Čekala orientálního prince, ale místo něj se vdala za žárlivého despotu. Jihočeška si vzala před dvěma lety Turka, teď se s ním na dálku rozvádí, protože se bojí o svůj život. Diváci telenovely Tisíc a jedna noc by měli zbystřit svou pozornost. Šeherezády a Onurové jsou opravdu jen ve filmu.

„Byla to veliká láska už na první pohled,“ svěřuje se sympatická Klára (jméno je na přání ženy změněno). „Uviděla jsem ho v českobudějovické prodejně kebabu a hned se do něj zamilovala. Přijel za mnou, za tři neděle mě požádal o ruku. Připadala jsem si jako v pohádce.“
Několikaměsíční období namlouvání bylo nádherné. Květiny, dárky, lichotky. Za půl roku se brali.

„Svatbu jsme měli v Turecku, kde žila jeho rodina, a tam už byl jiný, divný,“ pokračuje Klára (35). „Vyhrožoval, choval se ke mně majetnicky, despoticky, žárlil. Měli jsme se stěhovat do Švédska, sliboval, že se tam změní. Jenže i tam byl strašně žárlivý a despotický. Netýral mě sice fyzicky, ale psychicky, což je horší. Vyhrožoval, že mě zabije. Myslela jsem si, že to bude romantický příběh, ale zatím to je psychologický thriller. Tak jsem ujela zpátky domů.“ Klára se rozhodla pro rozvod a zašla do Poradny pro cizince a migranty Diecézní charity České Budějovice. „Zkontaktovali jsme ji s naším právníkem, který jí poradil, že kvůli rozvodu nemusí jako občanka ČR do Turecka,“ říká vedoucí poradny Jana Nováková.

„Není to ojedinělý případ, kdy si Jihočeška vzala despotického muže z Turecka. Pomáháme teď i další ženě, kterou její turecký manžel psychicky a fyzický týrá.“

Klára přiznává, že ani teď neví, zda svého muže nenávidí, nebo miluje. Kouzlo Orientu trvá. „To víte, že se dívám na telenovelu Tisíc a jedna noc,“ přiznává s ostychem.

Z orientálního prince se stal žárlivý despota

Koukám se teď na seriál Tisíc a jedna noc, na příběh Šeherezády a Onura. Dobře vím, o čem příběh je, a nedivím se, že mu lidé podlehli…

„Náš vztah připomínal jízdu na horské dráze. Jednou nahoru, jednou dolů. Někdy byl zlatý, jindy výbušný a despotický,“ pokračuje mladá žena, kterou již necháme vyprávět svůj příběh vlastními slovy.
Časem si získal naši rodinu. Když to pak mezi námi nedopadlo, maminka mi řekla: Mělo tě varovat, že si neklekl, když žádal o tvou ruku. Zůstal tehdy sedět v křesle jako na trůnu, jako sultán v Turecku.
Snažil se mě získat, stále mi něco nosil - kytky, dárky, jídlo, které uvařil. Jenže pak, když už si byl jistý, že mě má, tak jsem už od něj kytky neviděla. Možná se tak ale chová většina mužů i v Čechách.

Poslouchej rodinu

Zpočátku jsem neznala jeho pravé jméno. Představil se mi jménem kamaráda. I když sem přišel legálně s vlastním pasem, bál se, že ho deportují zpátky. Byl to Kurd z Turecka, žádal tady o azyl. Vyprávěl mi, jak se doma snažil o demokracii. Kurdové nemají vlastní stát. V Turecku jsou prý utlačovaní. Vyprávěl, jak ho vyslýchali a pouštěli mu do nohou elektrický proud. Bál se prý o život, proto ujel.

Nevadilo mi, že je Kurd a já křesťanka. Láska tohle neřeší. Teď vím, že jsme svatbu uspěchali. Když dostal třetí zamítnutí žádosti o azyl, musel pryč. Odjížděl domů v červenci 2009, já jela za ním v srpnu. Přišlo mi to jako věčnost, jak jsem byla do něj zamilovaná. Když si mě chtěl vzít, mluvila jsem s pastorem naší církve a ten mi svatbu rozmlouval. Ať jedu napřed do Turecka a poznám jeho kulturu. Chtěla jsem církevní svatbu. V Turecku jsem pak váhala, jenže mi vyhrožoval, že když svatbu budu oddalovat, už si mě nevezme.

Žili jsme v Istanbulu, kde jsem nemohla jít sama ani do parku. Cítila jsem se nesvobodná, ale říkal mi, že musím poslouchat jeho rodinu. Chlácholil mě, že ve Švédsku, kam jsme měli odjet, to pak bude jiné, ale bohužel nebylo.

Brali jsme se v Istanbulu v říjnu 2009. Na svatbu přišlo 300 lidí, přiletěli mí rodiče. Byl dobrý hostitel, provedl je městem. Ve svatební den jsem byla zklamaná, najednou jsem chtěla být sama. Jeho rodina nebyla ke mně už tak vřelá. Necítila jsem se dobře, šla do parku s vodopádem. Jenže pak byla jeho rodina naštvaná, že jsem šla sama do parku, a on mě hrozně seřval, že nerespektuji jejich zvyky. Utekla jsem. Šel za mnou se slovy: „Promiň, lásko, teď to musíš s naší rodinou vydržet, ale ve Švédsku to bude lepší.“

Čekali jsme na švédské vízum, doma jsem pustila svou práci. V Istanbulu jsme žili společně s jeho rodinou. Přitom měl svůj byt, který si koupil za peníze vydělané ve Švédsku. Otec ho ale pronajal a slíbil, že až ho bude potřebovat, tak mu ho uvolní a vrátí. Jenže nevrátil, proto spolu ani nemluvili a můj muž se ke mně začal chovat despoticky.

