V roce 1933 přichází na školu do Skalice řídící František Syrovátka, který také působil v České zemské hasičské jednotě. Jako kantor si nebral stejně jako jiní servítky, ale děti i místní si ho vážili.

František Šůna„Soused mi vyprávěl, že děti musely při průšvihu nastavit ruce a řídící Syrovátka už jim přes ně rákoskou sázel. Oni si pak do dlaní plivaly, aby to méně bolelo," vypráví pamětník František Šůna (75).

František Syrovátka byl muž vzdělaný a stal se personou, na kterou dodnes místní vzpomínají. V roce 1944 byl ale z nařízení německého úřadu zatčen a převezen nejprve do Tábora, poté do Prahy a odtud do koncentračního tábora v Terezíně. Ten se mu stal osudným a na tyfus tady 11. května 1945 umírá. Připomíná ho pamětní deska na hasičské zbrojnici.

Ani pro obyvatele nebyly válečné časy jednoduché. Zemědělce sužovaly neustále kontroly a s postupujícím jarem roku 1944 přibývalo náletů a přeletů stíhaček i bombardérů. „Úřady bylo nařizováno vyučování s tendencí v duchu říšské myšlenky, v poněmčování bylo pokračováno. Téměř násilně ve zdejším okrese byl zaváděn na školách árijský pozdrav. Zvlášť dbalý dodržování tohoto pozdravu byl okresní školní inspektor František Malík," zachycuje obecní kronika. „Z velké ustrašenosti pro nezdravení nařízeným způsobem a pro nevyvěšení obrazů Dr. E. Háchy a Adolfa Hitlera ve třídách, vyvolal jmenovaný inspektor před dětmi scénu s výhrůžkami odvezení pro vlastenectví."

Řídícím na škole se stává Josef Pánek, který tady setrval až do roku 1974.Josef Pánek

Ve škole uprchlíci

V roce 1945 jsou patrné známky, že se blíží fronta. Za velkých mrazů jsou převáženy transporty zajatců v dobytčích vagónech. „Lidé ztýráni za krutých mrazů, polonazí, hladoví, vysílení, že umírali během jízdy. Poblíž zastávky Roudné byl nalezen také jeden mrtvý zajatec, který je pochován na hřbitově v Roudné," zachytila kronika.

Od 15. ledna 1945 dostávaly děti domácí úkoly jedenkrát či dvakrát týdně. Škola i úřad se totiž musely vyklidit pro německé uprchlíky. Žáci pak chodili do hostince.

„Lidé v obci jsou napojeni do odbojové skupiny a je organizována tajná vojenská jednota. Nenáviděné Německo po zásluze vykrvácelo, je poraženo jako odporný nepřítel hrdinnými vojsky našich spojenců," píše se dále v kronice.

Přímo ve škole bydlel řídící Pánek se svojí rodinou.

„Za jeho řízení byla provedena elektrifikace školy, na budově se vyměnila okna a opravily okapy, odvodnil se sklep a vybudovaly se splachovací záchody, udělala se břízolitová fasáda," popisuje místní Romana Novotná.

Josef Pánek mladšíNa kantora vzpomíná i jeho syn Josef (70): „Tatínek sem přišel na začátku války a nejprve byl prozatímní učitel, pak učitel a nakonec řídící. Maminka dělala pomocné práce jako školnice. Budova byla v hrozném stavu. Hlavně se muselo každé ráno topit a ve třídách byla obrovská zima. Byt byl mokrý a velice skromný. Učili tady společně s panem Syrovátkou. "

Řídící Pánek byl přísný, ale děti se ho nebály: „Rozhodně nikomu, ani mně, nenadržoval. Teď si člověk těžko představí, že v jedné třídě měl třeba tři oddělení. Jedním dal něco písemně, s dalšíma mluvil…," shrnul, jak to dříve fungovalo, Josef Pánek. „Rákosku na nás moc nepoužíval, ale katecheta Hájíček ji měl v oblibě. Vždycky říkal: Pojď sem před lavici a podívej se, jestli jsou pod ní papírky. Ohnul nás přes tu dřevěnou lavici s kalamáři a dostali jsme pořádně přes zadek."

Na třídu Františka Šůny byl ale kantor Pánek přísnější: „My jsme pěkně dostávali a dobře to bylo. Po dobrém to s námi nešlo. Pamatuji i jeho ženu. Vařila nám kakao a rozdávala ho vzadu ve třídě."

Přístup k výuce Josefa Pánka František Šůna oceňuje: „Sympatické bylo, že vyučování začínalo i končilo písničkou. Zpívali jsme třeba Okolo Frýdku cestička. On zpěv hodně pěstoval, protože sám pískal na klarinet. Vždycky si vybral pár dětí s hudebním sluchem a učil nás. Měl i housličky, které sundal ze skříně a vyučování se tím zkrášlilo," směje se.

„Také se rozhodl, že některé děti naučí hrát na housle. Bylo nás asi šest a všichni jsme si je pořídili. Ani jeden ale nakonec nehrál," doplnil Josef Pánek. Také podotkl, že škola byla centrem všeho dění: „Maminka vždy v sobotu napekla buchty a chodívali sem zajímaví lidé a scházeli se tady. Debatovali."

Loučí se se školou

Mimo školní zdi František Šůna ministroval kaplanu Rožánkovi. „Naučit se celou ministranci latinsky nebylo pro malé kluky jednoduché, tak jsme to malinko šidili. Naučili jsme se první větu, zbytek probreptali, a pak řekli až konec. Pan kaplan byl ale velice shovívavý a toleroval nám to. Pan děkan Bolech ale ne. Vždy se při našem komolení otočil dozadu a byla to obrovská ostuda. To byl pak doma sekec."

Součástí školy byla veřejná místnost a jediná telefonní stanice ve Skalici. Byl tady i kabinet s různými sbírkami a v jedné místnosti za války bydlel Václav Thomayer. Tomu podle kroniky Němci ve škole zabavili zbraně, které sám nabízel. S Němci ale sympatizoval a přihlásil se k nim. Stavěl si u řeky chatu a školní budovu použil také pro skladování nábytku, nádobí a jiných věcí po zatčených a popravených Židech.
Thomayerovu chatu si koupil v roce 1953 spisovatel a laureát státní ceny Václav Řezáč.

Posledním řídícím byl František Míka a škola skončila roku 1981: „Loučíme se s Tebou, školo – jediný stánku kultury ve zdejší obci – loučíme se s Tebou navždy!" zaznamenal tehdy v kronice.

Stejně jako předtím chodívali žáci na měšťanku do Soběslavi, nyní tam dojíždí i nejmenší školáci.