„Na svoje první auto si moc dobře vzpomínám. To byla světle šedá Škoda 120. Tenkrát stála něco přes třicet tisíc. Přijde mi, že na tehdejší poměry zas tak drahá nebyla," hodnotí osmasedmdesátiletý Stanislav Adam, který si své první auto pořídil hned po návratu z vojny v padesátých letech, a to ve svých čtyřiadvaceti.

Na tu dobu to bylo prý také pěkný kousek a neměl ho jen tak leckdo. „V celé vsi byly tři auta. Měl ho obchodník, velkostatkář a farář. Takže jsem byl frajer," směje se.

Nehody nebo drobné ťukance se mu naštěstí vyhýbaly obloukem. „Dělal jsem řidičák u soukromníka po válce, a ten mě dobře vyškolil. Držel jsem se toho, co mě naučil. Takže jsem byl opatrný a nejezdil moc rychle," vzpomíná a nerozumí, za čím lidé dnes tolik chvátají.

Stanic bylo málo

Nějaké velké trable s autem nikdy neměl. Vždycky byl na všechno připravený. Benzinových stanic nebylo tehdy moc, a tak musel ručičku benzinu neustále sledovat. „Musel jsem s tím počítat, protože to není jako dnes, kde máte na každém metru čerpací stanici. Na suchu jsem ale nikdy nebyl," chválí se.

Možná to bude i tím, že moc často škodovkou nejezdil. „Chodil jsem do práce a tam jsem měl podnikové auto," vysvětluje. Na výlety jezdil služebním, byl to takový jeho soukromý taxík. „A tak jsem daroval škodovku synovi. Když ji pak dávali pryč, tak to snacha obrečela," dodává s úsměvem.

Jezdil tatrou

Ale s větší nostalgií vzpomíná na svůj první náklaďák, do kterého usedl kolem roku 1950. Byla to Tatra 111. „Měla tonáž jedenáct tun a když se naložila, tak měla přes dvacet tun. To není žádná sranda, něco takového řídit," říká Stanislav Adam a vzpomíná si také na to, jak bylo těžké s plným nákladním automobilem vytáčet různé zatáčky a úzké silnice.

Za volantem náklaďáku zažil ale i krušné chvíle. „Jednou na benzinové pumpě, když jsem z ní už odjížděl, mi okýnkem vletěl do kabiny sršeň," směje se. „Jenže v ten den bylo příšerné horko a já byl jen v trenýrkách. Nechtěl odletět pryč. Ale nic mi naštěstí neudělal," zakončil svoji historku.

Ne moc příjemné chvíle zažil také, když byl v práci v Chomutově kde i spal. „Natankoval jsem si plnou nádrž a šel jsem se prospat na ubytovnu. Ráno jsem sedl do náklaďáku a ručička mi signalizovala, že mám prázdnou nádrž."

Dále pak vysvětluje, že mu někdo v noci přeřízl hadici a dvě stě litrů nafty ukradl. Dodává, že to tak hodilo vždycky a je tomu tak i dnes.

Autor: Lucie Vobořilová