Vojenská situace v protektorátu ani po smrti Adolfa Hitlera nebyla nikterak příznivá. Nový šéf státu, velkoadmirál Dönitz, nařídil do 16. května držet Čechy až po levý břeh Vltavy, kde počítal s demarkační čárou, a na této linii vyčkat až do příchodu Američanů.

Němci měli v Čechách asi 1,2 milionu vojáků a nevypadali, že by se chtěli sbalit. Ostatně přezdívka velitele skupiny armád Střed feldmaršála Schörnera „Krvavý Ferdinand" také nevěstila nic dobrého. Němci si potřebovali zajistit zázemí fronty a s nějakými rozdováděnými civilisty si dokázali poradit, neboť smrt je provázela po celou dobu a postřílet pár nepřátelských civilů, aby kamarádi přežili, na to byli zvyklí. Ostatně tak se po delší válce chovají všechny armády. Takže exemplárních hromadných poprav bylo v těch květnových dnech dost.

O nervozitě ustupujících Němců svědčily i události v Lejčkově na Táborsku. Dvě kolony ustupující k Táboru, jedna od Německého Brodu a druhá od Jihlavy, se 9. května mezi sebou střetly o přednost v jízdě a jako vedlejší následek tohoto „řidičského sporu" bylo v Lejčkově 24 mrtvých civilistů, kteří se shromáždili k vítání Rusů, a vypálená vesnice.

Není úplně jasné, jak k tomu došlo. Podle některých se snad do sebe pustily Waffen SS a Wehrmacht, a aby věc nebyla jednoduchá, do boje se zapojili i maďarští královští honvédi a projíždějící pancéřový vlak. Někdo z Waffen SS údajně zapálil nepojízdné vozidlo odtlačené ze silnice, aby nepadlo do rukou nepřítele. Od něj chytly domky a zřejmě i zápalná munice udělala své. Vesnice lehla popelem.

Maďaři se tady na jihu Čech opravdu pohybovali, již měli války plné zuby, a tak rozdávali i prodávali zbraně i munici. Někdy se také přidali k povstalcům, u Krumlova jich několik padlo právě v potyčce s Němci.

Úloha partyzánů

Pro úplnost je nutné dodat, že podle některých zdrojů na kolonu zaútočili partyzáni a Němci odvetou vypálili vesnici. Osobně, ač jsem se touto lokalitou nikdy podrobněji nezabýval, spíš zastávám verzi prvně uvedenou – tedy zmatek, nervozitu a pud sebezáchovy. Partyzáni by se nepochybně později hlásili o medaile, čehož by komunistická propaganda náležitě využila. Ani z vojenského hlediska to nepůsobí pravděpodobně, neboť s několika střelci z lesa by si Němci rychle poradili, byli to ostřílení veteráni a pár pozdě procitnuvších amatérů by nemělo proti nim šanci. Navíc se konflikt rozšířil i do okolních vesnic, tolik partyzánů se ale v kraji nevyskytovalo ani v 50. letech, kdy se jich evidovalo nejvíc. Takže to spíše svědčí těm dlouhým kolonám.

Autor: Zdeněk Suchomel

Před nacisty je varoval neznámý partyzán

Skoro to vypadalo, že je konec války a lidé se nemají už čeho bát. Z tohoto omylu ale vyvedli němečtí vojáci obyvatelstvo obce Lejčkov, která leží na pomezí táborského a pelhřimovského okresu. Psal se 8. květen 1945.

Toho dne asi kolem 15. hodiny nastal všeobecný ústup německé armády z východní fronty po silnici od Havlíčkova Brodu směrem na Tábor. Druhého dne dorazili Němci do Lejčkova.

Veškeré události, ke kterým tu ten den došlo, zaznamenal do svého dopisu tetě a strýci mladý Vincenc Jelínek, obyvatel Lejčkova. Právě prostřednictvím jeho svědectví je dnes možné připomenout si, jaké hrůzy tehdy Lejčkov postihly.

