S přibývajícím věkem se stávala větší optimistkou

Kdyby za Miladou Janatkovou z Maredova vrchu přišli všichni její bývalí žáci, vytvořili by hodně dlouhý zástup. Učila celý život, svou kantorskou kariéru skončila v roce 1986. Svou paní učitelku mohou dodnes potkávat na ulici, patří totiž k důchodcům, kteří nezanevřeli na aktivní život. A vůbec nevadí, že k bezpečné chůzi používá chodecké hole.
Když jsme se spolu chtěly domluvit na rozhovoru, její první věta do telefonu zněla: No, ale já nemám moc času. Přesto jsme společnou hodinku našly a bavily se i o tom, proč nikdy neměla vlastní děti a proč jí onemocnění v mládí vzalo manžela.

Je vám jedenaosmdesát let a nemáte čas?
A to nejsem sama, hodně důchodců říká, že nemá čas. Buď hlídají vnoučata, což není můj případ, nebo mají hodně různých zájmů.

Vy nemáte vnoučata?
Ne, nepodařilo se mi mít ani děti.

Jaké máte zájmy?
Především jsem byla turistkou, takže jsem hodně chodila, hlavně po horách. Jezdívala jsem s Exodem, mnoho lidí neví, co to je. Znamená to Exkurzní odborová základna, která fungovala při školství. Projeli jsme hodně míst v republice a dozvědali se mimo jiné i co se kde vyrábí, co je v tom místě zajímaného, a to jsme předávali zase dětem ve škole. Teď po úrazu už ale nejezdím, a ani s turisty nikam nechodím, protože už bych jim nestačila a zdržovala bych je.

Které hory jste měla nejraději?
V poslední době Šumavu. Táborští turisté tam mají u Lipky kouzelnou chalupu bez elektřiny, takže jakmile jsme chtěli něco uvařit, museli jsme na dřevo a topit v kamnech. Jenže já tam byla naposledy před třemi roky.

Ale vy se zajímáte i o věci veřejné, jste vidět dokonce na besedách o dopravě. To vás baví?
Myslím, že i mě se doprava tady u nás na Mareďáku dotýká, ale je tu řada i dalších starých lidí, kteří se potřebují dostat do města. Buď jsou odkázání na rodinu, která má auto, nebo klopýtají sami. Ano, chůze je zdravá, ale jen pro zdravého člověka. S autobusy se to u nás teď zlepšilo, ale mrzí mne, že prý linka 60 a 61 nebude o prázdninách jezdit. Chápu, že by nemusely jezdit tak často jako nyní, ale jednou dvakrát za den do města a z města je potřeba, protože my, stařešinové, jezdit potřebujeme. Tyhle autobusy jsou výborné, díky nim můžu jezdit až k divadlu. Mám předplatné na činohru.

Máte čtecí zařízení, používáte mobil. Kdo vás s tím učí zacházet?
Mám tady jednu známou, které je osmadvacet let a ta všechny tyhlety moderní věci zná, takže když něco potřebuju, jdu za ní.

Říkala jste mi, že jste měla úraz , co se vám stalo?
Upadla jsem a zlomila si obratel, ale představte si, že to bylo v nemocnici. A oni to vůbec na rentgenu nepoznali, devět dní jsem chodila s ukrutnými bolestmi a pak teprve zjistili, že je to zlomené. Půl roku jsem proležela na LDN, protože tady bych sama nemohla být.

Co byste mi řekla o stáří?
Že je někdy smutné, ale je pravda, že já jsem se ve stáří stala větší optimistkou, než jsem bývala. Skutečně jsem jí nebývala, kdo mne zná, tak ví, že jsem byla pořád ustaraná. Teď najednou mám ráda život víc, protože si uvědomuji, že už ho nemám tak dlouhý. Vážím si proto každého pěkného dne a jsem ráda na světě, i když je to v jedenaosmdesáti asi divné. Stáří ale nemusí být smutné, já se například snažím dělat lidem radost. Úplně náhodou jsem začala psát veršíky. Známá chtěla pro někoho k padesátinám něco napsat, tak jsem něco složila, a ono se to líbilo. A už mi to zůstalo, psala jsem nejdřív jen pro rodinu, ale pak se to přeneslo i ke známým. Teď už jich píšu spoustu. Snad tím ty lidi potěším, ale jistá si nejsem. Jenže mne to těší, i když se s tím někdy potrápím.

Z jaké pocházíte rodiny?
Z živnostenské. Otec byl nejdřív v Táboře řezníkem na jatkách, tam, kde jsou dnes mrazírny. Jeden čas jsme tam dokonce i bydleli. Rodina maminky, která pocházela od Studené na Vysočině, se ale usnesla, že by bylo lepší, kdyby sitáta pronajal nějaký penzion. Tady v té době žádný nebyl, tak si pronajal hostinec v Telči, a my odešli z Tábora. V Telči jsme byli několik let a pak si naši v dražbě koupili malý hotel v Želetavě, kde jsme se sestrou prožily dětství. Ve čtrnácti jsem šla do Prahy na střední školu a už jsem se domů nevrátila.

Jaké bylo dětství v Želetavě, městě sýrů?
Řekla bych, že stejné jako u ostatních. Pamatuji se, že kamarádky měly staršího bratra, který nám skoro dělal tatínka a všechno nás učil. Třeba nám vysvětloval, co kde v přírodě roste a tak. I když byl o hodně starší, všichni jsme mu říkali Oldříšek. Těšívala jsem se na večery, kdy měl táto volno, protože to nám hodně četl nebo nám vyprávěl o svém dětství či o knihách. Měli jsme doma všechny knihy Aloise Jiráska, které jsem měla už asi ve dvanácti všechny přečtené. Každkou volnou chvilku jsem věnovala čtení, protože jsme neměly moc hraček. Hodně mi v paměti zůstala moje babička z maminčiny strany, která nám už před válkou vozila banány. Taky mám stále před očima maminku, jak klečí na dřevěné podlaze a po hostech ji myje. Ona na nás neměla tolik času jako táta, hodně dřela.

Kdy jste se vdala?
Po maturitě jsem šla do Rumburku a tam jsem se vdala. Šli jsme pak do Liberce a tam se projevily moje nemoce. Ještě v Rumburku jsem dostala klíšťovou meningoencefalitidu a byla šest dní v bezvědomí. Ležela jsem v Praze a v Rumburku se o mne říkalo, že jsem zemřela, tak možná proto jsem dnes tak stará. Chtěla jsem se později nechat operovat, ale říkali mi, že je to nebezpečné, medicína tenkrát ještě nebyla tak vyspělá. Zůstal mi srůst na spánkovém laloku, což mi dodnes dělá určité potíže. Dnes by se to sice operovat dalo, ale zase mám ten věk. Už jsem si zvykla. Protože se ale přidávají další potíže, beru spoustu prášků.

Proč vám nemoc rozbila maželství?
Byla jsem tři měsíce v nemocnici a manžel si zatím našel náhradu.

Jak jste spolu byli dlouho?
Jen tři roky. Když jsme spolu začali chodit, bylo nám oběma devatenáct. Já jsem první rok učila. Vdávala jsem se ale až v pětadvaceti, protože on po vysoké škole musel ještě na vojnu.

A může vaše onemocnění i za to, že nemáte děti?
To právě nevím, ač jsem se to snažila u lékařů zjistit. Já sama si myslím, že ne, že za to může slepé střevo, které mi brali v patnácti. To bylo měsíc před koncem války, zavřeli nám školu a já jela k rodičům. Pořád jsem cítila podráždění v břiše, rodiče měli strach, abych nedostala zánět a nezemřela, tak mne nechali operovat.

Kdy jste se smířila s tím, že děti nikdy mít nebudete?
Zpočátku to šlo těžko, ale teď už mne to netíží.

