20 lidí a po vás také. Konkurence je opravdu obrovská. Handicapy se navíc nijak nerozdělují, nezáleží na tom, jestli vám chybí jedna noha, nebo ruka. Na nominace na mistrovství musíte nastřílet 535 bodů a splnit kótu, zúčastnit se pěti mezinárodních závodů a umístit se mezi nejlepšími.

V Budějovicích čekají na řidiče uzavírka u Terna a změna v Branišovské

V Emirátech jste byl minulý týden, jak jste vlastně dopadl?

Je to takový poloviční úspěch. Letěl jsem do Al Ajnu, protože jsem to chtěl dohnat do výšin, ale narazil jsem na přísného rozhodčího. Když jsme tam přiletěli, měli jsme dva dny volno, pak trénink a závod. Na trénincích bylo všechno v pořádku, nikdo mi nic neříkal, že bych dělal špatně. Dostal jsem i lepicí pásku na záda, abych věděl, do jaké výšky se mohu ještě opřít, a to rozhodčí sledují. Až v den závodu mě začal jeden z nich upozorňovat, že se nesmím opírat o vozíček. Věřil jsem si, všechno mi šlo, střelby se dařily. Jemu se to asi nelíbilo, stál za mnou a všechno zkoumal, strkal mi ruku mezi blatník a pánev, abych tam měl mezeru. Ten vozíček je přitom na míru a já nemám čím se opírat. Nechtěl jsem mu odporovat, bál jsem se diskvalifikace, a tak jsem to dostřílel s mezerou v hrozném stresu. Už jsem cítil, že je vše nabourané, rozhodilo mi to psychiku. Musel jsem se soustředit ještě na sezení a postoj těla. Výkon šel dolů, povedly se mi asi jen dvě série.

Co znamená poloviční úspěch?

Na kvalifikaci na paralympiádu v létě 2024 do Paříže získané hodnocení stačí. Ještě musím vyrazit na některý ze závodů do Korey, Peru, či Holandska, kvůli splnění kóty. Na cesty, ubytování i vybavení sháním finanční prostředky a sponzory, protože ne všechno může uhradit Svaz tělesně postižených, náklady jsou bohužel vysoké. Podporuje mě například i můj zaměstnavatel sociální podnik Recourse, ale nestačí to. Lidé mě mohou podpořit příspěvkem do nadačního fondu Bez bariér.

Co vám dává sílu ve všem pokračovat?

Mým pohonem a motivací je sedmiletá dcera Sabinka, pomáhá mi jen myšlenka na ní. Například, než jsem odletěl, byli jsme spolu v zoo, ona si v autě zpívala anglickou písničku, ale fakt dokonale. Když jsem byl potom nervózní na závodech, rozhodili mě rozhodčí, tak jsem si na ní vzpomněl a zabroukal si tu píseň, abych se uklidnil. Ona sama je mi obrovskou podporou, snažím se, aby měla nějaký vzor a byla na mě hrdá. Vedu jí ke sportu, aby se pohybově rozvíjela, našla si přátele se stejným zájmem. Trávíme spolu hodně času, jezdím offroad, protože na vozíčku se moc do lesa nedostanu, a to ji baví. Děláme si takové pikniky v přírodě u vody, máme svoje společná místa.

Láska hory přenáší, v případě Ondry a Terky to platí dvojnásob

A jak jste na tom s láskou?

Úžasnou podporou je mi i současná přítelkyně Kristýna, která mě doprovází na závody a sdílí se mnou i nadšení do tohoto koníčku. Hrozně mi pomáhá, kromě toho, že všude jezdí se mnou, snaží se se všemi domluvit a vyřešit třeba potíže. Zařizuje hodně věcí přímo na místě, ohledně ubytování i přepravy pomůcek. Velkou oporou je mi po psychické stránce, protože ví, jak na mě. Jsme spolu přes rok a všechno se naučila neuvěřitelně rychle. Sama se zajímala se o střelecké disciplíny, potřebný materiál a třeba si nastudovala i základní informace o zbraních. Prožívá se mnou i závody, drží mi palce, ale také se stresuje. Snažila se domluvit i s rozhodčími, když jsem jim nezdála technika a můj posed. Je mi opravdu velkou oporou.

Prozradíte ještě třeba, jakou děláte práci?

Jsem zaměstnán u sociálního podniku Recourse v Hluboké nad Vltavou jako IT technik, zde mám i vlastní dílnu. Starám se o veškeré technologie, tak aby byly funkční. Dělám bezpečnostního analytika, věnuji se sestavování počítačů, instalaci softwaru, aby vše fungovalo, jak má. Velkou částí mojí práce jsou třeba i drony. Věnoval jsem se například i 3D výkresům, 3D modelování a tisku, mám za sebou kurz programování a další.