„Na den 9. května 1945 snad Lejčkov ani nikdy nezapomene. Celé dopoledne projíždělo vsí spousta německého vojska. Auto za autem, takže provoz se někdy úplně zastavil. Nosili jsme jim vodu, vařili kakao a vejce. Ne snad, že bychom to bývali dělali s nějakou velkou radostí. Bylo nařízené, abychom jim vyšli pokud možno vstříc, a tak hleděli jsme ho dodržet," píše Vincenc Jelínek na úvod svého dopisu.

Zapálili auta

Kolem desáté hodiny dopolední nechali Němci stát na návsi Lejčkova několik jízdy neschopných nákladních aut. Jeden vojín jedno z těch aut zapálil. Vzniklý oheň tak začal ohrožovat blízká stavení. Občané Lejčkova se rozhodli, že hořící auto uhasí, jenže k nim přiskočil německý vojín, vyňal z pouzdra pistoli a chtěl je zastřelit. Od hašení tak museli ustoupit. O dvě hodiny později byla už státní silnice v Lejčkově téměř ucpána projíždějícími německými vojenskými transporty. To po státní silnici, ve směru Brno-Jihlava-Tábor, ustupovala německá armáda. Provoz na silnici byl tak velký a neuspořádaný, že se silnice úplně ucpala a doprava byla zastavena.

To už se ke státní silnici začali scházet občané i ze vzdálenějších obcí kolem Lejčkova. Doslechli se totiž, že kolem 14. hodiny projede po státní silnici Rudá armáda, a tak chtěli být u toho. Místo toho ale narazili na Němce.

To ve svém dopisu potvrzuje i Vincenc Jelínek. „Rozkřiklo se, že pojedou Rusové, tak je chtěl jít každý vítat," píše svým příbuzným.
Mezi davem, který postupně přicházek ke státní silnici, přicházela i tehdy sedmnáctiletá Božena Pešková, nejstarší z pěti dětí, která společně se svým devítiletým bratrem a asi desítkou dalších známých přicházela z nedalekého Malešína.Rusů se ale nedočkala.
„Než jsme došli k té silnici, potkali jsme nějakého člověka. Nikdo nevěděl, jak se k nám připojil, ale varoval nás, ať už dál nechodíme. Asi to byl partyzán. Ale my byli zvědaví. Kluci u silnice objevili nějaké plynové masky a chtěli se na ně podívat," vzpomíná na dobu před sedmdesáti lety Božena Buřičová.

Velké střílení

V tu chvíli se ale ozval výstřel, po kterém následovala salva dalších ze tří světových stran. „Ten strach, co jsme zažili, je nepopsatelný. Upalovali jsme lesem pryč směrem k Cetorazi. Nikdy v životě jsem tak rychle neběžela, jako tehdy. Někteří kluci se domů vrátili po břiše. Nakonec jsme se dostali až do Kozlova a odtud do Blatin. V Blatinách jsme měli naštěstí bratrance, tak jsme zůstali u něj. Nakonec jsme se dostali v pořádku domů," říká Božena Buřičová s úlevou.

Zatímco se Božena Pešková s bratrem ukrývala v bezpečí vzdálených Blatin, zažívali občané Lejčkova možná nejhorší chvíli svého života. Mezi ustupujícím německým vojskem a maďarskou armádou se rozpoutal velký boj. Mezi ně se vmísila i posádka pancéřového vlaku, který zastavil na trati v lese, posádka z něho vystoupila a přidala se k boji.

Hlavní boj nastal na křižovatce státních silnic pod obcí Prasetínem, který se rozšířil po silnici k Lejčkovu a až do obce Cetoraze, kde ustupující německé vojsko střílelo.

