Bez nadsázky o nich lze říci, že jsou na roztrhání. Téměř každý víkend neví, kam dřív skočit. Takový je zájem o soubor trubačů, bez nichž se neobejde většina mysliveckých akcí.

Od honů na kachny, poslední leče, svody psů, hubertské mše v kostelích, oslavy narozenin myslivců až po plesy a různé přehlídky. Pravidelně zahajují i končí zkoušky nových adeptů myslivosti a Zlatou srnčí trofej, pravidelně se zúčastňují mezinárodních a národních soutěží a v dohledné době nebudou chybět ani na svatbě. To vše patří do programu.
Vše začalo pomalu a nenápadně někdy před osmi lety.

„Asi dvě tři děti z hudební umělecké školy, kde učím, projevily v roce 2003 zájem troubit nějaké myslivecké signály. Šlo o děti hlavně z vesnic, které chodily do mysliveckých kroužků,“ říká k začátkům souboru sezimoústecká učitelka Šárka Kvičínská. Přiznává, že vůbec netušila, co po ní děti chtějí a jaký to vše nabere švih. Už po prvním vystoupení na mysliveckém plese v Ústrašicích, kde hráli její žáci v zapůjčených skautských košilích, se rozhodla, že v hudební škole takovou hudbu zapojí do výuky. Zjistila, že děti lesnice baví víc než lesní roh, který je pro začátečníky těžký. V začátcích trubačům vyšlo na výbornou i zahájení plesu v hotelu Palcát, kde zapůsobili na činovníky okresního mysliveckého spolku.

„Dostali jsme od nich nabídku, že si nás vezmou pod sebe, což posvětil i náš ředitel hudebky Josef Janda,“ dodává Kvičínská k oficiálnímu vzniku názvu trubačského souboru v roce 2005.
Počet vystoupení se stále zvyšoval. Stačilo, že se někde ukázali, a hned se jim ozval další zájemce. Hlavně se k nim hlásily stále další děti z vesnic na Táborsku.
Od začátku soubor funguje jako parta dětí a několika dospělých. Dětí do 18 let mají už celkem pětadvacet a nejmladší člen chodí teprve do první třídy. Další zájemci čekají na volné místo.
Letos je hráčů celkem čtyřicet, a tak si mohou dovolit hrát ve dvou souborech, a zvládnout tak více akcí. Se zvyšujícím počtem hráčů však bylo třeba více nástrojů.

„První tři nebo čtyři lesnice nám na začátku pořídila hudebka, protože do té doby jsme měli jen lesní rohy. V dalších letech fungování nám myslivecký spolek vždy na jeden nástroj ročně přidal peníze,“ říká k vybavení trubačů Kvičínská.
Peníze využili i jinak. Pořídili si nejprve stejné zelené vesty, později i kalhoty, které vždy doplní vlastním oblečením, protože celý myslivecký oblek by je vyšel draho.

Necelá polovina dětí ze souboru navíc stále navštěvuje hudební školu, a tak se v rámci hudebky učí nové skladby, které potřebují pro trubačské soutěže. V letošním roce se musí naučit hned čtyři skladby, které jim zároveň doplní běžný repertoár.

Ke zkoušce se společně scházejí v neděli v hudební škole a nebo také na zahradě u Kvičínských, kde nikoho neruší. Vždyť lesnice je také předurčená zejména do exteriéru, takže v přírodě lépe zní. Pravidelné zkoušky ale mít nemusí, protože časté koncertování je plně nahradí.
Jednou za rok si trubači zorganizují ke svátku svatého Huberta svůj vlastní koncert, na nějž pozvou hosty. Původně začínali v Plané nad Lužnicí v obřadní síni. „V roce 2006, kdy nás bylo kolem dvaceti, jsme se ještě do síně vešli, pak už ale muselo dojít ke změně,“ zdůvodňuje učitelka stěhování do kina Spektrum.

Silný zážitek si odnesly z účinkování v českobudějovické síni Otakara Jeremiáše při Hubertském koncertu. „Loni jsme se také byli podívat na historicky prvním koncertu České lovecké hudby v pražském Rudolfinu. Tentokrát jen jako diváci, i když jsme byli zváni zahrát si z Empory , ale časově bychom to nestihli. Pro děti to byl tak silný zážitek, že do Rudolfina chtějí zas, ale už jako trubači,“ říká o svých pilných svěřencích Kvičínská.
Pořádání koncertů, účast na soustředění i hudebních aktivitách není levnou záležitostí a s výdělkem z hraní se počítat nedá. „Vše je formou dobrovolnosti a kdo chce něco dát, tak dá do našeho fondu,“ dodává Kvičínská k financování souboru.

O příspěvek na činnost žádají například Planou, kde jsou často slyšet. Jako členové Klubu trubačů při ČMMJ mají nárok na slevy jako např. v případě účastnických poplatků při trubačských seminářích, nebo ze startovného na soutěžích, které za celý soubor vyjde i s cestou a ubytováním na několik tisíc korun. Přispívá jim také Sdružení rodičů a přátel dětí školy, velkou mírou pomáhají rodiče. „Jsou strašně ochotní. Děti vozí na zkoušky a ještě se mi za ty roky nestalo, aby nepřijeli. A když jedou pro potřeby našeho souboru na koncert či soutěž, tak jedou za vlastní,“ chválí šéfka spolupráci.

Úspěchy a potlesk posluchačů je pro všechny velkou motivací ke zdokonalování se. „Když slyším, jak to dětem krásně zní, energie, kterou do toho všeho vkládám, se mi vrací,“ vyznává se učitelka z pocitů. Její diář už je téměř do konce roku plný.