Pojďme si na úvod říci něco o vás. Jak jste se ke své práci a zároveň koníčku dostala?

Nikdy jsem netoužila stát se spisovatelkou, přesto jsem vždycky psala. Když jsem si vybírala vysokou školu, studovat cokoli spojené s literárním přesahem mě ani ve snu nenapadlo. Toužila jsem mít seriózní povolání. Lékařka, právnička, farmakoložka nebo psycholožka. Bavilo mě naprosto všechno, ale nakonec jsem vystudovala práva. I když jsem občas přispívala do novin, novinařina mi v té době přišla velmi neperspektivní, ale přiznávám, že jsem se v roli moderátora či glosátora událostí cítila skvěle. Zlom nastal, když se mi narodily dcery. Psaní je o emocích a v té době jich ve mně bylo nejspíš až moc. Už mi nestačilo naškrábat pár řádků, rozjela jsem to ve velkém. V roce 2015 mi vyšla první kniha a od té doby jich mám na kontě osmnáct.

Někteří naši čtenáři možná slyší vaše jméno poprvé. Můžete charakterizovat vás styl psaní? Čím se odlišujete od "konkurence"?

Při psaní se nesmím nudit a nechci nudit ani své čtenáře. Baví mě psát spletité příběhy, kde se prolíná několik dějových linií, které se na konci knihy zajímavě propojí. Do svých knih vkládám humor i zajímavé lidské osudy.

Povrch obou hradeckých ulic je silně poškozený.
Hradec chystá rekonstrukci dalších vytížených ulic. Jsou samá díra a záplata

Svoji poslední detektivní knihu jste situovala do Jindřichova Hradce. Můžete nám ji trochu přiblížit?

Většina autorů svoji první knihu situuje do místa, které dobře zná. Já jsem se chtěla trochu vypsat, než jsem si na něco takového troufla. Jindřichův Hradec, své rodné město miluji, a protože ve svých detektivkách pracuji s různými lokacemi, chtěla jsem čtenářům přiblížit i tento nádherný kout naší země a třeba je ponouknout, aby se do našeho města přijeli podívat. Mimoto, Jindřichův Hradec je díky svým malebným zákoutím ideálním místem pro detektivku.

Moje nová kniha Srdce z ledu přichází s novou vyšetřovatelskou dvojicí – noblesním gentlemanem kapitánem Kašmírem a drsnou velmi přitažlivou policistkou Magdou Liškovou. Oba mají naprosto odlišné životní cesty i přístup k práci, ale vražda na ostrůvku uprostřed rybníku Vajgar je donutí najít si k sobě cestu co nejrychleji.

Kde berete náměty pro své příběhy? Jakým způsobem se do nich promítají vaše vlastní zkušenosti nebo osobní život?

Čím dál častěji se mi stává, že mi někdo vypráví krátkou historku a přesvědčuje mě, že bych o tom měla napsat. A někdy jedna věta, minutový mikro příběh rozjede vlnu mé fantazie naplno. Nepíši si osnovy, zpravidla tuším jen obsah prvních tří kapitol, a zbytek se mi v hlavě rozjede, až když začnu psát. Je to film, který vypínám spolu s počítačem. Když zrovna nepíšu, na knihu nemyslím. Ale pár let jsem se tento přístup učila. Kdysi se mi stávalo, že jsem postavy své knihy neuměla vytěsnit ani při spaní a v polospánku si psala na polštář poznámky.

Na Bobelovce se letos otevře moderní domov pro seniory.
Co čeká Hradec v roce 2024? Nové nákupní možnosti i zahájení obnovy pivovaru

Každý příběh musí mít poutavé hlavní postavy. Jak vytváříte postavy pro své knihy, aby byly pro čtenáře přitažlivé a autentické?

Ve svých knihách nekopíruji autentické osoby, ale od dětství s gustem pozoruji, jak se kdo chová, co říká, jak reaguje. Všechny ty vzpomínky a prožitky jsou dostatečným podkladem pro moje postavy. Někdy je psaní i dobrá terapie, jak zpracovat nepříjemné zážitky. Někdy je to i důvod, proč v detektivce zemře postava navíc.

Knihy v dnešní digitální době ustupují spíše do pozadí, děti a mladí využívají většinou internet. Jak se vám v současnosti daří uplatnit se jako spisovatelka?

Je pravda, že rok od roku narůstá skupina lidí, kteří knihy vůbec nečtou. Podle letošních dat je to celých 27 procent populace starší patnácti let. Na druhou stranu, průměrný čtenář přečte za rok téměř deset knih a čtení věnuje více než 30 minut denně. Popravdě, lákadel, jak si užít volný čas je tolik, že se ani nedivím. Problém však shledávám v tom, že dnešní generace dětí není zvyklá číst. Ze svého okolí vím, že v tomto případě platí, co si v mládí osvojíš, s tím žiješ.

Já jsem dětství prožila s knihami, proto si doma nemohou stěžovat, že píšu. Mohou za to moji rodiče, prarodiče i praprarodiče – všem přišlo báječné, že trávím čas tak bohulibě a k narozeninám i Vánocům mě zaplavovali horami knih. Četla jsem všechno, jen pohádky mě moc nebavily. V útlém mládí jsem milovala Erbena, domácího lékaře, Káju Maříka a až později převládly detektivky. Vždy když kniha skončila, v hlavě mi příběh pokračoval.

Zajímavé je, že statisticky mezi čtenáři převládají ženy, které i nejvíce knihy nakupují. Nejoblíbenější jsou detektivky a kuchařky. Z tohoto hlediska jsem se trefila do černého. V mé čtenářské základně vedou ženy, píši detektivky a humoristickou beletrii, jen tu kuchařku jsem ještě nenapsala. Pro nás pro autory však není psaní o zásahu čtenářů, je to láska, bez které nemůžeme existovat. Aspoň já to tak mám.