Hlavním důvodem jeho založení byla potřeba koordinovat a soustředit spontánní iniciativu lidí, kteří chtěli změnit neudržitelnou situaci v zemi. „Chtěli mít strukturu a představitele, kteří budou jejich požadavky formulovat,“ vysvětlil kulturní historik Blatského muzea Petr Šťovíček.

Ten připravil také výstavu Soběslav 1989, která je k vidění v Rožmberském domě do 24. listopadu. O Sametové revoluci a dění v Soběslavi hovořil s tehdejším evangelických farářem Zdeňkem Šormem. „Účastnil se studentského shromáždění na Albertově a šel v průvodu přes Vyšehrad až na Národní třídu,“ připomněl.

ANONYMNÍ VYHRŮŽKY

Když Zdeněk Šorm vyvěsil prohlášení s informacemi o zásahu na studenty na evangelickém kostele, dočkal se i anonymních výhrůžek. „V noci vývěsku někdo vypáčil a vše z ní odstranil. Když jsem vše vyvěsil znovu, tentokráte do okna fary. Následoval anonymní telefonát, jestli to okamžitě neodstraním, tak mi přiletí do okna cihla,“ vzpomněl si. Seděl proto s napětím v pokoji mimo dosah případných střepů a čekal, co se bude dít. Naštěstí nepřiletěla.¨

Z Prahy do Soběslavi informační materiály vozili především studenti. „Zastavovali se na faře, protože je blízko nádraží a i proto, že Ruth Šormová byla zapojena do Charty 77 a Nezávislého mírového sdružení,“ osvětlil.

Československá církev evangelická byla pod státním dohledem. „Stát například odnímal farářům povolení k vykonávání povolání. Sám jsem po vystudování teologie musel pracovat jako uklízeč,“ sdělil v rozhovoru Šorm.

ROZDVOJENÝ ŽIVOT

Na faře se scházeli mladí lidé. Před ní často stálo i policejní auto a Státní bezpečnost studenty také usilovně vyslýchala. Ruth Šormová byla preventivně zavírána při různých výročí, aby jí tak zamezili v účasti na demonstracích. „Tehdy bylo nejnáročnější vyrovnat se s všudypřítomným strachem a tlakem, který nutil lidi k dvojímu životu – v soukromí a na veřejnosti,“ shrnul.

Dle jeho názoru nebylo před rokem 1989 vše špatné. „Za každého režimu se dějí dobré věci. Já jsem prožíval svobodné společenství, projevy krásné solidarity, lásky a silné chvíle nezávislé kultury. Ale to nebyl důsledek minulého režimu, to se dělo jemu navzdory či nezávisle na něm,“ specifikoval.

Ilustrační foto.
Oslaví třicet let svobodného života

Co se týče komunistického režimu, považuje ho za špatný. „Nejde jen o nejkřiklavější příklady, jako byly zinscenované procesy, popravy a věznění nevinných lidí. Šlo o to, že nutil všechny žít ve lži, lámal svědomí, ubíjel lidskou iniciativu, odnaučoval lidi skutečné odpovědnosti. S jeho důsledky se potýkáme dodnes,“ míní Zdeněk Šorm.

NEJSME HRDINOVÉ

Tehdejší protagonistka Hana Kovářová se necítí být hrdinkou. „Nešlo nic jiného dělat, bylo to přirozené. Nepovažuji to za hrdinství. V lidech povstalo takové dobro, což je nezapomenutelné. Je mi to vírou a klidem i do budoucna,“ vylíčila své pocity.

Průčelí Rožmberského domu od pátku 1. listopadu zdobí velký portrét Václava Havla. Symbolicky tak střeží výstavu nazvanou Soběslav 1989!, která potrvá do 24. listopadu.
Vzpomínky na sametovou revoluci střeží Havel

Fara byla také prvním místem, kde hořely svíčky. „Zdeněk a Ruth Šormovi byli požehnáním pro Soběslav, na faře jsme se scházeli a mohli jsme volně diskutovat. Hned ten večer, zde zaplály svíce. Když promluvil Zdeněk Šorm, tak to bylo přesně to pravé ,“ dodala.

Pavel Kutil byl také v řadách místních prvních činovníků OF. „Mysleli jsme si, že jiná cesta není. V té době nám to hrdinské nepřipadalo. Jsem rád, že vznikla výstava Soběslav 1989. Díky ní jsem si připomněl pár věcí, které se staly,“ podotkl.

Podle něj je důležité, že vše dospělo do zdárného konce. „Ze slova revoluce mi běhá mráz po zádech. Jsem rád, že se podařilo politickou situaci změnit. Máme svobodné volby a řídíme si životy sami, což je podle mě největší výhra,“ zhodnotil Pavel Kutil.

EUFORIE I ZKLAMÁNÍ

Dagmar Pekáriková měla v OF na starosti jednání se zdejšími úřady. Období považuje za euforické a plné nadšení, ale našla i fakta, které ji zklamala. „Mrzí mě, že se nepodařilo postavit komunistickou stranu mimo zákon jako v mnohých jiných zemích, protože naše rodina byla komunisty dosti postižena,“ prozradila smutně Dagmar Pekáriková.

Jan Potměšil vzpomíná na rok 1989 s úsměvem, i když mu krom svobody přinesl i zdravotní komplikace.
Jan Potměšil: Dneska se máme jako v ráji

Helenu Štěpánovou těší, že se mohla zúčastnit. „Jsem ráda, že jsem mohla být i dva dny v Praze na Letné na manifestaci. Nejkrásnější zážitek se mi stal cestou z Prahy. Všichni byli šťastní, to už jsem nikdy neviděla,“ řekla.

Dlouholetý zastupitel Zdeněk Vránek připojil také osobní vzpomínku. „V tom roce obě moje dcery studovaly, jedna v Plzni a druhá v Soběslavi. Když jsem na chalupě viděl na rakouské televizi, jak v Praze zachází se studenty, tak jsem si řekl takhle tedy ne!“