Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Smrt je jediná spravedlnost, musí tam bohatí i chudí

Tábor - Lidé mezi námi.

23.4.2011
SDÍLEJ:

Josef Melich si jako podnikatel moc nepřipadá. Když je třeba vzít montérky a lopatu, klidně pomůže. Naštěstí má kolem sebe spolupracovníky, na něž se může ve všem spolehnout. Foto: Alena Řezáčová

Přemluvit majitele táborské pohřební služby a krematoria Josefa Melicha k rozhovoru, byl takřka nadlidský úkol. Prý není ničím zajímavý. Opak je pravdou. Jak se ukázalo, byl dokonce před rokem 1989 v národní reprezentaci tehdy ještě požárníků. Sport má rád dodnes a přiznává, že miluje rychlá auta i jízdu. Jezdí ale bezpečně, dobře zná tragické následky dopravních nehod. Ač se se smrtí potkává denně, je fatalistou a na posmrtný život nevěří.

Váš děda Josef Melich prý založil Strojní traktorovou stanici v Táboře? Vy pocházíte z Tábora?
Ne, z Chotovin. Tam jsem se narodil. A mám ještě tři sestry. Táta vždycky říkával, že je lepší mít tři kluky než jednu holku. Jinak s dědou to je pravda. U nás v rodině jsme měli všichni vztah k autům. Já jsem se vyučil autoopravářem a pomáhal tátovi opravovat auta. A pak jsem chtěl nastoupit do té traktorové stanice jako opravář.

Čím byla traktorová stanice v té době výjimečná?
Tak družstva neměla své vlastní dílny, takže veškeré zemědělské stroje a díly na ně se opravovaly právě v traktorové stanici. Já jsem tam nastoupil hned po vojně.

Kde jste byl na vojně?
V Českém Krumlově. Poddůstojnickou školu jsem absolvoval v Českých Budějovicích, konkrétně tankovou, a „za odměnu“, že jsem nebyl ve straně, jsem dostal Krumlov.

A pak rovnou do traktorky…
…jenomže jsem tam byl chvilku. Jednou přijelo do Chotovin hasičské auto a v něm pan Nousek s nabídkou, jestli nechci nastoupit k hasičům. A rovnou se smlouvou. To bylo v roce 1971. Já šel k hasičům a ani vlastně nevěděl, kde sídlí. Nakonec jsem u nich byl jedenadvacet let.

Jak na tu dobu vzpomínáte?
Začínal jsem od píky. A když se pak člověk trochu snaží, postupuje dál. Po čase jsem se dostal na funkci strojníka. To mě bavilo. Udělal jsem zkoušky na výsuvné plošiny a žebříky a naučil se zacházet s dýchacími přístroji.

To jste musel mít dobrou fyzičku?
Tak to určitě, to museli mít všichni, především ale tak zvaní výjezdoví řidiči.

Co to znamená?
Bylo nás asi šedesát hasičů, ale ve výjezdové skupině byli tak dva tři řidiči, kteří byli připraveni okamžitě vyjet k požáru či autonehodě. Museli jsme všichni absolvovat určité zkoušky.

Už tady jste se setkával se smrtí. Jak to na vás působilo?
Víte, když jsme zasahovali u požárů nebo při srážce vlaků, tak asi to na mě moc nepůsobilo. Bral jsem to jako svou práci, prostě to někdo udělat musí. Když se to netýkalo přímo někoho z mých blízkých, tak jsem si takové věci nepřipouštěl. Horší to bylo u dopravních nehod.

Proč?
Předpokládali jsme, že ti lidé jsou ještě v autě živí. A já jsem nesnášel pohled na krev. Třeba když jsem se dostal k jedné z prvních bouraček u Vožice. Byli jsme tam za sedm minut, ale na sanitu jsme čekali asi půl hodiny. Ten člověk se nehýbal, ale žil. A my se s ním báli pohnout, abychom mu neublížili. Ty minuty čekání byly hrozné. Pak jsme absolvovali nějaké kurzy, abychom si v takových případech dokázali poradit.

Hasiči se dostávali k případům dřív než záchranka?
Měli jsme daleko rychlejší auta a do půl minuty jsme museli vyjet, takže jsme na místě byli často dřív. Tehdy se na hasičích tolik nešetřilo. A u záchranky to fungovalo jinak. Sanita čekala u brány nemocnice na lékaře a teprve poté vyjela. Dnes jsou hasiči i záchranka pohromadě na základně v Měšicích a mohou výjezdy koordinovat. Sloučení hodně pomohlo.

Tak pomáhat u nehod není nikdy příjemné, zasáhla vás některá víc než ty ostatní?
Vzpomínám na nehodu, která se stala u Košína, kde se srazil autobus a osobák. Ve voze zůstali všichni čtyři mrtví. Bylo to před Vánoci a pro mě poslali, abych je z auta vystříhal. Nebylo to příjemné. A pak co jejich rodiny, to se vám v hlavě honí ledacos.

