I v tomhle si poradili. Pivo pro sebe vařili ze zásob obilí určených pro kontribuční várky.

A kontribuční mok? Snad se mu ani nedá říkat mok. Využili špatného pověsti místního sládka, kterého konšelé neustále kárali za to, že jeho pivo se nedá pít. Jenomže pak si někdo uvědomil, že tohle srovnání je možné jen proto, že se Táboráci čas od času vcelku dobrého piva napijí. Vesničané pili nejhnusnější břečku a už si na ni zvykli.

Konšelé vyhlásili, aby obyvatelé přiváželi do městského pivovaru cokoliv, co připomíná obilí byť jen vzdáleně. Kameník Jakub vyjmenovává:     

 „Též slámu plesnivou z kde jakýchž sklepův vykydanou, z kteréž sládek prapodivný truňk vařil, pivem to honosně nazývaje. To rozváženo jsouc po vsích náramně sprostnému lidu šmakovalo, neb často stačilo jen smrdutých luftův nad korbelem vdechnouti a juž oči pitelů protáčely se a jazykové jejich s cesty mluvili. Když Táborští v pánev pivovarskou i hnoje házeti počali, tu mezi lidem sprostným jásotu největšího povstalo, poněvádž z korbela jediného i celá ves se ožrala; stačiloť jazyka smočiti a juž člověku myšlénky až k Nebi zalétaly a vidění rozličná měl, obzvláště jakmile Táborští všeckněch hnojův svařivše v lesy vypraviti se musili a odtud do pivováru k vaření povozův plných hub jedovatých přiváželi u uvědomí, že sprostný lid takých varů stráví."

Táborští si tedy pochutnávali na pivě vysoké jakosti. Vařit směli úplně všichni. V podstatě celé katakomby táhnoucí se pod městem od Kotnova až k současnému Žižkovu náměstí se proměnily v obrovský pivovar. Každý, i nejposlednější chudák, z navařeného nápoje utržil nevídaně peněz, takže už vlastně nebyl chudákem. Za jediný měsíc se veškeré obyvatelstvo města vymanilo z chudoby a také městská pokladna se začala utěšeně zaplňovat. S pivem se samozřejmě kšeftovalo; Táborští ho vozili prodávat až do Rakous. Aby zmátli celníky, převáželi ho ve fekálních vozech vydávajíce ho za močůvku k zúrodnění císařských lánů. Všude na polích už je čekali rakouští sedláci s měšci plnými zlatých.

Pod fekálními vozy

„A oni Táborským dychtivě zaplativši," pokračuje Jakub, „pod vozy fekální sobě lehali, ksichtův k trubkám vývodním štelujíce, a ledva Táborští závěrných špuntův z trubek vytáhli, tu Rakušáci piva do hub svých kropiti si nechali lačně polykajíce, by žádného džbánu nebylo co důkazu."    Kdyby taková situace trvala půl roku, obyčejní Táboráci by svými zisky předstihli bohatství pražské šlechty. Nebýt však piva z jedovatých hub čepovaného ve vsích.

Že se za bílého dne vrávorají po městě i měšťané, na to už si místní duchovní zvykli. Že jsou opilí i vesničané, bylo dokonce dobře, protože chudina, pokud se brzy po skončení práce octne v hluboké opilosti, nemá sílu k rebelii. Jenomže teď se stále častěji stávalo, že velebníčci ze vsí přinášeli děsivé zprávy:

Všichni mluví neznámými jazyky, a pokud jim je přece jen trochu rozumět, popisují fantastické představy nebeských bytostí, a jako by to nestačilo, chudina maluje hlínou na bílé zdi kostelů obrazy podivných vozů, které prý jednou budou lidi vynášet do nebes, k Bohu blíž.
Takové věci se rychle rozkřikly. Hned poté se rozneslo, že do Tábora míří inkvizitor. Vyděšení lidé házeli do pivovarských katakomb granáty, které ve městě zůstaly ještě po Švédech, pak tajné prostory zasypali hlínou a rychle začali na hradě vařit pivo ze zbytků dobrého obilí. Předtím dohlídli, aby všechno halucinogenní pivo na vsích skončilo vylité do hnojišť.

„Inkvisitor sic špatného ničehož nezbadal, však Táboráci o pivě tajném bojí se jen slůvka vysloviti, by ten zlý muž nevrátil se a zápalných hranic hotoviti nedal. A obec naše chudne zas," uzavírá kameník Jakub svou zprávu. Tím končí příběh, který nenajdete v žádných knihách o historii Tábora, a příště už to bude zase vážně.

Josef Musil