Letošní jaro se vskutku vydařilo. Teploty téměř každý den atakovaly dvacítku, a když jsem dostala pozvání na třídenní velikonoční putování s táborskými skauty, ani jsem neprotestovala. Těšila jsem se do přírody, až si v ní pročistím hlavu.

Cílem měly být hluboké křivoklátské lesy, prastaré keltské opidum ve Stradonicích i železniční muzeum v Lužné 
u Rakovníka.

Abych ale výpravu mohla absolvovat, musela jsem si od kluků vypůjčit batoh a celtu. Mám sice doma kvalitní outdoorovou výbavu a vcelku dobrý stan, ale podle Miroslava Bažanta, jednoho ze členů oddílu, bych s tím dlouho u ohně nevydržela. „Jestli chcete mít stan děravý jako cedník od létajících jisker, klidně si ho vezměte. Naše celta je jistota, že jim odolá, a navíc není o nic těžší. Každý z členů výpravy si nese svoji a na noc se ze dvou postaví prostorný stan," radil mi Miroslav Bažant, na kterého kluci volali Kejchale.

Příprava na vandr

Doma jsem musela zalovit hluboko ve skříni, abych našla ešus a malou dýku po tátovi a vzala si tmavé oblečení. Prý abych v přírodě tolik nevyčnívala. Vše včetně spacáku jsem pak musela zabalit do celkem malého batohu. Když jsem ho z legrace zvážila, měl dobrých patnáct kilogramů. „To se pořádně pronesu. Doufám, že mě tam nebude čekat moc kopců," doufala jsem marně.

close NA PUTOVÁNÍ. S batohem jsme vyrazili já, Ladislav Chvojka, Eliška Tomšíková a Tomáš Matoušek. zoom_in

První cestu s batohem, která vedla na vlakové nádraží, jsem hravě zvládla. Během jízdy do Nižboru jsem se seznámila s ostatními členy výpravy. Na konečné zastávce mi řekli, jakým směrem se vydáme. „Půjdeme se podívat na keltské opidum ve Stradonicích. Je to známá archeologická lokalita a je možné tam vidět i pozůstatky původních hradeb," ukazoval na mapě Václav Růžek, který celou akci naplánoval.

Tahle myšlenka se mi docela líbila, ale jen do té doby, než se z oblohy začal snášet hustý déšť a my navíc přišli k úpatí kopce, do kterého se dalo stoupat jen po čtyřech. „Tam nahoře je opidum. Pojďte, musíme překonat jen převýšení 150 metrů," usmíval se Václav Růžek. close BALENÍ batohu jsem si po třech dnech celkem osvojila. Stačí si pamatovat, že spacák patří dolu a jídlo nahoru. zoom_in

Tady mě ideály o opidu opustily. Jeho nadšení jsem rozhodně nesdílela a do kopce se mi s těžkým batohem vážně lézt nechtělo. Co naplat. Měla jsem dvě možnosti. Buď zůstat dole a čekat, anebo se vyškrábat za historickými pozůstatky. Vyhrála možnost b a jsem za to ráda. Nahoře se nám naskytl krásný pohled na kopečky, které dříve byly starověkým sídlištěm. Úplně jsem si představovala, jak tady život v dávné minulosti vypadal.

Vzhůru na Křivoklát

Po prohlídce opida jsme se po červené turistické značce vydali na známý hrad Křivoklát. Déšť bohužel neustával a všichni včetně psa Besiny byli pěkně promočení. „Jestli bude takhle pršet dál, tak si vandr asi moc neužijem," vypustila jsem do davu.

V tom se ale ozval Láďa Chvojka: „Moment, podívám se, co říká Aladin," a vylovil z kapsy chytrý telefon s aplikací hydrometeorologického ústavu a chvíli se ho snažil probudit. Kouzelný džin nám nakonec prozradil, že už brzy přestane pršet. Při pohledu na nebe se mi tomu nechtělo ani trochu věřit. Ale opravdu, za hodinu vysvitlo sluníčko.

close PO PRVNÍ NOCI mě ze spacáku netahali jen ostatní členové výpravy, ale i pes Besina zoom_in

Kvečeru jsme dorazili do Roztok u Křivoklátu, kde na nás čekali další dva členové výpravy. Společně jsme pak našli místo k nocování. Museli jsme opět šplhat do kopce. Když už mi docházely síly a několikrát jsem se utvrzovala v tom, že dál už prostě nejdu, otevřela se před námi louka vhodná k táboření.

