Majitelem objektu je jakási firma Gaffa z Prahy, která se zabývá nemovitostmi. Společnost vlastní pět lidí z Itálie.

„Jezdí sem tak jednou až dvakrát za rok. Moc je objekt nezajímá. Chtějí ho jen pronajímat a opravy a přestavby veskrze nechávají na nájemcích. Když teče do střechy, nebo se jedná o běžnou údržbu, jsem tu na to já," říká správce budovy Martin Priesol. Ve zhruba dvanácti objektech jsou z větší části sklady a několik kanceláří.

„Nájemci se zde střídají a zájem o pronájem vcelku je. Hlavní budova dříve sloužila jako ubytovna, teď se přemýšlí, co s ní. K bydlení už sloužit asi nemůže, protože je vevnitř ve špatném stavu a úpravy by znamenaly vysokou investici. Navíc je v průmyslové zóně," doplňuje Priesol, který celý areál spravuje a hlídá.

„Není to kvůli rozloze lehký úkol, ale jsou i horší práce. Občas se sem v noci stahují individua, která tu chtějí krást. Sice tu bydlím, ale to bych neměl ani spát. Přes den objekt spravuji, přes noc se snažím hlídat," poznamenal s úsměvem Priesol.

Číslo popisné 167 má dokonce dva protiatomové kryty. V jednom jsou prý ještě přesnídávky.

Objekt bývalé Fruty pochází už z roku 1895, kdy ho zakládala firma Fischl a syn. Odtud pochází místní název Fischlovka. Původně se však nejednalo o společnost zpracovávající ovoce a zeleniny, nýbrž o rafinérii lihu, tedy lihovar. Ten Fischl přestěhoval z Myslkovic, kde bral vodu z rybníku a nepohodl se s panstvím. Udělal tak své studny, které však příliš vodou neoplývaly, a tak firmu přestěhoval právě do tehdejšího Mezimostí. Lihovar byl však pobočkou, hlavní rafinérie měl Fischl v Praze a Vídni.

Sláva a pád

Ve 30. letech se mu zde o provoz staral Adolf Freund. Firma měla vše. Provozy, kanceláře i byty pro zaměstnance. Pečovala o ně.
„I když jak to tak v lihovarech bývá, vždy se někdo najde. Po druhé světové válce mu někdo navrtával sudy a domu si čepoval 95 procentní líh. Ne však dlouho, hned ho chytli. To jsou takové historky," směje se kronikář.

Líh se ve Fischlově firmě zpracovával i za druhé světové války, jen to vše řídili Němci a vyráběli i líh do aut. Vzhledem k tomu, že většina původních zaměstnanců byla židovské národnosti, skončili v koncentračních táborech.

Po válce podnik znárodnili komunisté. Vznikla tak Fruta, kterou střídal název Rekord. Lihovarnictví bylo ukončeno a najelo se na zpracování brambor. V 60. letech pak brambory doplnilo kysané zelí, které se na Veselsku hojně pěstovalo.

Následně se rozjela velkovýroba konzervované zeleniny a ovoce, výroba džemů, marmelád i dětské výživy.

„Společnosti se dařilo do 90. let, kdy slavný podnik soukromý subjekt vytuneloval a poslal, jak se říká do kytek," říká Jelínek.

Hlavní, krásná historická budova byla pronajímána ukrajinským dělníkům. Nikdo k ní neměl vztah, to se na ní velice podepsalo a vnitřky jsou prakticky zničené.

„Stav je děsný. Přitom některé objekty areálu mají podle mě cenu. Tehdejší industriální architektura byla na výši! Například tam stojí krásný komín, ten by určitě stálo za to zachránit," míní Václav Jelínek.

Po skončení výroby se někteří zaměstnanci Fruty nevzdali a založili firmu Efko podobného rázu hned vedle.

David Peltán