Přestože na jedné straně nastal čas zúčtování a vyrovnávání si účtů, na druhé se život prostých lidí konečně vracel k normálu.

Svou vzpomínku na osvobozený Tábor si do Děčína odstěhoval tehdy třináctiletý student sekundy gymnázia, dnes Doc. Ing. Jiří Vacek, CSc., rodák ze severu Čech, který okupaci s rodiči prožil v Táboře. Již sedmdesát let ale čeká na odpověď na otázku, která se dotýká právě poválečných dnů v Táboře.

Šibenice na náměstí

„Prosím o shovívavost, paměť není vždy dokonalá, ale vzpomínám si, že pár dní po osvobození se vytvořil v Táboře revoluční národní výbor, v jehož čele snad stál Robert Mixa," začal své vzpomínky v korespondenci pro Táborský deník, „sídlil v Malé baště a vydal prohlášení, vytisknuté snad v Palcátu, o přísném trestu pro všechny, kteří se postavili nebo se postaví proti revolučním vymoženostem lidu," vzpomíná.

Aby občané na vlastní oči viděli, že tresty uložené revolučním výborem nezůstanou jen na papíře, postavili na klášteráku (dnes náměstí Mikuláše z Husi, v době války Masarykovo) šibenice.

„Jako třináctiletý zvídavý chlapec jsem se na náměstí vydal a očekával jsem šibenici, jak jsem ji znal z Alšových obrázků. Ovšem na náměstí nestál jeden sloup s příčným, šikmo vyztuženým břevnem a hákem pro uchycení oprátky, ale něco, co bychom dnes nazvali šibenice XXXL. Byly to dva mohutné sloupy několik metrů od sebe a na nich příčné břevno. Tedy něco podobného masivní fotbalové brance. Na tom břevnu bylo šest háků pro odsouzence. Byl to pro mne pohled při případném využití plné kapacity tak otřesný, že ho v sobě nosím dodnes," připouští po 70 letech Jiří Vacek.

Později si ověřil, že již od roku 1852 byly v Rakousku a tedy také u nás trestním řádem předepsány popravy za zdmi věznic, tedy bez zraků veřejnosti. Nařízení také přesně určovalo, kdo se musí popravy jako povinný činitel (soudní komise, soudní lékař, státní zástupce a kněz) zúčastnit, nebo které další osoby mohou být popravě přítomné.

Dvakrát a dost

„Tedy to, co táborský revoluční výbor hodlal provádět na náměstí, byl výlet do středověku. V srpnu 1945 jsme se odstěhovali do Děčína a já se už nikdy na delší dobu do Tábora nevrátil. Na oněch sedm let ale vzpomínám jako na hezké a milé období života. I když zuřila válka," napsal nám Jiří Vacek s tím, že jej velmi zajímá, jak to s těmi táborskými popravami nakonec dopadlo a zda byly vykonány.

Odpověď zní ano. Veřejně byly v Táboře vykonány, veřejnost ale dostala pouze dvě možnosti je sledovat z bezprostřední blízkosti a na vlastní oči. „U lidí měly obrovský ohlas, neboť šlo o popravy dvou největších kolaborantů Jaroslava Ryneše ředitele obchodní školy, a poštovního tajemníka Zdeňka Krále, který byl členem organizace Vlajka," upřesnila historička moderních dějin Jitka Vandrovcová z Husitského muzea. Vlajka byla původně československé nacionalistické a částečně i nacistické hnutí, z něhož se během války stala kolaborantská organizace a její čelní představitele pak po osvobození čekala poprava nebo vysoký trest vězení.

Trestní stíhání kolaborantů, zrádců a válečných zločinců řešil v Táboře mimořádný lidový soud. První dva rozsudky smrti vynesl právě nad Rynešem a Králem.

Jejich veřejná poprava na dnešním náměstí Mikuláše z Husi se konala 18. května roku 1945, krátce po 10. hodině. V 10.21 hodin jako první zemřel Král, minutu po něm Ryneš.

„Rynešovi pro krátkost oprátky pomohl podzdvihnutím přítomný rudoarmějec. Tento spravedlivý trest byl přijat souhlasně všemi občany," uvádí táborská kronika.

Jak dále Jitka Vandrovcová upřesnila, další popravy se konaly již mimo zrak veřejnosti, na dvoře krajské věznice na stejném náměstí. V budově, v níž dnes sídlí Husitské muzeum.

„Jelikož trest smrti vynesený nad Rynešem a Králem vynesl mimořádný lidový soud v době, kdy ještě nevešel v platnost dekret prezidenta republiky o mimořádných lidových soudech a trestních nalézacích komisích, potvrdil rozsudek soudu předseda československé vlády Zdeněk Fierlinger 3. června 1945 při své návštěvě Tábora, po němž v Sezimově Ústí zůstala vila, která stojí v sousedství Benešovy a Strimplovy vily.

O život ale nešlo pouze těmto dvěma zrádcům. V zorném poli byli i jiní. Například den před veřejnou popravou se Táborem roznesla zpráva, že byl dopaden a do města dopraven jeden z nejsurovějších gestapáků Karl Müller. I jeho „vítaly" davy lidí. To když ho četníci vedli spoutaného z nádraží do věznice na náměstí.

Dobrovolná smrt

Kronika Tábora také připomíná osobu elektrikáře a kolaboranta Čeňka Vondrušky, který se ze strachu před spravedlivým trestem pokusil ve věznici o sebevraždu.

Snaha připravit se o život mu ale nevyšla a byl převezen do nemocnice. O záchranu ale vůbec nestál a právě tady svůj další pokus už dovedl k dokonalosti: skokem z okna.

„Jeho příkladu chtěla následovat zatčená udavačka, bývalá učitelka Zdenka Kopperová, která si ve vězení podřezala žíly na rukou a na nohou. Sebevražda se jí nepovedla," připomíná tehdejší kronikář další „smolařku".

Zatímco nad zrádci visely oprátky nebo alespoň vysoké tresty vězení, začali se jiní občané do Tábora z koncentráků a věznic vracet. Například v pondělí 21. května se vrátila skupina lidí z Buchenwaldu, mezi nimiž byl i táborský starosta Václav Soumar a učitel a malíř Karel Valtr. I je vítaly davy lidí, na rozdíl od kolaborantů ale s nadšením a nádražáckou muzikou.

V té době začala vláda s osídlováním pohraničí. Její volání bylo vyslyšeno i v Táboře, z něhož odjeli první tři táborští osídlenci: Jan Čítek, Josef Uhlíř a Josef Švadlena. Jejich cesta vedla do Suchdola nad Lužnicí.

Jak na 41. stránce pamětní knihy zapsal kronikář „Nové poměry si vyžadují i nové reformy organizování občanů."