Jakmile stály stany, nanosili jsme dříví, rozdělali oheň a v lesních podmínkách uvařili večeři. Brzy potom jsem zalehla do spacáku a usnula.

K ránu mě sice trochu vzbudila zima, ale o chvíli později mě pohled na zářící slunce vytáhl ze stanu. Po snídani jsme opět vyrazili dál. Včera se mi batoh pronesl a dnes jsem jeho váhu začala cítit hned, jakmile jsem si ho vzala na záda.

close VELIKONOCE. Co by to bylo za velikonoční výpravu, kdybych nedostala pořádně na zadek. Za odměnu kluci dostali barevné pentle. zoom_in Jako lék na bolest ale působil rozhled na údolí Berounky. Před námi se otevřela dlouhá zákruta řeky a na ní první vodáci. „Ahóóój," volali jsme na ně z vysoké skály. Po krátké pauze jsme došli na obležený Křivoklát. Ve stejný den jako my se ho rozhodly navštívit snad tisíce turistů. Proplétali jsme se mezi nimi až k nádvoří. „Jéé, zákusky. A za pár korun," zaradovala jsem se a už stála ve frontě. S chutí jsem se zakousla do čokoládové koule a věnečku. Považovala jsem je za nutný doping na další cestu. Ta vedla nádherným údolím Rakovnického potoka.

Tady jsme mohli konečně naplno pozorovat, že jaro je v plném proudu. Oproti dešti příjemná změna. Včerejší porce kilometrů nám dala pořádně zabrat, a tak jsme se rozhodli, že se nebudeme příliš unavovat. Došli jsme proto do železniční zastávky Pustověty a odtud do Lužné, cíle dnešní cesty, pokračovali jsme vlakem. Najít místo pro stany bylo tentokrát jednoduché. Stačilo vylézt kopec za nádražím.
Stavba stanů už byla rutinou, za čtvrt hodiny bylo hotovo, nastěhováno.

Zítra nás čeká návštěva železničního muzea. Těšila jsem se. Konečně kultura. Tolik parních lokomotiv jsem na jednou ještě neviděla. Nebyly tu ale samy. V expozici zabezpečovací techniky jsem objevila starý návěstní přístroj. A protože si od narození ráda hraji, musela jsem ho i přes důrazný zákaz vyzkoušet. Kluci se za mě trochu styděli a tvářili se, že k nim nepatřím. Já si ale nemohla pomoct.

Setkání s prezidentem

Odpoledne jsme zamířili k poslednímu cíli putování, do Lánů. Do místa, kde se od třicátých let nachází letní sídlo českých prezidentů. Toho času obývané Milošem Zemanem. „Tak co, vsadíme se, že tam Miloš bude?," žertoval Tomáš Matoušek zvaný Kaktus nad myšlenkou o setkání s prezidentem.

close V LÁNECH jsem měla možnost seznámit se s historií na vlastní kůži. Mosazný T. G. Masaryk na koni se ani nebránil. zoom_in

Poslední noc v lese nedaleko Lán mi připadala už rutinní. Možná by i byla, kdyby dnes nebylo Velikonoční pondělí. Můj spolunocležník se ráno nenápadně ztratil ze stanu a já si naivně myslela, že šel rozdělávat oheň. Až štěkající pes ve stanu a pleskání pomlázek o celtu mě utvrdilo v tom, že jsem se mýlila. Kluci ani v lesích nemohli zapomenout na tradici a všechny holky, které na výpravu vyrazily, řádně sešlehali už při vylézání ze spacáku. Myslím, že budu celý rok zdravá. S bolavým zadkem jsem každému za „odměnu" uvázala na pomlázku barevnou pentli.

Prohlídka Lán se mi i bez přítomnosti prezidenta líbila. Ve vlaku, který nás vezl domů, jsem s úsměvem zhodnotila, že přece jen mi putování s batohem a spaní pod stanem nejsou cizí. Občas jsem sice musela zatnout zuby, ale za ty zážitky to stálo.