Čekal jsem na něj v Táboře od chvíle, kdy spolužáci o volné hodině vyhodili z gramofonu mou desku s nahrávkami Bennyho Goodmana. A také od chvíle, kdy se mi na pionýráku pošklebovali, že poslouchám blbou hudbu negrů. Ach jo, potkám někdy někoho, s kým bych mohl svůj jazz naplno sdílet?
Před třemi lety jsem mu stanul tváří v tvář. Potkávám ho rád dodnes. Propagátor jazzu Karel Kobližka! Legendární, svérázný. V osmašedesátém emigroval a roku 1993 se vrátil. Co dělal ta dlouhá léta v cizině, je mi fuk. Je tady a teď, a to je pro mě důležité. Těch koncertů, které už v Táboře zorganizoval… On si nenechá vyhodit jazzovou desku z gramofonu. A rozhodně nezkoušejte v jeho jazzové galerii říct něco o blbé hudbě negrů. Na vlastní oči jsem viděl, jak za mnohem mírnější názory vyhazoval hosty. Bát se ho však nemusíte. Kdo přichází s chutí objevovat dobrou hudbu, je u něj vždy vítán. V táborských novinách se o něm poměrně často píše.
Jenomže o ženě, která se mu v galerii čas od času mihne po boku, zatím nepadlo nikde ani slovo. A přitom bez ní by v Táboře nebyl ani Karel, ani jazzová galerie Charley. Ta osudová žena se jmenuje Daniela Kodadová.

Jak se žije po boku Karla Kobližky?
Těžce, ale krásně. A máme celý rozhovor hotový.

Počkat, to nejde. Všiml jsem si, že sis sebou přinesla nějaký sešit…
Ten mi právě kdysi dal Karel, abych si do něj zapisovala, co mě napadne. Nadepsala jsem si ho Klouzkoviny, protože on mi občas říkával, že jsem klouzek.

Máš v tom sešitě zápis třeba z 21. srpna? To je pro Karla důležité datum, protože týden po něm roku 1968 emigroval na protest proti okupaci…
Představ si, že mám. Je tu zápisek z 21. srpna 1996. „Je nádherný den, svítí slunce, Kablih se koupe ve svém vrzajícím křesle a už si ani nevzpomene… Teď se zaobírá mnou a říká mi, že jsem malý Mik a říkají mi Čik (to tvrdí Kablih) a ještě tvrdí, že jsem velkej přízlobník. Včera večer mi vynadal, že jsem chtěla jíst z talíře smaženici z hub. Smaženice se prý má jíst z pánve. Je nemožnej.“

Mně se líbí, jak se oslovujete — Kablih a Miki Čik. Jak to vzniklo?
Kablih se Karlovi přezdívalo ještě v době, než jsem ho poznala. Rád chodil s přáteli do táborské zahradní restaurace U Votýpků, kde se říká U Votepa. A oni, protože mají rádi Spojené státy, začali jeho jméno vyslovovat americkou angličtinou. Říkali, že jdou k Watepovi. A Karlovu přezdívku Koblih poameričtili na Kablih. Karel to přijal a my okolo něj taky.

A původ tvojí přezdívky Miki Čik?
Pozor, tak mi smí říkat jen Kablih a několik málo vyvolených. Kablih totiž ženy rozděluje do tří skupin: kočkovité, liškovité a myšovité. Všechno jsou to pozitivní přívlastky. Já pro něj prý patřím mezi ty kočkovité. Mik vzniklo podle kocoura Mikeše, a Čik —

Podle jazzmana Chicka Corey?
Ne, opět to má kočičí původ. Přesněji řečeno kocouří. My jsme s Kablihem chovali spoustu kocourů a on na ně volal: „Čik, čik!“ Kocouři na to lépe slyší než na klasické čičí. A také je tak pojmenovával. Měli jsme Mameluk Čika, Žižku Čika, ten měl jedno oko černé, Lojzu Čika a další.

Takže ty jsi jedním z kocourů v řadě…
Je to tak. Ostatně Kablih mě i oslovuje v mužském rodě. Bere mě jako kamaráda.

Jak se jmenoval úplně první Čik?
Čik První. Bohužel se nám udusil kouřem při požáru, ještě když jsme oba bydleli v Dražičkách, kde Kablih pořádal jazzové koncerty. Jestli chceš příhodu o tom, jak se žije s Kablihem, pak tahle stojí za to. Kousek jsem zapsala i do Klouzkovin. „Šestnáctého května 1998, sobota. Hořela nám chalupa. A s ní i náš kocour zvaný Čik První, ze všech nejmilejší. Požár vzniknul od podělanejch kamen.“ Dál už jsem o tom nepsala, protože jsem z toho měla takové trauma, že se mi o tom rok zdálo. Toho večera jsme něco oslavovali v místní hospůdce, pár metrů od domu, když najednou dovnitř přiběhli lidé a křičeli: „Hoří vám barák!“ S námi tam dokonce popíjeli i místní dobrovolní hasiči, ale Kablih je zadržel se slovy: „To je jen blbej vtip. Seďte, dopijem to.“ Pili jsme dál a najednou vidíme, jak z Tábora přijíždějí hasiči ve slavnostních uniformách. Jeli přímo z výročního plesu. Hasiči u našeho stolu už byli jako na trní a přemlouvali Kabliha: „Ty vole, vono tam u tebe asi fakt hoří, pojď se na to radši podívat.“ Kablih se tedy neochotně zvedl, ale pořád prohlašoval: „Buďte v klidu.“ Když uviděl již jen doutnající dům, řekl: „Hm, tak pojďte zpátky do hospody, tam už nic nezachráníme.“ Potom v klidu přespal ve skleníku u domu, zatímco já celou noc nezamhouřila oko. Teprve ráno šel obhlídnout škodu. Nebyla naštěstí tak velká, jak se zprvu zdálo. Kablih vypil plzeň na žízeň a zvolal: „Hóóříí! Čiku, to je muzikantsky čistá kvarta!“ Všechno jsme postupně vyčistili a opravili, jen nás hodně mrzelo, že zahynul Čik První.

