Také letošní v pořadí již 26. ročník Táborských setkání si na své konto připsal několik výtržností pod vlivem alkoholu, ale k vážnějším incidentům, jak potvrdil mluvčí městské policie Pavel Šimek, naštěstí nedošlo. Zatímco na břehu Jordánu zvracela podnapilá dívka a po náměstí běhal muž jen ve slipech, o něco nebezpečněji si počínal opilec na Křižíkově náměstí. K cestě si vybral střed vozovky, zastavoval projíždějící auta a do některých dokonce i kopal. Neváhal se uchýlit i k fyzickému násilí proti jednomu z řidičů, jenž se ho snažil umravnit.

"Agresora (32) se podařilo zpacifikovat kolemjdoucím ještě před příjezdem hlídky strážníků. Ti byli nuceni opilci z důvodu jeho agresivity nasadit pouta a předvést jej na služebnu policie za účelem zjištění totožnosti. Odtud putoval rovnou do protialkoholní záchytné stanice," popsal událost Pavel Šimek. Mladík nadýchal 2,3 promile.

Naštěstí Táborská setkání nejsou jen o opilcích, ale hlavně o setkání a zábavě. Sobota byla tradičně ve znamení trhů, žebrácké uličky, muziky, historie a také výstavy. V sobotu odpoledne začala v Auritu společná výstava fotografa a sochaře Jindřicha Štreita a Kurta Gebauera.

Musí být jedním z nich

V táborském Auritu je již zvykem, že každý rok k nim zavítá významný český fotograf lidských osudů Jindřich Štreit. Sociální tematika je už jeho značkou a také letos jí v Táboře věnoval svou kolekci. Co rok, to jiný příběh. Ten současný se v Auritu vrací do 80. let.
Obyčejný člověk, obyčejná chvíle i zcela obyčejný lidský příběh. I obyčejný záběr, přestože se z něj zrodil neobyčejný fotograf, profesor Jindřich Štreit.

Vystavujete v Auritu již 17. rokem, čím vás poprvé přesvědčil tady vystavovat?
Drogovou tematikou, protože Auritus se zaměřuje na lidi ohrožené drogou a já je fotil. Výstava je zaujala, tak mne pozvali zase na další. Ta byla o handicapovaných dětem. Vždycky se mi tady líbí, všichni jsou tu na mne milí a hlavně, co se řekne, to tady platí.

Vždycky přivezete nějaký tematický  příběh?
Ano, rok dopředu se domluvíme. Já jim nabídnu téma, které mohu poskytnout a oni si vyberou.

Při vernisáži jste zmínil změnu doby, sem jste přivezl snímky pořízené v 80. letech, na nimiž se každý z nás rozplývá. Víte proč?
Myslím, že přechod z té minulé do současné doby byl hektický a hlavně nabitý entuziasmem a velkou touhou po změně. Mám pocit a obavy z toho, že právě tyto vlastnosti ze společnosti mizí a taky jako by si ta společnost říkala, že to přece nebylo tak špatné. Je to i otázka věku, v těch 80. letech jsme byli mladí a realitu vnímali jinak. To je jeden z aspektů, který při prohlížení fotografií hraje roli. Dalším je určitý díl sentimentu, který máme v sobě a je přirozeným jevem našeho života.

Srovnejte šíři námětů před a po revoluci.
Je jich stejně, to se nemění. Spíš záleží, do jaké míry chceme a ztvárňovat vnímat svět a do jaké míry působí přirozená lidská vlastnost, zda jsme nebo nejsme k tomu líní. Mně se pořád chce, a proto dál pracuji na dalších sociálních projektech. Loni jsme například přivezl romskou tematiku a vytvořil jsem i cyklus Kde domov můj, jenž je o lidech bez domova. V současné době pracuji na Slovensku na souboru, který vychází z aktivit Armády spásy.

Proč jste si zvolil zrovna sociální tematiku?
To je jednoduché, protože rád dělám snímky, které mají smysl, které na něco poukazují a které řeší nějaký problém. Dost často opakuji fakt, že my, umělci, problém nemůžeme vyřešit, ale můžeme ho pojmenovat a pak záleží na politicích, zda ho budou vnímat a zasadí se o řešení.

Jakou máte taktiku, abyste pronikl například mezi bezdomovce?
To je otázka empatie. Člověk musí být trpělivý a udělat všechno pro to, aby si svůj úkol splnil. Také je to otázka času a vzájemného vztahu s lidmi, které chce fotografovat. Nesmím se povyšovat a lhát. Na tu chvíli musím být jedním z nich.

V neděli v 17 hodin setkání ukončil koncert Lenky Dusilové.