Den jako malovaný, sluníčko hřeje do zad a ptáci se předhánějí ve zpěvu. A mě čeká setkání s lidmi, pro něž je zpěv a hudba nezbytnou součástí každodenního života. Manželé Vlasta a Karel Kaštánkovi jsou možná již posledními nositeli baráčnické tradice v Táboře. Pan Kaštánek hraje na dudy, jeho manželka Vlasta ho doprovází zpěvem. A když jsou na nějaké akci, pak samozřejmě vystupují v kroji. Kozáckém, který k Táborsku patří. Karel Kaštánek se sice nejprve zdráhal o svém zamilovaném koníčku vyprávět, pak se ale nechal přemluvit.

Mnohokrát jsem vás i vaši paní měli příležitost vídat při Táborských setkáních v průvodu Obce baráčníků v kozáckých krojích. Vy pak skupinu zpravidla doprovázíte hraním na dudy. Kdy jste se rozhodli připojit k táborským baráčníkům?
Do táborské Obce baráčníků jsme vstoupili v roce 1958. A právě že jsem hrál na dudy, tak se to ostatním líbilo a vzali nás mezi sebe. Nám se zase líbily kroje a oba jsme milovali národopis, tak to šlo docela dohromady. Za ta léta jsme si tam užili mnoho hezkých chvil. V té době tam fungoval také soubor, který vedla paní Hervířová-Puková. Hráli jsme i krásní divadelní představení, třeba Přástky - Dlouhá noc a další.

Vy jste rodák z Tábora?
Ne, pocházím ze Šumavy z Vlachova Březí. S manželkou jsem se seznámil v Prachaticích, ona byla na studiích a já tam pracoval. Tam jsme se poznali a pak mě přetáhla do Tábora. Mám strašně rád Šumavu a kdybych nepoznal manželku, tak bych asi do Tábora nikdy nešel. I když tady je také hezky, ale Šumava je Šumava.

Takže v Táboře jste se dostal do spolku baráčníků kvůli své lásce k národopisu. A to divadlo?
To bylo jeho součástí. Tam jsme se oba dost angažovali, oni nám zase pro změnu pomohli ke krojům. Mimochodem krásně je uměla vyšívat Arnoštka Kubálová, dámská krejčová, kterou si mnozí Táboráci dobře pamatují.

A co bylo tehdejší náplní baráčníků? Kdy jste měli vlastně příležitost provětrat kozácké kroje?
Třeba při vítání občánků. Asi se dnes kdekdo tomu pousměje, ale baráčníci se snažili své aktivity sladit s tehdejší dobou. V debatách se někteří ke komunistům přikláněli, jiní je odsuzovali. To ale nebylo rozhodující. Podstatou bylo to, že jsme se scházeli, zpívali a připomínali si různé tradice.

Kde jste se scházeli? Měli jste svůj vlastní klub?
Na tancování jsme se scházeli ve škole na náměstí Mikuláše z Husi, a to každý týden. Nacvičovali jsme různé tance a pak jsme při nejrůznějších příležitostech vystupovali. Třeba v Oboře, v Chotovinách. Tak různě. Třeba při divadelních představeních. Vzpomínám, když například paní Musilová připravovala v táborském divadle Babičku, tak jsme v tom představení vystupovali. Jako chasa mladá. No to bylo dobré, protože jsme tam byli už skoro samí padesátníci. Také to vyvolalo úsměv na tváři diváků, když Kristle v Babičce při dožínkové slavnosti říká paní kněžna: „A teď vám naše chasa mladá zatancuje dožínkový tanec“. No a vyšli padesátiletí baráčníci. Celé malé divadlo se v tu chvíli usmívalo. Moc rád na ta vystoupení vzpomínám.
Tehdy nás bylo v Obci baráčníků asi devadesát, ale už nás moc nezbylo. Dnes už je nás jen šestadvacet. Chodíme na sedění, ale to už se nás pravidelně schází tak jen deset. Dříve jsme měli sedění v restauraci Peta, ve středu se nás na Braníku sešlo sedmnáct. Občas mezi nás zavítá nějaký ten host, pořád je o čem si popovídat. Původní klub Obce baráčníků byl v domě U Slunce, ten už je zbourán. Stál v místech, kde dnes stojí hotel Palcát.

Uvádíte, že vystupujete v kozáckých krojích. Ale jen málokdo asi tuší, že Táborsku se říkalo Kozácko?
To ale není od žádných ruských kozáků! Uvádí se, že pánský kroj měl vzadu nějaké růžky nebo že se tu chovali kozy, no vysvětluje se to různě. Byl to sice chudý kraj, přesto tady byly hezké kroje. Opravdu nádherné.

Vrátíme-li se k baráčníkům, pak je nutné dodat, že jste se asi před třemi roky rozhodli s manželkou založit vlastní soubor. Co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem si nemyslel, že ke konci života budu mít kolem sebe tak šikovné ženy. Společně s tetičkou Slavíkovou a Sosnovcovou jsme v roce 1999 založili soubor Písnička. S tou jsme byli nejspokojenější. První naše vystoupení se konalo u příležitosti 125. výročí založení Baráčníků v Soběslavi. To bylo krátce po našem založení a měli jsme docela trému. Ale vyšlo to. A pak jsme se také účastnili pravidelně Táborských setkání.

Mluvíme o vašich zájmech. Ale tomu jste se mohl asi věnovat až po práci?
Celý život, asi 36 let jsem pracoval v Otavanu. Sice jsem začal na Silonu, ale tam mi ty výpary nedělaly dobře, tak jsem odešel právě do Otavanu. Začínal jsem u Vondráků, to je vedle Družby, pak byl Otavan v objektu bývalého Natalisu a nakonec byl postaven nový závod na konci města. Škoda, že zkrachoval.

Pak jste jezdil do Pacova…
Tam jsem jezdil pět let, měli tam skvělý horácký soubor. Tady jsme se snažili něco dělat, ale moc to nešlo. Akorát fungovala ta naše Písnička. V Táboře se rozvíjelo spíše husitství, tady už pro baráčníky nebyly podmínky. Kolikrát jsme nabízeli vystoupení pacovského, horáckého souboru Stražišťán, ale nebyl zájem.

Mladí se asi mezi baráčníky moc nehrnou. Proč taková tradice pomalu doznívá a není o ni zájem?
Tady na to asi není vhodná oblast. Třeba v Kovářově mají kozácké kroje jako my, ale tam to žije. Mají tam už dětský soubor Kovářovánek, z něhož pak pokračují v Kovářovanu. Vedou je k tomu od dětství, takže mají následovníky. Podobně to bylo i v Pacově. To tady prostě není.

A není vám to líto?
Strašně líto. Učil jsem hrát na dudy studenta Mílu Vaváčka. Chodil dokonce k nám domů, tak jsem si říkal, že by mohl pokračovat v té baráčnické tradici. A chtěl si dokonce dudy koupit, dnes je to poměrně drahá záležitost. Tak jsem mu objednal v Zubří dudy a do roka je měl. Byl a je to výjimečný talent.
Myslel jsem, že za rok si s námi zahraje na Táborských setkáních, ale on se to naučil za tři neděle. Skoro perfektně se na ně naučil hrát. Teď se s tím živí, ale založil středověký soubor. Moc šikovný a fajn chlapec. Na dudy si vydělával na brigádách. A teď chodí s tou svou skupinou po hradech a zámcích a hrají tu středověkou hudbu.

A co vaši potomci? Ani oni neprojevili zájem?
Připravil jsem dudy pro naše syny, máme dva kluky, ani jeden o to neměl zájem. Vnuka Petra zajímají spíše klávesy, snad vnučka Jana, ta má občas chuť si na ně máčknout. My už se teď jako soubor Písnička scházíme u nás jen jednou měsíčně, ale doma si zazpíváme podle chuti a nálady. Naposledy jsme vystupovali v Domově důchodců v Chýnově, tam jezdíme rádi. Myslím, že i oni se na naše vystoupení vždy těšili.


Na jaké vystoupení vzpomínáte nejraději?
Určitě na to v Rudolfinu, kde jsme jako soubor Písnička měli koncert 10. října 2003, a to chodských a jihočeských písní. Konalo se pro společnost Jarmily Novotné. Bylo to opravdu krásné vystoupení, filharmonici poslouchali, ani nedutali. Příprava programu dala manželce zabrat, moc se líbil. Nakonec nás také provedli po Praze, opravdu se nám věnovali.

Folkórní soubor Písnička se skládá ze čtyř zpěvaček a jednoho dudáka v seniorském věku a jednoho hosta, druhého dudáka, který vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Byl založen před pěti lety při Obci baráčnické v Táboře.
Na svém kontě má již přes sto vystoupení převážně pro potřeby města , baráčnických obcí, domovů důchodců, invalidů a společenských organizací. Zúčastnil se též folklorních festivalů a různých slavností v táborském okrese i mimo něj.
Zápis z vystoupení v Rudolfinu v roce 2003

ALENA ŘEZÁČOVÁ