Starostu jsem si představoval jinak, spíš jako uzavřeného, nemluvného pána v kravatě

Škola mne vybrala, abych pro Táborský deník udělal rozhovor se starostou Jiřím Fišerem. Hned jsem se doma pustil do přípravy. S otázkami mi pomohl hlavně děda, ale i kamarádi. Taky jsem se koukl do novin, kde jsem si přečetl o falešných vstupenkách, a hned bylo několik otázek.

Jaké to je, být starostou?
Je to životní výzva.

Jste rád, že jste sem nastoupil, nebo toho litujete?
Jsem rád, ale přiznám se, že jsou okamžiky, kdy si říkám: Ježišmarjá, do čeho jsem se to namočil? Ale určitě ta výzva je silnější.

Jakou teď máte největší starost v úřadě? Jaké problémy řešíte?
Teď aktuálně odpočinkovou zónu Komora a zoologickou zahradu na Větrovech.

Něco jsem četl, proč je problém?
Protože v obou případech jsou to věci, které jsem na začátku nemohl v plné míře ovlivnit, a na druhé straně je musím řešit. V takových situacích, které jsou hodně akutní, říkám, že je třeba se dívat dopředu. Snažit se najít cestu, o které jsme já a moji kolegové přesvědčeni, že je správná. A ten pohled do zpětného zrcátka jednou přijde taky, ale lidi od nás očekávají, že se nebudeme vymlouvat na minulost, ale že s tím něco uděláme. A protože já tu svoji misi beru jako spíš dar, který mi život přihrál, tak si myslím, že nikdo není zvědavý na nějaké moje výmluvy. Když něco udělám blbě, lidi mi to dají najevo. Ale rozhodně nečekají, že ode mě budou poslouchat výmluvy a argumenty, proč to či ono nejde.

Tedy neohlížet se na minulost, ale koukat do budoucnosti?
Přesně tak, ale jak říkám, někdy do toho zpětnýho zrcátka je třeba koukat.

Máte svoje poradce?
Vyloženě poradce, jaké mají třeba ministři, nemám. Ale každopádně si člověk najde lidi, které v jednotlivých oborech považuje za odborníky a když si není jistý, tak se jich jde zeptat. Mohu říct, že jsem si takové lidi našel, ale nejsou to žádní oficiální poradci.

Dostávají plat?
Jsou to lidé, kteří jsou zaměstnaní na úřadě, takže mají svůj plat, který je daný tabulkami. Do toho ale nevidím, to si řeší tajemník. Řeknu ti, co potěší, když jsi v roli nějakého manažera, což starosta je. Říkám si třeba: „Sakra, tohle je věc, kterou bych měl udělat.“ A pak najednou přijde tvůj nejbližší podřízený a řekne: „Jo, asi bys neměl řešit tohle, protože tady už je nějaký návrh, který jsem udělal.“ To hodně potěší, to jsou ti nejcennější lidi, kteří malinko uvažují i za tebe. Je příjemný, když ti v návalu povinností někdo takhle uleví.

Co je lepší pro starostu, být ekonom, nebo právník?
Řekl bych, že v současné době spíš právník, ale je dobré to prolnout. Je ale pravda, že být fundovaný v právu politikovi dodá hodně sebejistoty.

Vydařila se letošní Táborská setkání finančně?
Skončili jsme v mírném plusu.

A co ty falešný vstupenky? Jak se to mohlo stát?
Protože doba je pokročilá a jsou všechny možný chytrý mašinky, který to umí vyfotit a vyrobit. I v budoucnu tohle nebezpečí bude, koneckonců falšuje se kde co, tak proč ne vstupenky. Nicméně v nejbližších dnech podám oznámení policii na neznámého pachatele, protože rozhodně se s tím nechceme smířit. Myslím, že když se někdo podívá na profil programu, tak těch 170 korun je nic. Já to beru tak, že lidi jsou takoví malincí sponzoři. Tou koupí lístku sami rozhodují o tom, co si budeme moct příští rok dovolit. Když dají 170 korun, a bude jich dostatečný počet, tak my zase můžeme zajistit dobrý program.