Pak ale máte hezké vzpomínky na ty, které jste zachránili.
Určitě. Staly se nám i hezké věci. Například když sjelo auto ze svahu u zahradnictví Svatoň, tak v něm zůstala zaklíněná paní. Plechy jí rozřízly stehno, hodně krvácela. Přijely tam asi tři sanity a už to vypadlo, že lékař bude muset tu nohu uříznout, aby ji mohli vytáhnout z vozu. Naštěstí si někdo vzpomněl, že hasiči mají speciální nůžky. Tak se mi s nimi podařilo plechy roztáhnout a nohu vyprostit. Z toho jsem měl opravdu dobrý pocit. Ale to byly takové ty začátky, kdy jsme se s těmito technickými pomůckami vlastně poprvé setkali. Přivezl jsem je jako novinku z Plzně. Dnes je mají ve vybavení běžně.

Setkával jste se u nehod s pracovníky pohřební služby, nebo pro mrtvé jezdily sanity?
Tenkrát jezdili právě pohřebáci. Třeba u Veselí nad Lužnicí se v 80. letech srazily vlaky a byli tam tři mrtví. Takže vždycky jsem se s nimi sešel u nějakého případu a přiznávám, že to nebylo nic příjemného. Podle vidění jsem je už znal. Věděli jsme o nich, že pijou. Třeba když se srazily ty vlaky, tak ve dvou vagonech se vezlo pivo. Dvanáctka Budvar. Nandali si plnou rakev piva a pak ji ani nemohli uzvednout. My hasiči jsme tam tehdy museli být dva dny, protože ty vlaky nešly nadzvednout, neměli jsme na to zařízení. Ani nůžkama to nešlo, čekali jsme na vyprošťovací tank.

Takže, když se říká, že pohřebáci pijí, tak je to pravda?
Tehdy to tak bylo, dneska bych si to říct nedovolil. Říkalo se, že i policie fasovala rum, když jela na vraždy nebo na něco podobně ošklivého. No a tehdy u Veselí za mnou přišel jeden policista, že si klidně to pivo můžu dát, ale já jsem nikdy nepil, takže jsem odmítl. Ani když jsem se naskytl u nějakého masakru, jsem nepotřeboval rum ani jiný alkohol. Navíc jsem obvykle jezdil autem, takže to ani nešlo. A myslím, že to ani není potřeba. Když chce někdo takovou práci dělat, nemůže mít zakalený rozum alkoholem.

Do jednadevadesátého roku jste sloužil u hasičů. Co následovalo?
Dražba. Účastnil jsem se dražby benzinové pumpy. Já byl státní zaměstnanec a zdaleka jsem v tom dražení neuměl tak chodit, jako ti, kteří třeba kšeftovali s bonama. Takže jsem jen koukal, když se tři domluvili a stáhli to nakonec na tak zvanou holandskou dražbu, kde se šlo s cenou dolu a ne nahoru. A dostali nakonec, co chtěli, pod cenou. Známí mě přesvědčil, abych zkusil právě na tu pumpu u Soukeníku. Já vlastně ani pumpu nechtěl, ale myslel jsem, že by u toho mohl fungovat autoservis, a to by mě bavilo. Manželka zase měla představu, že by u pumpy provozovala občerstvení. Ona v té době pracovala jako vedoucí bufetu ve Slovanu, takže k tomu měla blízko. Věděl jsem, že u hasičů nemohu zůstat napořád, přeci jen už tam nastupovali mladší. Ale jinak mi u nich nic nechybělo. Nakonec to s tou pumpou nevyšlo, a upřímně, já byl docela rád.

Nic vám sice nechybělo, ale profese to byla i fyzicky náročná.
Já měl fyzičku dobrou, dokonce jsem byl v národním družstvu hasičů. Nejdříve jsem se účastnil okresních soutěží, pak krajských. A když se jednou konalo národní kolo v Budějovicích, tak si mě tehdejší náměstek ministra vnitra vybral do širšího výběru reprezentace. Tak jsem se dostal do vrcholového střediska ve Frýdku-Místku, kde nás bylo asi šestatřicet. Udělal jsem přijímací testy, tehdy tam šel z Tábora ještě jeden kolega. Každý měsíc jsem pak jezdil na čtrnáct dní na soustředění. To byl krásný život. Trénovali jsme běh, v zimě na lyžích, hráli fotbal. Vlastně šlo o celkovou fyzickou přípravu. Jinak jsme hlavně cvičili na ten požární sport. V nároďáku jsme reprezentovali Českou republiku na mezinárodních soutěžích. Já tam ale dlouho nepobyl, protože jsem už měl rodinu, chtěl jsem začít stavět dům a manželka se už také zlobila, že jsem pořád pryč. Chtěli pak po mně, abych jezdil a trénoval v Budějovicích a učil mladší kluky se stříkačkou. I v práci jsem cítil určitou nevraživost, že za mě musí ostatní sloužit. Tak jsem se vrátil do běžné praxe. Sport jsem ale úplně neopustil, takže 17. května 2011 se bude konat hasičská soutěž na stadionu Míru a tam si snad zase zasoutěžím. Ředitel Hasičského záchranného sboru v Táboře Petr Hojsák mě vyzval, abych dal dohromady družstvo osmi lidí na požární útok, běh sto metrů přes překážky a na věž. Tak uvidíme, jestli to vyjde.