Jeho teta, která žila ve Švédsku, mu při návštěvě vynadala: Jak se to chováš ke své manželce? Jsi jako diktátor! Jeho otec utýral matku, bála jsem se, aby nešel v otcových šlépějích. Byla jsem rozhodnutá: jestli na mě jednou sáhne, odejdu. To nikdy neudělal, ale týral mě psychicky.
Konečně jsme se odstěhovali do Švédska. Mám ráda hezké věci, koupila jsem některé bytové doplňky. Seřval mě, co to kupuji za krámy. Pak začal tvrdit, že ho stojím moc peněz. Rozbolely mě zuby, ale nechtěl mi dát na lékaře. Přitom jsem si různě přivydělávala. Pustil se do mě, že chce, abych odešla. Chce prý ženu bez stresu, a se mnou má jen problémy. Chtěla jsem odjet do Čech k zubaři. „Jeď, stejně se nevrátíš. Jeď a už se nevracej!“ řekl. „Jsou s tebou jen stresy!“ Nechápala jsem to. Proč s ním flirtuješ? Křičel na mě. A do toho ta jeho chorobná žárlivost. S jinými chlapy jsem ve Švédsku nemohla ani mluvit, jen s ním.

„Proč se na druhého směješ? To s ním flirtuješ a svádíš ho!“ Bála jsem se prohodit s někým jiným pár slov. Navíc žárlil na bratra, který s námi bydlel. To byl od manžela další podraz. Sliboval mi, že ve Švédsku budeme bydlet sami, ale tam mi oznámil, že s námi jeho bratr. Přitom na něj neměl důvod žárlit. Kdyby se něco stalo a on si ke mně dovolil, byl by mrtvý. Manžel říkal, že by ho zabil, nebo by se prý bratr musel zabít sám. Poprali se, ponižoval ho. Cítil, že je mi blízký, a to mu vadilo. Jednou mi manžel řekl, že je život těžký a že chce umřít v padesáti. „Mohla bych si vzít pak tvého bratra?“ zeptala jsem se z legrace. A měla jsem peklo.

Vím, že přemýšlel o jiné kurdské ženě, flirtoval s ní ve Švédsku. „Ty žárlíš!“ reagoval na mé připomínky. „Jenže ona by mě nechtěla. Může si vybírat, koho chce.“ Jako bych byla něco méně, jako bych si já vybírat nemohla. Byla jsem zklamaná, že už nejsem jeho jednička.
Ve Švédsku jsme čekali na byt, ale nepodařilo se ho sehnat.
Tak jsem loni odjela domů do Čech. Volal mi, psal zprávy. Nemohl sem za mnou přijet. Dostal tady zákaz pobytu. Dřív mě to mrzelo a trápilo, teď jsem byla nakonec i ráda.
Sliboval mi, že se změní. Známá mi ale říkala: „Bude pořád stejný. Potřebuje dramatický vztah. Je to lovec. Odežene tě a zase tě loví. Tak to bude pořád.“

Vem si věci a běž!

„Je to tvá chyba,“ obviňoval mě. „Provokuješ chlapy, směješ se na ně. Ještě někoho kvůli tobě zabiji. Vezmi si věci a běž!“ Vyhnal mě, byl tvrdý, přitom, když se se mnou u vlaku loučil, tak brečel.

Pak mi volal, že se změnil. Sliboval. Začínala jsem mu věřit. Mám známou Češku, která prožívala s tureckým manželem to samé. Nechala se psychicky i fyzicky týrat. To jsem nechtěla. Jenže teď mi už ani nezavolal na Vánoce, prý se v Turecku neslaví. Nevolal mi ani na Silvestra. Pak mi volal: „Lásko, uvidíme se za dva roky. Musíme to vydržet.“
Chtěla jsem na něj počkat a dát mu novou šanci. Vypadalo to, že i on je rozhodnutý čekat, ale pak mi ještě ten večer volal, že je konec.

Jako Šeherezáda

Rozhodla jsem se pro rozvod. Volal mi, že v Turecku za něj budou chtít 3200 euro. Ať prý přijedu, že to s právníkem vyřídíme. Cítila jsem, že bych vlezla do pasti.
Tak jsem se přišla poradit do charitní poradny pro cizince. Radí mi, abych tam nejezdila a rozvedla se odtud. Teď se mi ale ozval, že o rozvod požádal on sám. Nepojedu tam. Ulevilo se mi.

Vzpomínám, jak doma s rodinou schvaloval tradici jejich vražd ze cti, krevní mstu. Vzpomínáte na případ ze zpráv, jak zahrabali dívku do země zaživa? Umírala tolik hodin. Co to je za kulturu? Kurdové prý raději zabijí manželku, než aby se s ní rozvedli, varovali mě.
Koukám se teď na seriál Tisíc a jedna noc. Dobře vím, o čem ten příběh je, a nedivím se, že mu lidé podlehli. Dívám se a vzpomínám.
Zase v tom budu lítat. Přitom jsem si o svém vztahu myslela, jaký to bude romantický příběh, a on to je zatím psychologický triller a horor.
Snad má zkušenost může někomu pomoci.