Proč lístek není rozdělený na jednotlivý dny? Třeba že den by stál padesát korun. Někdy si celá rodina musí koupit permanentku, ale jdou na setkání jen první den.
Hm, ano. O tom se tady často mluvilo. Neumím na to úplně přesně odpovědět, ty důvody jsou technický. Spočívají v kontrole vstupenek. Kdyby tady byla jedna pokladna, jako bývá na Čápově dvoře, tak se to dá ohlídat. My tady ale máme asi osmnáct kontrolních míst. Kdyby kontroloři ještě měli rozlišovat, která je na který den, tak si myslím, že bychom na tom tratili. Pořád si myslím, že 170 korun, byť třeba jen na sobotu, je pořád únosný.

Třeba v Novém Jičíně se na slavnosti stejného rozsahu neplatí nic.
Jde o to, co všechno se na těch slavnostech dělá. Fakt je, že to může doplatit město. Třeba když my děláme Léto nad Lužnicí, tak na něj dáváme víc než na táborky, přitom samozřejmě věcný obsah není zdaleka takový. Na setkání dáváme jen deset procent a o ostatní peníze se musíme postarat, převážně tím vstupným.

Jak to bude s vypouštěním Jordánu, aby se zjistilo, co na dně leží. Jestli tam vůbec něco leží.
Taky jsem zvědavý. Čekáme na potvrzení dotace, ale protože to musí obejít kolečko po ministerstvu životního prostředí a ještě po ministerstvu financí, tak jsem dnes získal informaci, že to bude až kolem patnáctého až dvacátého října. Bohužel, nejde to tak rychle, jak jsem si myslel. Musíme vyčkat.

Taky jsem slyšel o problémech s parkováním na sídlišti Nad Lužnicí. Máte tam nějaké plány?
Tam jsou dvě možnosti a oběma směry je třeba jít. Za prvé se snažit získat tam ještě nějaké pozemky, abychom umožnili parkování na povrchu, a druhou možností je vícepodlažní parkování. Neříkám, že to musí být parkovací dům, ale třeba nějaká jednoduchá montovaná stavba, která by mohla být v místě bývalých kurtů. A částečně ten prostor využít i třeba pro nějaké sportovní aktivity.

Když jste zmínil sport, který máte oblíbený?
Určitě běhání cyklistiku, plavání. Měl jsem i míčové sporty, ale malinko mě zradilo koleno, tak už jsem opatrný. Hrál jsem závodně i hokej a fotbal.

No, a proč jste podpořili fotbal místo hokeje? Proč jste peníze nerozdělili na polovinu? Přece jen v hokeji jsme se mohli rovnat nejlepším týmům v republice, hráli jsme tady přece první ligu.
Ale my jsme fotbal nepodpořili, právě fotbalisti by si v tuto chvíli mohli naříkat. My jsme podpořili především hokej, a proto mi napsali fotbalisti dopis, že by chtěli taky. Nenapsali si o přímou částku, spíš se jen tak jako přihlásili. Dávají sice najevo, že jsou schopni si poradit, nicméně myslím si, že vidí nějakou rovnováhu v tom, že by město podpořilo i ten fotbal. Ale žijeme v době, kdy peníze nemá stát, takže je nemůže mít ani město.
Když ale měli na to, aby koupili Sezimák, tak si nemůžou stěžovat.
Jasně, ale to byl soukromý kapitál. Je tam silný jeden subjekt, který dokáže do toho dát svoje peníze. To, co by dostali od města, by byl vítaný doplněk, na který ale nejsou odkázáni. To je právě to, co hokeji chybí.

Ještě mám jednu finanční otázku: proč máme nejdražší vodu v kraji?
Asi nebude nejdražší, ale určitě patří k těm dražším. Jenže posuzovat by to mělo až po novém roce. Myslím, že půjde nahoru všude. Ale je to jednoduchý: v Táboře se obrovsky investovalo do renovace kanalizační sítě a čistíren. To je nevděčná investice, protože se něco vyhrabe, za drahé peníze se to udělá a zase zahrabe, takže lidi nic nevidí a mají pocit, že se nic nepostavilo a jen mají drahou vodu. Já musím říct, že přestože jsem měl k tomu způsobu výhrady a sám jsem ho při hlasování nepodpořil, tak jde o investici do budoucnosti a do životního prostředí. Teď to musíme splácet, což se odrazí v ceně vody. Oproti Českým Budějovicím jsme na tom špatně v tom smyslu, že nemáme svůj zdroj vody, a musíme tak využívat vodu z páteřní trasy z nádrže Římov, která je v Novohradských horách a cesta je k nám drahá.