Vraťme se k tomu, jak se z vás stal majitel pohřební služby.
Tak když to nakonec nevyšlo s tou pumpou, přišla aukce pohřební služby. Při prvním kole ji nikdo nevydražil. Když přišlo na další, sedl jsem si do první lavice proti licitátorovi, ten ze mě nespustil oči. Vyvolávací cena byla čtyři a půl milionu, zvedl jsem ruku a bylo to. Vzadu do sebe nějací lidé, asi pohřebáci, začali šťouchat. Oni totiž čekali, že to půjde také do holandské dražby, že cena půjde dolů a koupí to za méně. Já si ale říkal, že už nic jiného do dražby nepůjde, takže mi nezbývalo než zvednout ruku. Vzal jsem si u hasičů měsíc volno a šel jsem sem dělat pořádek. Tady to bylo v hrozném stavu včetně vozového parku. Musel jsem začít úplně od začátku a sám. Měl jsem tady pár lidí, ale s těmi jsem se musel brzy rozloučit. Nebyli zvyklí pracovat, a navíc měli zažité určité věci z minulosti, a to jsem nechtěl tolerovat. Třeba, že si napsali víc kilometrů, než ve skutečnosti najeli. Nejtěžší bylo naučit lidi pořádku, aby neokrádali ostatní a chovali se slušně. Nakonec jsem musel u hasičů skončit. Pohřební služba mě stála hodně času. Postupně jsem lidi obměnil, teď si myslím, že tu mám slušné zaměstnance. Nakonec mi pomáhá celá rodina, syn Ondřej i dcera Silvie. Ta je sice teď na mateřské, ale je na tuhle práci jak dělaná. Navíc má ekologickou školu ve Veselí a různé rekvalifikační kurzy, tak se jí hodí. A tady je pořád co vylepšovat. Teď se nám konečně po čtyřech letech podařilo přesvědčit radnici, že můžeme udělat přístavbu, aby pozůstalí nemuseli čekat na obřad v dešti a v zimě.

Věříte na posmrtný život?
Nejsem věřící. Smrt je jediná spravedlnost. Musí tam bohatí i chudí, někdo dříve, jiný později. Lidé se bojí smrti, o to více se snažím, aby poslední rozloučení byla co nejdůstojnější. V každém případě si myslím, že pohřeb a rozloučení se svým nejbližším je takovou důležitou životní tečkou. Mnozí chtějí třeba pohřeb bez obřadu, aby ušetřili. Nakonec toho často litují. Jsem zmocněncem za jižní Čechy v Pohřebnictví ČR a podařilo se mi prosadit, aby stát přispíval tak zvaným pohřebným. Bohužel, stát to zrušil a pohřby zdražily. Zejména starší lidé si ale na něj šetří celý život, tak si důstojné rozloučení zaslouží.

V popel se obrátíš. Po rozhovoru mě Josef Melich vzal do míst, kam se běžně člověk nedostane. Fascinovalo mě, že má bujná fantazie si místa posledního odpočinku představovala tak nějak strašidelně. Všechno bylo jinak. U moderních spalovacích pecí ve vykachlíkované místnosti byla připravena rakev s nebožtíkem ke spálení. Dnes už řídí všechno počítač, takže přítomný pracovník už jen po spalu v peci shrne popel do připravené kovové nádoby a pak ho vsype do mlýnu, který všechno rozdrtí. Nakonec se popel přesype do urny, která putuje zpět do centrální místnosti, kde si ji vyzvednou pozůstalí. Všude bylo čisto a pořádek, občas byl dokonce slyšet i smích. Proč ne, vždyť tu pracují živí lidé.

Alena Řezáčová

23.4.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Stanislavu Semrádovi z Kardašova Řečice se letos úroda obřích dýní povedla. Na snímku je s vnukem Zdeňkem.
11

OBRAZEM: Pochlubte se, jak vám vyrostla dýně

Ilustrační foto

Již nejsou mezi námi

Poslední rozloučení na Táborsku

Táborsko - Přinášíme přehled pohřbů na čtvrtek a pátek od pohřební služby Melich.

Odjel rovnou na dvou motorkách

Ratibořice - Z jedné stodoly zmizely hned dvě motorky naráz.

Zastupitelé rozhodnou o přesunu hvězdárny

Tábor - Radní doporučí zastupitelům, aby je podpořili v přesunu zařazení hvězdárny.

Soběslavská školka předložila nejlepší projekt

Soběslav - Soběslavská školka z Nerudovy ulice se zapojila do aktivity eTwinning.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení