Mobilizace za 1. světové války změnila život mnoha českým lidem. Jedním z nich byl i Josef Vorel, který se narodil v únoru roku 1888 ve Mlýnech u Choustníku.

V té době byl tři roky ženatý a pečoval o zděděné hospodářství. Kromě toho se staral také o dvouletého syna Josefa a roční dceru Marii. Štěstí rodině přálo. Na svatou Annu 26. července 1914 se s dětmi vypravil na pouť do Choustníku. Ale o den později už musel narukovat.

VE SLAVNOSTNÍM. Josef Vorel ve slavnostním oblečení zachycený ještě před tím, než nastoupil do 1. světové války. Zde také začíná psát svůj zápisník, který dodnes chrání jako oko v hlavě jeho vnučka Milada Vonešová z Řípce. „Ráno 27. července 1914 bylo smutné a těžké loučení s rodinou i známými. Pak následoval odjezd z domova a 28. července jsem přijel do Písku k regimentu," popisuje první kontakt s armádou Josef Vorel.

Z Písku jel vlakem přes České Budějovice do Vídně, pak pokračoval parníkem do chorvatského Zupanice, polského Podhajce až na Březovo pole. Krátce na to už se vydal na pochod na frontu. Tam bylo při nepřátelských bojích palbou z děla zraněno dvanáct lidí a další tři zemřeli.

Srbové rozbili pluk

„Třináctého srpna jsme přešli přes Drinu (pozn.red: řeka v Bosně a Hercegovině) po nově postaveném proutěném mostě. Srbové strašnou palbou rozbili pěší pluk 102. Mnoho lidí a koní pobito, stromů od šrapnelů přeráženo…" zaznamenal 13. srpna ve svém deníku události tehdy šestadvacetiletý Josef Vorel.

O dva dny později se na bojišti semlela velká palba. Další lidé padli, jiní byli zraněni. Vojáci jsou hladoví a vysílení. „Usnuli jsme na silnici v bouři a lijáku, z něhož nás probudila strašná palba. Někteří se ale neprobudili vůbec. Všude jsem slyšel nářek raněných, který rozrýval srdce. Lidé volali o pomoc Boha. Ta však nepřicházela. Srbové stříleli jako zběsilí," můžeme číst v zápisníku mlýnského vojáka.

Zmiňuje se také o špatném zásobování jídlem. Nebylo výjimkou, že pět dnou neměli co pozřít. Hlad však byl neúprosný, a tak se živili švestkami. Pokud byli zrovna v poli, kručení utišilo vydrolené obilí a kukuřice.

Osmého září odcházejí vojáci z lesa a přejíždějí přes řeku Sávu. Jejich cestu doprovází palba srbských kanonů.

„Nad hlavou nám praskaly šrapnely. Jednomu frajtrovi (pozn. red: svobodníkovi) to na loďce urazilo hlavu, která odletěla do řeky," zaznamenal.
Za zvuků neustálé palby nepřátel stoupali na břehu, kde válčili nepřátelé, lesem, křovinami i hustou kukuřicí.

„Naše mysl je tak otupěná, že už nereaguje. Slyším kamaráda, vedle nějž se zrovna do země zaryl granát, jak říká: Hoši, pozor, Srbové pro nás dnes vařili větší množství knedlíků. Dejte pozor, ať na nás nějaký zbude. Asi za hodinu veselý kluk zemřel," svěřuje se voják svému deníku s nepříjemným zážitkem.

JOSEF VOREL.Pár hodin po poledni se v ohrožení života ocitá i sám Josef Vorel: „Náhle přiletí kule. Přerazila mi levou nohu pod kolenem. Holení kost se mi houpá sem a tam jako špinavé prádlo ve větru," uvádí jeho poslední zápis.

Tím končí deník dědy Milady Vonešové. O další vyprávění se s ní však podělila ještě maminka Marie Stachová. Na bojišti ho tehdy našel bratranec a odtáhl ho do bezpečí, za silný dub. Po útoku putoval Josef Vorel do nemocnice. „Když se mu rána zahojila, měl nohu o dva centimetry kratší, takže nebyl schopný dalších pochodů na frontě. Až do konce války sloužil v Berouně a mohl tak častěji jezdit na návštěvu za rodinou," vzpomíná vnučka.

Dceři Josefa Vorla, Marii, zbyl po otci nejen vlastnoručně psaný zápisník, ale také dvě fotografie. „Měl nás děti velmi rád. Nosil nám z lesa a louky jahody ve slaměném klobouku. Když zemřel, velmi jsme ho postrádali. Stýskalo se nám," uchovala si Milada Vonešová v paměti to, co kdysi říkala její maminka.

Španělská chřipka

Ale život šel dál. Otec Josefa Vorla umírá v roce 1912, což zamíchá s dalším osudem rodiny. Jeho matka se o rok později, ve svých čtyřiačtyřiceti letech znovu vdává a odchází do Chrbonína. Do stejného domu se ale z války vracejí také bratři jejího druhého manžela, kteří si s sebou přinášejí i španělskou chřipku. Tehdy se nakazila i matka Josefa Vorla.

„Nemocná se vrátila zpátky do Mlýnů s tím, že se vyhřeje na peci. To už měl ale děda tři děti a čtvrté na cestě. Neustále se bál, že se nakazí nejen jeho žena, ale také děti," vysvětluje Milada Vonešová. Onemocněli nejen jeho potomci, ale i on sám. K tomu se přidal zápal plic. Každý den je proto musel navštěvovat tučapský lékař.

„Živě si ho pamatuji. Jezdil v krytém kočáře a byl to takový silný tělnatý pán. Jen funěl. Pustil tatínkovi žilou krev, víc léčit neuměl. Jenže on měl vysoké horečky a nakonec ho postihl zápal mozkových blan. Zemřel v úterý 16. prosince 1918," tlumočí vyprávění maminky vnučka Josefa Vorla.

Pak rodině nastávají nelehké časy. Matka Josefa Vorla, která se vrátila zpět do Chrbonína, se soudila s jeho manželkou o hospodářství. Soud ale nedovolil, aby se maminka Marie Stachové se čtyřmi dětmi odstěhovala. Babička Milady Vonešové si vymohla, že bude každý rok dostávat výměnek, tedy krmení pro dvě krávy, dvanáct metrů krychlových dřeva, dvanáct metráků žita, šest pšenice, čtyři ovsa a čtyři kila máku. Dále chtěla krmení pro patnáct slepic, brambory a velké prase na zabití. „Později dostala peníze. Takový výměnek ale hospodářství nemohlo dlouho utáhnout.

Pomoci chtěl bratr Josefa Vorla, který šel prodat býky. Do rána ale peníze prohrál v kartách," uzavírá příběh vnučka, která bydlí v Řípci.

Střípky z kroniky:
• Hned po mobilizaci odešlo z obce naší 28 nadějných hochů. Všeobecně se doufalo, že válka při nynější válečné technice dlouho nepotrvá.
• Během celé války narukovalo dalších 62 mužů. Tak jako se jim špatně dařilo v zákopech, tak i zde u nás v zázemí nastaly smutné časy. Práce mužů scházela, u potahů byl velký nedostatek, poněvadž stálými rekvisicemi byli z obce odvedeni. Chasy nebylo, a tak práci zastávali kluci ze škol se ženami.
• Z bojiště se nevrátili: František Kolář, Karel Koutek, Emil Andrle, Josef Kasal, Václav Radosta, Václav Stejskal…