Neopouštím ho z důvodu, že by nebylo o čem nadále psát. Naopak. Mnoho zajímavých staveb se do seriálu nabízí a možná na ně někdy dojde. Pokud však chci stihnout vydat knihu o těch, o nichž jsem informoval, není zbytí. Nastává doba rekapitulace a děkování.

Seriál začal přesně 3. listopadu 2009, a to článkem o tehdy opuštěné tržnici – bunkru civilní obrany v centru Tábora. Tenkrát se dostala do novin, protože lidé byli zvědaví, co se s jejich oblíbeným nákupním místem děje. Netušil jsem, že po dobu více než tří let budu každý týden bez ohledu na zdraví, volno či počasí pátrat po nových opuštěných stavbách. Nakonec jsem jich na zhruba 260 stránkách zmapoval kolem sto sedmdesátí.

Některé budovy dodnes chátrají, jiné už vůbec neexistují, například sýpka v Přehořově nebo kovárna v Bechyni. Jsou však i takové, které naopak byly zachráněny. K těm se řadí například zámek Brandlín. U jiných probíhají alespoň pokusy o jejich obnovu, takovou naději má stará fara ve Smilových Horách.

Někdy se informace hledaly skvěle, jindy jsem se pořádně zapotil a zjistil, že týden je opravdu velice krátká doba, když se člověk ještě k tomu musí věnovat také jiné práci. V důsledku chvatu jsem se pak občas opotil studeným potom. Jako když jsem zaměnil prezidenta Novotného za Zápotockého. Od historika Husitského muzea v Táboře Stanislava Zity jsem to měl na talíři téměř denně. Ale právem.

Pomáhali jste

Většinou jsem však nad budovami prožil chvíle radostné. To když jste mi vy, čtenáři Táborského deníku, sami zavolali a otevřeně vyprávěli příběhy, dojmy, pocity, vzpomínky. Nebo jste mi jen tak vyjádřili podporu. Tu jsem potřeboval častokrát, protože nastaly i chvíle, kdy jsem měl sto chutí se seriálem praštit. Nejprve bych rád tedy poděkoval vám.

Rozhodně bych se pak neobešel bez pomoci pracovníků Husitského muzea v Táboře a Soběslavi, konkrétně Zuzany Novákové – Čermákové a nejvíce in memoriam doktora Stanislava Zity, který se bohužel konce seriálu nedožil. Díky patří rovněž ochotným a vstřícným: Kateřině Lemberkové ze Státního archivu Tábor, Martině Móriové a Kateřině Turkové z táborského katastru nemovitostí, Marii Vlčkové ze Státní památkové péče Tábor, architektům Miloši Roháčkovi a in memoriam Otakaru Jankovcovi, dále zaměstnancům stavebních úřadů, jmenovitě Radmile Jelínkové z Jistebnice či Jitce Doležalové z Tábora, a celé řadě dalších.

K ruce mi téměř denně byli vždy kronikáři a kronikářky obcí i měst na Táborsku. Rád bych je jmenoval, ale je jich tolik a já bych skutečně nerad na někoho zapomněl. Podobně je to i u skupiny starostů, byť některá jména si kvůli nadstandardní ochotě neodpustím: Radek Lamboj z Ratibořských Hor, Pavel Rothbauer z Dolní Hořice, Josef Dvořák ze Smilových Hor, Pavel Novák z Tučap, Jiří Šimánek z Plané nad Lužnicí a Roman Šafránek z Ratají. Speciální dík pak patří řediteli soběslavského gymnázia Petru Lintnerovi, jehož kniha Pohledy soběslavské a také on sám mi často pomohl. Za cenné informace děkuji i správci zámku Stádlec Jiřímu Hemerovi a Kateřině Volkové z Opařan.

Zpětná vazba

A potěšil i tento mejl: „Velice bych vám chtěla poděkovat za příspěvek do Táborského deníku ze dne 31.1.2013 „Dějiny mlýna Podhora se blíží ke konci. Bývalo tam krásně, dnes žije v pamětech…". Článek mě velice potěšil a přiblížil tuto stavbu a lidi, kteří tam žili," psala Ludmila Horáčková z Prahy, která letos zjistila, že spolu se sestrou mají k tomuto mlýnu na Chýnovsku blízko.

„V Podhorském mlýně se narodila naše praprababička, dcera Josefa Veselého, Terezie Veselá (*1818), která si v roce 1848 vzala našeho prapradědečka Tomáše Krejču (*1816), mistra kovářského z Nových Dvorů," pokračuje Ludmila Horáčková, rozená Krejčová.
Nyní by tedy měly začít práce na knize. Touto cestou bych rád vyzval všechny účastníky seriálu, kteří by chtěli něco doplnit, nebo i jinak podpořit vznik knihy o jejich chalupách, nechť mi napíše na: peltan@centrum.cz či zavolá na 604 974066. I nadále ale můžete posílat tipy na krásné opuštěné objekty.

David Peltán