Dne 18. listopadu 1883 nejen Pražané, ale i celý národ zažíval velkou událost. Po požáru Národního divadla došlo k jeho znovuotevření za tónů Smetanovy Libuše. O čtyři dny později cestovatel Emil Holub vyplul na svou druhou cestu do jižní Afriky a vynálezce srbského původu Nikola Tesla se od léta těšil z konstrukce prvního motoru na střídavý proud.
Rok 1883 se ale zapsal i do historie Jeníčkovy Lhoty, kdy 3. listopadu usedly místní děti poprvé do lavic nové obecné školy. Tomu ale předcházela dlouhá cesta.

„Roku 1877 za starosty Jana Volfa usnesli se občané žádati o zřízení vlastní školy a žádost jejich byla příznivě vyřízena, takže výnosem zem. škol. rady 31. ledna 1878 povoleno zřízení jednotřídní školy," zachytil v publikaci Osada Chotovinska Rudolf Ezechiáš Cikhart.

Pro školu obec odkoupila kontribuční špýchar a začalo se se stavbou, které se ujal František Kudlan z Ratibořských Hor. Vyšla na šest tisíc zlatých. Bývalý špýchar stejně jako budoucí škola ale vznikly na místě morového hřbitova.
„V 17. století, kdy podle tehdejší víry spadla z nebe na tento kraj jedovatá látka lavinovitě způsobující mor „černou smrt", obyvatelé Jeníčkovy Lhoty na tomto místě pochovávali její oběti. Dodnes to připomíná název blízké lokality Za Hřbitovem," doplnil sběratel pověstí a historie Jaroslav Wimmer.

Ještě než ale byla budova vysvěcena, děti docházely do čtyř kilometrů vzdálených Chotovin. „Je mnoho těch, kteří chodili ještě do školy v Chotovinách, kde připomíná se škola teprve roku 1743, ač pravděpodobně stávala již mnohem dříve. Ač do školy v Chotovinách chodilo se velmi málo (v létě děti pracovaly, v zimě bývaly neschůdné cesty), přece za několik těch zimních měsíců naučily se děti dobře triviu, takže není v naší obci analfabetů," popisuje okolnosti tehdejší kronikář Jeníčkovy Lhoty Josef Hejný.

Navykli si pořádku

Prvním správcem se stal František August Novák, který tady působil do roku 1898. Založil školní zahradu, kde vysázel stromy. I přes svoji iniciativu se u místních nesetkal s pochopením.
„Do Chotovin byl lid zvyklý posílati děti dle své vůle a nový správce až příliš horlivě o řádnou návštěvu zdejší školy se staral. Tím ovšem mezi mnohými zdejšími občany získal nepříznivce, ale neustoupil, ba nechal dále nepořádné trestati, takže byli četníky přímo z pole odváděni do žaláře. Tak se stalo, že lid zvykl pořádku, návštěva školní se zlepšila a nástupci Novákovi neměli již oněch nepříjemností jako první správce školní," píše se v kronice obce.

Žáci si proto museli zvyknout chodit do školy pravidelně, až jim budova přestávala stačit. „Škola bývala jednotřídní s bytem pro učitele a v roce 1893 obec pronajala místnost u Antonína Žahourka v č. p. 25. Poté se v roce 1902 budova rozšířila o jedno patro," zavzpomínali manželé Anna a Pavel Jiránkovi, kteří v Jeníčkově Lhotě žijí.

Po kantorovi Novákovi do školy nastupuje J. Menšík, který zde založil Jubilejní knihovnu, ze které se později stala obecní. Peníze se mu na ni podařilo naspořit například z tanečních zábav.
Učitelů se tady vystřídalo více, ale kronika zachycuje jen některé: F. Tanzer, Šitta, Hamer, Karpíšek, Kvídová, Křemenová, J. Tišer, N. Bendová, M. Tichá, Matějková či V. Vízner.
Do roku 1921 měli všichni místní obyvatelé římskokatolické vyznání. Nově vznikla československá církev a ve vsi začal náboženský přerod.

„Učitelé školy z počátku roku 1921 A. Rabiška s rodinou a T. Karpíšek byli první, kteří z římské církve vystoupili. Když v Chotovinách v dubnu 1921 přestoupil k čs. církvi farář Janeš, přestoupila s ním velká část osadníků. V naší obci byli to první Josef Míka s rodinou a Marie Klejnová s rodinou," píše Josef Hejný, který sám ve škole učíval od roku 1921 do roku 1924, kdy odešel na měšťanku do Jistebnice.

V rukou gestapa

V době, kdy v Jeníčkově Lhotě faráři z Chotovin vyučovali dvojí náboženství, usedá do školní lavice i Blažena Rokosová. Dnes jí je 85 a je nejstarší obyvatelkou obce.
„Za mě byla ve škole dvojtřídka, každá v jednom patře a děti se tady učily osm let. Nastoupila jsem do školy v roce 1935 a učitelé se střídali. V první třídě mě učil pan řídící Bodlák, který pak přešel do Čekanic a po něm sem přišli mladí učitelé, ale to už byla válka," vzpomíná pamětnice s tím, že si vybavuje i kantora Tronera a Bělohlávka.

„Tronera sebrali gestapáci. Jako děti jsme plakaly, když pro něj přišli. Co je gestapo jsme věděly a jak jelo černé auto, už jsme se schovávaly. Odvedli ho rovnou ze třídy. Byl to mladý člověk, který s režimem nesouhlasil. Posílal nás do krámku kupovat sisinky. Všichni tady byli chudí a my jsme od něj vždy nějakou dostali. Byl na nás hodný."

Po Tronerovi do školy přichází řídící Veselý, který měl s žáky těžké pořízení. „Hrozně jsme ho zlobili. Byl to takový mrzout a choval kozu. My jsme jí vždy něco provedli. Třeba dali na krk červený šátek a podobné vylomeniny. Pak nás honil s rákoskou po škole, okolo lavic, i na pole a my mu vždy utekli. Byla válka a časy byly těžké," uzavřela Blažena Rokosová.
Škola přestala fungovat na začátku 70. let a dnes slouží jako azylový dům pro matky s dětmi.