Potkala jste v životě ještě dalšího osudového muže?
Kolem čtyřicítky jsem měla přítele, který byl strašně hodný. Chodil za mnou a pomáhal mi, s čím jsem potřebovala. Ale někdy jsem se mu potřebovala jen vypovídat.

Proč jste si ho nevzala?
Protože jsem byla hloupá. On pak poměrně brzo zemřel. Potom jsem už zůstala sama a spolkly mne moje zájmy.

Jaké jste si uchovala vzpomínky na osvobození?
To jsem byla v té Želetavě a já si pamatuju, že lidi, kteří poslouchali rozhlas, říkali, že od Brna už se blíží fronta. Několik nocí už jsme spali ve sklepě, já dokonce v trokách. Maminka mi do nich dala peřinu, druhou na přikrytí, a tak jsem spala. Je zajímavé, že zrovna devátého května jsme leželi a slyšeli strašný rámus. Mysleli jsem si, že to jsou Němci. Soused se ale podíval ven a zjistil, že to už jsou Rusové.

Jaký to byl pocit pro patnáctiletou slečnu?
To už bylo moc krásný, ale jinak jsme měli pořád strach. Dokonce jsme se nechali celá rodina vyfotografovat, aby ostatní měli památku, kdyby někoho z nás zabili. Naštěstí u nás jsme přežili všichni. Tu fotku mám od svých patnácti let. Když jsme byli osvobození, mysleli jsme, že všechno hned bude jiné, ale nebylo ještě několik let. Když jsem v osmačtyřicátém začínala v Rumburku, tak jedině uzenáče nebyly na lístky. Proto jsem si je často kupovala, až tak, že mi bylo špatně.

A kdy jste se vrátili do Tábora?
Za to může hlavně můj otec. Ten byl pořád někde v práci, já po podnájmech a maminka, když musela náš hostinec opustit, bydlela v bývalé stáji. Bylo tam ale příšerné vlhko, tak chtěli rodiče koupit nějaký dům. Jenže peníze nebyly. Tatínek tenkrát moc vzpomínal na kamarády z táborského sokola, proto se chtěl sem vrátit. Mně bylo jedno, kam půjdeme, hlavně, abychom žili společně. O tomto domě se táta dozvěděl v Karlových Varech. Když jsme sem přijeli, tak jsme ho nechtěli, protože byl pro nás moc veliký a tolik peněz na něj jsme neměli. Jenomže pak nám táta řekl, že ho koupil. Vůbec se s námi neporadil. To bylo v roce 1959 a dalších deset let jsme dům spláceli. Maminka si ho ale dlouho neužila.

Na chodbách máte zajímavé obrazy s tureckými mešitami s minarety a Turky. Co to má s vámi společného?
(smích) Tatínek se jmenoval Josef Turek. Ještě v Želetavě k nám na letní byt jezdil J. M. Gottlieb – šéf scény Národního divadla, který kreslil dekorace. Tak se s tátou domluvil a on mu ty obrazy do hostince nakreslil. Jsou na nich naši předci až do 16. století, ale pochopitelně vymyšlení. Hostům se obrazy líbily a rychle byly známé po celém kraji. Když nám hotel znárodnili, tak jsme si je odnesli.

A kde jste tady učila?
Zpočátku jsem dojížděla do Borotína a moc si přála dostat se do Tábora, ale místo jsem dostala na druhém stupni v Sezimově Ústí. Chvíli jsem učila na Parkánech, kde byl mým žákem i budoucí starosta František Dědič, a pak jsme se dostala do Čekanic, kde jsem učila až dokonce.

Jaký byl budoucí starosta žáček?
Dobrý, on nezlobil a dobře se učil.

Počasí se lepší, což je ideální pro turisty. Máte něco v plánu?
Těším se, že pojedu na zájezdy se slabozrakými, ta organizace pro nás, co špatně vidíme, hodně dělá. Na začátku července pak pojedu s nedoslýchavými do Poděbrad. Už dlouho každým rokem jezdím na rekondici do Kašperských Hor, kde je moc hezky a já už se těším na známé. Cestování mě pořád baví.