Tento boj vznikl ze sporu mezi ustupující armádou po silnici od Havlíčkova Brodu a po silnici od Jihlavy o přednostní právo v dopravě na silnicích tak, že některý člen SS z lesa Zálesky vystřelil, aby si vynutil přednostní právo v dopravě na hlavní silnici.
K těmto výstřelům se přidala střelba dalších zbraní až vzplanul velký boj. Mezi Němci se roznesla zvěst, že je přepadli partyzáni. Německé jednotky odstřelovali Lejčkov ze všech stran. Obyvatelé utekli a schovali se do sklepů. Zvědavci od silnice prchali do polí a lesů a mnoho jich padlo.

„Asi ve čtvrt na jednu začínala střelba z pušek, pak se přidaly lehké a těžké kulomety a rychlopalná děla. Snad si dovedete představit, jak jsme zbledli. Utekli jsme do sklepů. Za chvíli byla střelba tak silná, až nám nabíhala husí kůže. Nejhorší byly ty protipancéřové pěsti, to se jen baráky třásly. Za chvíli začal stoupat dým. To začala hořet Zichova stodola. Jak to všechno bylo dál, to dohromady ani nikdo pořádně neví. (…) Věřte, nebáli jsme se tak té střelby, ale měli jsme strach, že nám tam hodí nějaký granát a nebo že nás postřílí jako psy. Co by těm bestiím na tom záleželo?" popsal Vincenc Jelínek zpětně hrůzný okamžik.

V Lejčkově Němci uvnitř obce stříleli do obytných a hospodářských budov zápalným střelivem, od kterého se vzňalo první stavení. Celkem shořelo až do základu osm stavení a jedna stodola. Ostatnídomy, které nevyhořely, byly prostříleny i z lehkých útočných děl. Němci pak prohledávali domy. Jakmile se dozvěděli, že Rusové jsou už v lese Záleska, asi 2 km od Lejčkova, nechali prohledávání a rychle odjeli, aby se nedostali do ruského zajetí.

Boj skončil v 19 hodin. „Později jsme se dozvěděli, že to dělali SS. Stříleli od tratě na silnici. Byl to zkrátka chaos a nikdo nemůže nic určitého tvrdit. Jisté však je: stříleli do čeho se dalo. Přímo ze silnice stříleli lidem do oken. Hospoda nemá ze silnice ani jedno zdravé okno. (…) V půl osmé, když utichla střelba, vyšli jsme z našeho sklepa. Obraz hrůzy. Holé zdi, utržení nebo zastřelení koně, pohled na mrtvoly," tak Vincenc Jelínek popisoval svou rodnou vesnici, která se během několika hodin změnila k nepoznání.

O 21. hodině přijel do Lejčkova z Pacova červený kříž, který ošetřil a odvezl s sebou raněné do Pacova. Podle udání očitých svědků byli esesmani úplně opilí a některé mrtvoly českých civilních osob k nepoznání zohavili.

Na konci dne se našlo v okolí Lejčkova 24 mrtvých a 15 lehce i těžce zraněných. Dvanáctého května pochovali v Hartvíkově dvanáct mrtvých. Podle udání předsedy MNV Karla Vlacha z Lejčkova činila celková škoda deset milionů korun. S následnou výstavbou spálených budov nebylo možné v té době začít pro nedostatek stavebního materiálu a pracovních sil.

Ti, na které obyvatelé Lejčkova tak dlouho čekali, se objevili až druhý den ráno. 10. května 1945. Božena Pešková už ale vítat Rudou armádu nešla. Podle svých slov neměla na oslavování osvobození čas, musela veškerou svou energii věnovat práci na rodinném hospodářství. „Jen si vzpomínám, že Rusové přišli k nám domů na dvůr a chtěli krmení a šrot pro koně. Táta jim ho odmítl dát a oni se mermomocí bránili, dokonce mu hrozili zastřelením. Nakonec je odtáhli jejich nadřízení," vzpomíná dnes už se smíchem Božena Buřičová.

Autor: Kateřina Šímová