„Nádraží je staré a oprýskané, ale cestovat vlakem je pro mě finančně výhodnější. Také četnost spojů mi vyhovuje. Před rokem se nedaly sladit se začátkem vyučování, ale teď je jízdní řád dobře sestavený,“ libuje si gymnazista Jan Čech. Každý všední den totiž přejíždí mezi Soběslaví a Veselím nad Lužnicí.

Nikdo z personálu bohužel nezná bývalé kolegy, kteří by zavzpomínali na dřívější doby. V hospodě se ale člověk dozví leccos. Hned vedle drážní budovy provozuje restauraci Pavel Ženíšek. Rádio hodinu po poledni zatím vyhrává prázdným stolům. V tom se rozlítnou dveře a vstoupí tři mladíci. Sotva si přišli poslechnout šanson od Charlese Bécauda. „To ještě ve škole neprodávají cigarety?“ dává hospodský najevo nezletilcům, že u něj nepořídí.

K židlím už usedají stálí hosté. Objednávají si výstavní utopence, jiní si u piva zapalují cigarety. Ostře řezané tváře a zaprášené ruce svědčí o jejich tvrdé práci. U jiného stolu blízko kamen na dřevo rozebírají studenti podrobnosti sportovního zápasu. Čekání na vlak si tu krátí u limonády decentní dáma. Sestava hostů i zařízení drážní restaurace se opět nese Hrabalovými tóny.

Vyhlášené preclíky

Za dřevěným pultem je zaklíněný znak s červeným nápisem ČSAD. „Řidiči autobusů sem chodili pravidelně. To je taková vzpomínka na ně,“ vysvětluje Pavel Ženíšek.

Autobusové nádraží totiž stojí hned vedle vlakového.

„Stávalo se, že si tu řidič dal pár piv a pak sedl za volant. Lidi vystupovali dřív a raději došli pěšky, než aby se nechali pomlátit,“ přidává se jeden z hostů.

Hospodský si hledí výčepu a rukou poklepe na místo, na kterém bývaly k dostání preclíky. „Stály patnáct halířů. Byly trochu očouzené, ale neměly chybu. Taky se tu dřív víc vařilo. Nedávno zavřeli Jitonu, takže ve městě je bídná zaměstnanost. Navíc lidi jezdí do práce spíš autem,“ posteskne si Ženíšek.

Ze života nádraží by si podle něj mohl něco pamatovat tehdejší zaměstnanec dráhy, který bydlí v Roudné.

„V Soběslavi jsem také sloužil. Sice jen krátkou dobu, ale něco vám povědět můžu,“ tváří se ochotně Jan Krch.

Pamatuje si, jak se na nádraží nakládaly vagóny s rašelinou, vlečka vedla do takzvané Ladovky, která vyráběla šicí stroje. Nábytkářská firma Jitona odtud posílala zboží a přejímala zde materiál k výrobě. „Místu naproti nádraží se říkalo na Teraku. Dělali tam pražce a sloupy, impregnovali je a potom šlo všechno na vagóny,“ popisuje Jan Krch.

Detaily si už nevybavuje. Ví však, že za něj například sloužilo sedm výhybkářů, pokladní osobní i nákladní dopravy, jejich vedoucí , čtyři výpravčí a dvě ženy vybíraly od přepravců objednávky. Výpravčí v červené čepici byl středem pozornosti lidí, kteří si k němu chodili pro radu.

Pomáhali na statku

Jednomu z výpravčích se údajně přezdívalo „Barvy laky,“ protože někdo z jeho rodiny provozoval v Soběslavi drogerii. „Další známou postavou byl výpravčí Josef Tůma. Znal jsem ho už z doby, kdy chodil na obchodní akademii v Táboře. Holky se na něj lepily jako vosy na med. Paradoxně zůstal starým mládencem,“ vzpomíná si Tůmův vrstevník, který nechtěl prozradit své jméno.

„Josef Tůma skutečně na nádraží sloužil. Staral se ještě o docela velké hospodářství, jenže těžko všechno stíhal, a tak mu výhybkáři chodili na statek pomáhat. Myslím, že studoval na faráře, ale nevím, jestli školu dokončil,“ dodává Jan Krch.

Soběslaví projelo třeba sedmdesát vlaků za čtyřiadvacet hodin. „Jednou mě vzbudili ve čtyři ráno, abych rychle dojel na stanici, že tam výpravčí zaspal a nebere jim telefon. Rozespalý jsem rychle vyrazil na kole, odbavil dva vlaky a vzbudil výpravčího. Divil se, co tam dělám, ale i to se stane,“ připomíná s úsměvem historku Jan Krch.

Jako důkaz vytíženosti železnice nákladní dopravou připomíná obvyklou situaci nejen v soběslavské stanici. „Protože se v Rakousku v sobotu a v neděli nepracovalo, byly stanice od Dolního Dvořiště po Benešov doslova ucpané,“ popisuje.

V Soběslavi také stávaly cisterny s asfaltem. Topilo se pod nimi dřevem, aby se asfalt dostatečně roztavil a mohl se z cisterny vylít.

Všude přitom musel být pořádek. „Přednosta obcházel a kontroloval stanici. Já byl proti němu kluk. Taky se ke mně nahnul a řekl mi: Pojď sem, já ti něco řeknu, ať to nikdo neslyší. Jdi umejt ty záchody!“ směje se na závěr pamětník, který od svého vyučení v Mariánských Lázních pracoval celý život na železnici po různých stanicích.