Tábor získal věhlas jako vojenská bašta, ale i jako pivovarnická velmoc. Pár let po založení husitského města, v roce 1436, už je možné napočítat minipivovar ve 300 domech. „Ročně se tady záhy vyrobilo kolem 40 tisíc hektolitrů piva, což bylo víc než v Plzni," upřesňuje Josef Makoč.
Sobotníky nejdříve zavedl k dnešní poště na Žižkově náměstí. Dům obýval jistý úředník Václav Hubatý, jenž je výraznou persónou z oboru vaření piva, na nějž teprve dojde.

V té době obyvatelé ještě neměli Jordán, a tudíž chyběl dostatek kvalitní vody na výrobu piva. To byla první starost, již museli řešit, stejně jako přísun chmele a obilí, neboť vlastní produkce nestačila. Tábor v té době nebyl zemědělsky výhodný, a proto platil zákaz vývozu chmele. Josef Makoč zavtipkoval, že Jordán vznikl hlavně z důvodu, aby občané mohli vařit pivo.

Pivovar v každé čtvrti

Obchodování s pivem povolovala měšťanům bula Karla IV. Pivovarnictví ale nebylo živností v pravém slova smyslu, a tak v té době neexistoval samostatný cech. Na počátku 16. století fungovalo v Táboře 13 větších pivovarů, přičemž každý měl svou sladovnu, jedna například stála na místě dnešní restaurace Na Brusírně, další v místě Fišlovky nebo blízkosti mostu do Čelkovic. Sladovny ale zásobovaly i další malé „domácí" pivovary. Ty byly rozmístěné ve čtyřech městských čtvrtích: Novobranské, Sadové, Klokotské a Špitálské a pivovarnictví patřilo k nejvýnosnějším činnostem ve městě.

Jenže v roce 1500 si začala nárokovat možnost podílet se na výrobě piva i šlechata. „Měšťané to velice tvrdě odmítali, ale pak se jednoho ze svých největších privilegií vzdali výměnou za křeslo v zemském sněmu, které pro ně bylo také velmi důležité," pokračoval Josef Makoč v dějepisné výpravě.

V roce 1547 se Tábor postavil na stranu měst, která vystupovala proti králi Ferdinandu I., který Tábor ztrestal krutými sankcemi, čímž město finančně krvácelo. Když Ferdinand o 14 let později sankce zmírnil, zbídačený Tábor se snažil znovu se ekonomicky postavit na nohy. K tomu měl dopomoci vlastní pivovar v areálu hradu. Ve městě to začalo vřít, ale ekonomická situace byla neúprosná.

Sousedské vaření zastavil městský pivovar

pomalu zanikaloVýstavbou byl pověřený již zmíněný Václav Hubatý. Začal s ní v roce 1614 a k pivovaru vybudovali i sladovnu, varnu a prostor na chlazení a zrání piva. Do rozběhnutého procesu ale brzy vstoupila třicetiletá válka, kdy město celý rok 1620 – 1621 obléhá císařská armáda. Maradas město nakonec získá, neboť vyhladovělý Tábor se na začátku kruté zimy vzdal. Pivovar se tedy v tom roce dostává do správy císařského gubernátora a pivo si tu lidé mohou nechat uvařit jen za úplatu. V roce 1648 zlomili Tábor ještě Švédové a je možné předpokládat, že pivovar celý zničili.

Po skončení války začíná 13 sousedských pivovarů zanikat a v roce 1652 kromě městského funguje již jen pivovar Hořejší a Dolejší, jejichž místa nejsou doložená. Ale s rokem 1726 přišel definitivní zákaz vaření sousedského piva. Důvod byl jasný: veškerý profit z tohoto obchodu musí jít pouze městské pokladně. Za čtyřicet let - v roce 1767 došlo k velkému zvratu, který opět vyvolal nepokoje měšťanů. Krajský hejtman se totiž nelibě vyslovil o táborských pivovarnících. Nazval je chamtivci, a proto městu pivovar zabavil a pronajal soukromníkovi, sladovníkovi Josefu Palečkovi z Milevska. Stanovený nájem ale neutáhne a o pivovar přichází.

Pronajímaný je až do roku 1863, kdy se na táborské pivovarnické scéně objevuje 273 členů právovárečného měšťanstva, kteří městský pivovar přejímají do svých rukou. Postavili si svou Střelnici, a Táboru tak  začala novodobá zlatá éra měšťanského pivovaru. Ani ona však netrvala věčně. Pád přišel v roce 1948.