Kasičky v tuhle chvíli sice nejsou spočítané. Je pravda, že letos vyberete rekordní částku?
Domnívám se, ale nerada bych hrála na rekordy. Lidi mají někdy pocit, že jen zveřejněná částka znamená úspěch. Pomoc trvá v podobě dalších dárců nebo různých nabídek. Jen čísla nenaplňují smysl akce. Lidé více pochopí sociální problematiku.

Částka přesto není zanedbatelná. Těší vás, že tato sbírka regionálního charakteru budí značnou důvěru?
O tu nám jde úplně nejvíc. Lidé jsou například velmi opatrní ke sbírkám na ulici. Všechna naše činnost je transparentní. Hrajeme o hodně. Stačí jedna chyba nebo drobná kauza, kterou bychom nedokázali vysvětlit, a poškodíme si jméno, což už nikdo nenapraví. Charitativní koncert Velikonoce s Jesusem, který sbírku symbolizuje, není jedinou akcí. Děláme jich víc. Sháníme na ně dotace. Všechno musí být čisté a průhledné. Také třeba dárcovské SMS lze snadno zkontrolovat na internetu.

Údajně bylo docela náročně přemluvit operátory, aby systém dárcovských SMS pro sbírku zavedli.
Myslím, že operátoři mají nastavené limity, aby se jim taková služba vyplatila. Velkou zásluhu na prosazení DMS má kolega Vavrda (Petr Vavruška – pozn. aut.). Dokáže také jednat s úřady a umí z nich vymámit patřičné dokumenty. Ve sdružení pracuje mnoho lidí, kteří jsou profesionály ve svém oboru. Jde to krásně s nimi, ale bez nich si práci nedokážu představit. Akce s sebou navíc nese neuvěřitelné hory papírů. Tahle administrativní práce není vůbec vidět.

Zato jsou hodně vidět na různých spotech a v novinách samotné rodiny, pro které je sbírka určena. Jak to zvládají?
Po skončení jedné sbírky začínáme hned pracovat na dalším ročníku. Když jednám s novou rodinou o možné pomoci, vždy ji předem upozorňuji na náročnost kampaně. V minulosti jsme začínali s fotografií, později pokračovali s příběhem. Nebylo jednoduché mluvit o problému do novin. Videa jsou ještě náročnější a znamenají hlubší zásah do soukromí. O to je ale vše pravdivější. Po několika letech zároveň uvidíme chyby, kterých jsme se třeba dopustili. Odstup umocněný zaznamenaným příběhem je pro nás důležitý.

Jak podle vás vnímají sbírku lidé blízcí rodinám, pro které charitu organizujete?
Říkají, že dlouhé roky nevěděli, jak známým pomoci nebo jim účinně vyjádřit solidaritu. Teď jim mohou poslat peníze, byť anonymně. Dali jsme jim možnost takové poukázky na dobro. Netvrdím, že někdo to nemůže vidět opačně.

Jaké jsou první reakce rodin, když je oslovíte?
Často jsou velmi skromné. Doporučují jiné rodiny, které by to podle nich potřebovaly víc. Uvažují tak, že si pomoc nezaslouží, ale přijmout ji, v tom je také velká síla.

Za totality nebyli postižení moc vidět. Snad ani nesměli být. Možná u některých lidí přetrvává pocit nutné izolace, když se jim narodí dítě s postižením. Pomáhají podobné sbírky rozbourat takové přesvědčení?
Vím, na co se ptáte, ale v globálu pomáhají lidem zdravým, aby porozuměli životu rodin dětí s postižením. Ty si určitě řeší i nelehké problémy, ale maminky své děti zbožňují. Jejich rodiny se za ně rozhodně nestydí. Viděl jste to možná na koncertu Velikonoce s Jesusem. Tancovaly úplně všechny děti. Na parketu byli vozíčkáři, Nelu držel táta v náručí. Všichni přítomní by se na jiné akci nesešli.

Souhlasíte s tím, když někdo řekne, že děti se zdravotním postižením jsou šťastnější?
Otázka životního štěstí je tak relativní, že si netroufnu říct, kdo je skutečně šťastný. Roli nehrají ani peníze. Svět nebude nikdy spravedlivý ke všem stejně. Jen je škoda, že být hodný a ochotný se dnes moc nenosí. Všichni jsme jedineční a rozdíly si nastavujeme sami.