Pivovar v Hejlově měl nyní napilno. Roku 1687 navařil třicet várek a k tomu 8. a 15. března ještě navíc speciální várku silného piva, takzvaného marcovního.

To by napovídalo, že sládek Martin Veselý je šikovný, leč on už byl u vrchnosti v nemilosti. Kdoví zda právem. Bez ustání mu vytýkali, že má vařit lepší pivo, mluvilo se o jeho neřádech a nevěrnosti, až ho roku 1688 vyhodili. Na jeho místo nastoupil Pavel Kubart.

Dlouhý pořadník

Jenomže pro sousedy a jejich vaření vlastního piva se tím vůbec nic nezlepšilo. Pořád platil stejný systém pořadníku, kdy si pivovar na sousedské várky pronajímali nejprve představitelé města, kteří si vymínili vařit víc piva než běžní měšťané, pak následovaly zasloužilé vdovy a teprve poté se dostalo na ostatní. Kvůli tomu právě ti ostatní už mohli vařit pivo jen jednou za pět čtvrtletí.

V tu chvíli se zase začal nebezpečně naplňovat pohár trpělivosti patrona pivovarníků, svatého Václava. A jak už víme podle požáru táborského pivovaru z roku 1686, na Václavově poháru prskala ohnivá pěna.

Rok 1689 se chýlil ke konci, katolíci celého světa slavili zvolení nového papeže Alexandra XIII., zatímco v Táboře se rozhodlo, že hejlovský pivovar bude vařit ještě víc kontribučních várek. Čili sousedé si na svoje vaření počkají ještě déle.

Opět plameny

Zápalný mok z Václavova poháru vyšplíchl a hejlovský pivovar se vzňal. A hořel, až vyhořel. Mezitím se už ale naštěstí zase vařilo v Táboře a hejlovský pivovar se pak opravoval, zrovna jako ten táborský před třemi lety. Konšelé, snad aby si nerozhněvali Václava potřetí, nechali vcelku levně prodávat pivní ředinu po dvorech a chudým sousedům.

Zámožnější sousedé, kteří si vařili pivo podle pořadníku, však za svoje vary odváděli stejné poplatky jako předtím. A opět se jim začal zdvíhat tlak. Sousedé si totiž už několik let museli obstarávat pouze certifikované sudy, což byla reakce konšelů na jejich někdejší pokusy o podvádění, kdy sousedské pivo sice z pivovaru vyváželi ve stanoveném počtu sudů, jenomže větších, než bylo povoleno. Jejich sudy měly stanovený objem pěti věder a z nich odváděli poplatek zvaný tác.

Nuže, přátelé sousedé, nemůžeme-li zvednout rebelii, co kdybychom zkusili způsobit nepříjemnosti mocným tohoto města nějak pokoutně? Cíl útoku: výběrčí vinného a pivního tácu Ludvík Václav Hubatius, zároveň primas táborský. Ten i z titulu své funkce nejvíc okukuje naše sudy, zda mají správnou velikost. Zvikláme víru veřejnosti v jeho nestrannost a k tomu použijeme další hlavu pomazanou, zdejšího převora Ludvíka. Nakonec z Hubatiuse uděláme podvodníka. Beztak už léta leží v žaludku mnoha měšťanům.

V červenci 1691 Hubatiusovi doručila pošta list psaný latinsky. Primasovi se při čtení mělo orosit čelo strachy. Avšak Hubatius se nerozklepal. Nechal dopis přeložit do češtiny a hurá na magistrát. S verzí latinskou a také českou pro ty pány, kteří ve škole nedávali pozor a čtení latinského textu by je přivedlo do rozpaků.

Primas je nevinný

A pak na magistrátě spustil Hubatius přibližně toto: „Přišlo mi jisté psaní a v něm výstraha se mi dává, že pokud nebudu zadobře s převorem Ludvíkem, má v úmyslu mě udat při úřadu Jeho Milosti císaře, že po sousedech požaduji pětivěderní sudy, jak to má správně být, ale pro svoje várky že používám šestivěderní nádoby. A prý zrovna takové jsem tajně povolil i předním osobám města a naschvál to přehlížím, ač jsem přísahal vykonávat svou práci podle předpisů."

Páni magistrátní věc posoudili a svému – můžeme říci – soukmenovci dali vysvědčení, že nic z toho, co na něj nakydal anonym, není pravda. A ještě vyjádřili podivení, že někdo ctnému Hubatiusovi vůbec něco takového mohl napsat.

Mělo to však drobný háček. V pivovaře se opravdu našly větší sudy, než předpisovala vyhláška. Kdo ale říká, že jsou to sudy pana Hubatiuse? Aby to nikoho nenapadlo říkat, vyřešil to další příkaz: „Větší sudy mají z pivovaru vyhozeny aneb pod kotel vmetány býti."

Josef Musil