Své budoucí povolání si Václav Husa z Bechyně osahával od šesti let, tedy od roku 1936. Vorařem se stal po svém otci a z Vltavy si pamatuje každý kámen. O posledního českého voraře se teď zajímá i Česká televize.

Když jsem v polovině července dostala od Jarušky Janovcové z Bechyně, která je takovou manažerkou Václava Husy, pozvání na plavbu, neuměla jsem si představit, jak se na takovém voru sedí. Zrovna panovala tropická vedra a mě zlákala představa, jak si ráchám nohy ve vodě, pan Husa odpichuje vor dlouhým bidlem a tiše plujeme po Vltavě. Představa se hodně lišila od skutečnosti.

Motor místo bidla

V přístavišti v Kamýku nad Vltavou se poslední srpnové pondělí sešla různorodá skupina pětadvaceti lidí: zpěvačka, muzikanti, zvoníci z kostela, spisovatelka, ředitel divadla, architekt, režisér.
Všichni sem z různých míst Jihočeského kraje přijeli jen kvůli Václavu Husovi. Stejně jako osm let předtím, jenže letos prý naposledy, víckrát už nejede. „Ale takhle to říká už několik let," směje se Jaruška Janovcová na adresu posledního českého voraře.

Všichni se tu už znají, podávají si ruce, objímají se a je evidentní, jak se po roce zase rádi vidí. Pak už přišla chvilka nalodění. Voru se plavidlo nepodobalo ani v nejmenším. Bidlo nahradil motor a kormidlo, k němuž se postavil o poznání mladší muž Karel Kočiš, kormidelník a zároveň i kapitán lodi z Povodí Vltavy. Když nepluje, dělá hrázného.

Nabral kurz Slapská přehrada, ale nejdříve jsme museli dostat povolení k vjezdu na zdymadlo. Ve stísněném prostoru mezi mechem porostlými zdmi jsme se začali propadat. Celkem o 14 metrů. Teprve potom se nám otevřela brána a my začali ukrajovat
z dlouhé cesty, na níž jsme měli zastávku na oběd. Pak jsme udělali oblouk a rychlostí 15 kilometrů za hodinu se zase vraceli do místa startu.

Vyprávění o životě

Václav Husa měl sedm hodin na vyprávění. „Na voru jsem začal v šestatřicátém, to mi bylo šest. Vorařem byl nejen můj otec a strejda, ale také děda a praděda. Pradědeček Jan se narodil v roce 1835 a byl to mezinárodní vrátný, děda František i strejda Josef taky, ale otec už byl vrátným jen na Lužnici, Nežárce a Vltavě a já jsem se jím už neučil. Plavba hnedle končila, tak nemělo cenu dělat zkoušky," vyprávěl o svém vorařském rodu. Jenže to měl před sebou ještě řadu let těžké práce na vodě. Plavba do Prahy sice končila v roce 1947, ale na ostatních řekách se dřevo nebo sůl a další náklad vozily až do konce 50. let.
Bylo mu čtyřiadvacet let, když rodinné řemeslo po více než stovce let skončilo. Václav Husa neměl následovníka, ale i kdyby ho měl, zboží si k zákazníkům našlo cestu po souši, neboť Vltavu již začaly přetínat přehrady a přestala být splavnou řekou.

Přehrady jsou důvodem, proč naše plavidlo potřebuje motor. Přátelům Václava Husy ale v cestě nepřekáží.
„Scházíme se už devět let. Taky s námi jezdíval pan Karel Čáslavský, který mne požádal, zda bych k tomu neměl nějakou písničku. A tak jsem ji napsal. O tom, že řeky už nejsou splavné a že je zničily přehrady. Takže nostalgická, smutná vzpomínka na plavce. Dokonce se tady u té písničky i plakalo. I Vašek byl dojatej," vyprávěl jihočeský dudák 
z dua Escalona Josef Benedik. Jeho hudební partnerkou je právě Jaroslava Janovcová.

Sejít se a povídat si. Času je na to spousty. Představujete si tu idylku? To by ale nesmělo být pondělí 26. srpna.
Meteorologové se nespletli a v půli cesty nás chytil liják, který sice nebyl moc ostrý, zato hodně vytrvalý. Pozorovala jsem, jak se lidem dere pod mikiny a kalhoty a zastaví se až na kůži. Přesto neztráceli úsměv a dál vydrželi na lavicích. Přes vodní clonu míjíme houseboat Heleny Vondráčkové, obdivujeme vysoké skály, které sahají až do vody, ochutnáváme dobroty, které dobrovolnice doma napekly a především kormidelník úzkostlivě sleduje motor. Jak se jeho kabina přece jen zaplnila větším počtem lidí, záď pontonu se nebezpečně ponořila do Vltavy. Někdo z nás musel ven.
Na koho si myslíte, že padla baba? Dostávám deštník a přidávám se k posledním statečným, z nichž kape voda.
V duchu plavidlo popostrkujeme, abychom už dojeli do cíle zastávky na oběd. K restauraci se suneme rychlostí asi pět kilometrů za hodinu, protože nemáme přijet dřív než ve 13 hodin. Při zpáteční cestě kormidelník přidá, jenže to už je zase hezky. Toho využívá režisér Pavel Vantuch, aby s Václavem Husou dotočili dokument o hledání ztraceného času mezi voraři.

„Před dvěma lety jsme 
s Karlem Čáslavským byli pozváni na tuto plavbu a pořídili jsme několik záběrů. Pak jsme se s panem Husou domluvili a sešli v Židově strouze, kde nám o svém životě asi hodinu a půl vyprávěl. Teď se v tom snažím pokračovat," říká režisér o dokumentu, jehož závěru se už Karel Čáslavský nedožil. Kamera snímá posledního voraře, který vyprávění o hospodách, jež kdysi lemovaly tok. Bylo jich nepočítaně a pan Husa si je všechny pamatoval, včetně jmen hostinských i piva, které v ní čepovali.
Když vyprávěl, i harmonikář svůj nástroj umlčel. Jemu je totiž vorařina bytostně blízká. „Pan Husa jezdíval na vorech s mým strýčkem Janem Kotrbáčkem. Známe se asi tři roky a říká, že jsem celej strejda," směje se Jan Kotrbáček mladší a to už se před námi objevil cíl plavby.