Na jakou základku jste chodil a jaký jste byl žák?
Do první třídy jsem chodil v Benešově nad Černou. Pak jsme se přestěhovali do Tábora a já nastoupil na šestou základku, což je dnes speciální škola. Na druhý stupeň jsem chodil na Parkánech a pak na gympl. Nemyslím si, že bych byl šprt, spíš premiant, věčně jsem byl předsedou třídy. Takže na základce jsem měl jedničky, na gymplu jsem byl takový spolehlivý dvojkař a na vysoký jsem bral i trojky. Hlavně, když zkouška vyšla na první pokus. Stýpko jsem třeba dostal až v páťáku.

Čím jste chtěl být jako malý?
Nejvíc se mi líbilo být sportovním reportérem třeba fotbalovýho nebo hokejovýho zápasu. S klukama jsme si na to hráli. Třeba cestou ze školy jsme vymýšleli a reportovali fiktivní zápasy. To byla strašná sranda. Když jsem byl na gymplu, tak se mi líbilo být novinářem a jezdit po světě. Ale tenkrát byla doba politicky těžká a já si říkal, že tam bude buzerace, tak jsem šel na stavárnu a pak dostal místo projektanta. Ani jsem netušil, jak moc mě to nakonec bude bavit. Takže s výběrem povolání jsem spokojený.

Hrál jste někdy jako dítě na hudební nástroj?
Chodil jsem od druhé až do deváté třídy do hudebky na klavír, když jsem pak ale v patnácti poprvé uslyšel kytarový kapely, tak jsem na klavír zapomněl. Navíc, když nám pan učitel v hudebce říkal, že pro bigbít stačí umět tři akordy a může se hrát. Tak jsem si řekl, že to se snadno naučím. A naučil a začal bigbít hrát a hraju ho dodnes.

Vy jako starosta někde hrajete?
Jo, hraju v kapele Černý mosty a ještě v jedný občasný kapele. Pravidelně už nezkoušíme, ale tři čtyři koncerty do roka máme.

Chystá se v Táboře ještě nějaký projekt pro mládež, jako je Komora?
Něco chystáme, doufám, že to bude zase něco jako odpočinková zóna. Jde o revitalizaci tismenického údolí, kde vzniknou prvky jako jsou třeba přírodní tělocvična, cyklostezka či stezka pro pěší. Takže takové místo pro relaxaci a lehký sport, ale třeba i pikniková zóna jako ji mají ve Vídni kolem Dunaje nebo v Linci. Snad se nám to podaří dotáhnout.

A co třeba stezka jako vede z Budějovic na Hlubokou?
Takhle dobře to tady asi nevymyslíme, protože k tomu nemáme město tak uspořádané. Mým cílem je, abychom dokázali propojit alespoň Harrachovku až někam na Soukeník nebo do Plané. Jelo by se Lužnickou ulicí, kde se se stezkou při realizaci protipovodňového opatření počítá, dál na Komoru a do Sezimova Ústí, kde se nám podařilo vykoupit pozemky a už tam připravujeme lesní cestu pro zaměření. Tímto bychom propojili celou aglomeraci.

Nebudou se Planá a Sezimovo Ústí s Táborem spojovat?
To je dobrá otázka! Zkuz ji položit v Plané a na Sezimáku. (smích) Ne, já myslím, že jsme partneři velmi dobří, ale každé město si ponechává svou vlastní autonomii a svoji správu. Všude taky žijou trochu jiní lidé a nebylo by dobré města násilně spojovat. S oběma starosty mám příjemný partnerský vztah, často se vidíme, ale jsem rád, že každé to sídlo si ponechává svůj charakteristický ráz. Pochopitelně, že praktické věci typu městská hromadná doprava děláme dohromady.

Ale mělo by to své plus, vzniklo by větší město.
Ano, možná bychom získali prestiž většího města, které by se mohlo s někým lépe poměřovat, ale tohle asi není dobré vidět z pohledu soutěže. Nesoutěžíme, které město je větší, spíš nám jde o to, kde se dobře žije. Když jsme projednávali táborský územní plán, tak jsem cítil, že i v každé příměstské části Tábora jsou lidé maličko jiní. A je to dobře. Původně to totiž byly oddělený vesnice, někde se spíš jezdilo do práce někam do fabriky, v některé se zase víc pracovalo na poli a centrum města bylo úřednické. Takže genetické vklady jsou v každé části jiné. Není proto dobré toto násilně spojovat.

Jiří Kümmel