Je něco, co na Kablihovi velmi obdivuješ?
Právě ten jeho klid v situacích, kdy já klidná být nedokážu. Pak ale vždycky pochopím, že opravdu nemělo smysl stresovat se, protože by tím člověk ničemu nepomohl. V takových chvílích se vyplatí systematicky rozmýšlet, jak celou věc co nejlíp vyřešit.

Pravda ale je, že jsem Kabliha viděl mnohokrát rozčileného kvůli prkotinám…
A to je to, co mi na něm vadí. On pořád kvůli něčemubrblá a brblá. Tu se mu rozbije otvírák na láhve, tu nemůže najít vidličku na míchání koktejlů, tu zase něco podobnýho a kvůli tomu je schopnej mi telefonovat několikrát za sebou a negativně na mě působit, jak to všechno stojí za…

A jak se spolu dlouho znáte?
Už osmnáct let. Zaujal mě od první chvíle, kdy jsem ho uviděla. Byl jiný než ostatní; měl svůj styl jednání, myšlení, oblékání, no zkrátka vším tímhle. Osobnost z jiného světa. A je takový pořád. Když jsme se seznámili, měl ještě trvalé bydliště v Rakousku. Jednou jsme si takhle vyjeli autem do okolí Tábora, a když jsme se pak vraceli, zastavili jsme u Čelkovic poblíž hřbitova a dívali se odtud na panorama města. Hřejivé večerní slunce ho barvilo dozlatova. Kablih, který do té doby pořád o něčem mluvil, najednou zmlknul a mlčel půl hodiny. V autě zněla jen kazeta s hudbou Raye Charlese. Když začala krásná píseň Song For You, Kablih řekl: „Hm, tak. Zůstanu tady s tebou.“ Za čtrnáct dní si pronajal byt v Táboře a z předchozího bydliště si přistěhoval kytary, cédéčka, kazety, gramodesky, obrazy, ledničku, pračku a stereo.

Má Kablih kromě brblání ještě jinou vlastnost, kterou bys na něm ráda změnila?
Těch by se našlo, ale proč to dělat? Pak už by to nebyl ten osobitý Kablih. Radši bych něco změnila na některých lidech, kteří ho rádi provokují. Dělají to z vlastní hlouposti, protože jsou přesvědčeni, že kromě jazzu nezná vůbec nic. Nedivím se, když se pak rozzlobí na hosta, který mu v galerii po večeru věnovaném ragtimům arogantně řekne: „No a? Větrák přece taky dělá hudbu!“ Karel totiž rozumí nejen jazzu, ale i jiným hudebním stylům, například vážné hudbě. Je velice sečtělý, miluje výtvarné umění a má znalosti i v dalších oborech, a to i technického rázu. A taky má po celém světě spoustu přátel, kteří jsou velice tvůrčí a hodně v životě dokázali.

Poslouchala jsi jazz ještě předtím, než jsi Kabliha poznala?
Soustavně jsem ho neposlouchala, ale věděla jsem o něm. Můj otec tlačil swingovou hudbu do mě a do mojí sestry od dětství. Radost jsem z toho neměla, protože zatímco já musela doma poslouchat Orchestr Glenna Milera, moji vrstevníci si přehrávali Beatles. Tehdy jsem jazzu vzdorovala.

Ale s Kablihem ho posloucháš ráda…
To ano! Jednak se mi za ta léta změnil hudební vkus a jednak Karel přesně ví, jaký jazz potěší i mě jakožto běžného člověka, protože, co si budeme říkat, moderní jazz je hlavně hudba pro muzikanty. Proto mi pouští například swing, latinskoamerickou hudbu a hlavně blues, to miluju. Nikdy se mě neptá: „Jak se máš?,“ ale vždycky naléhavě zavolá: „Pocem, pocem, tohle musíš slyšet!“ Jsem mu vděčná, že mi otevřel svět téhle báječné hudby. Velkým kulturním zážitkem jsou pro mě i koncerty, které v galerii pořádá. Snažím se žádný nevynechat; vždyť hudba, která v galerii zní, je opravdu jedinečná a člověk ji z rádia ani televize dneska neuslyší. A i když Kablihovo brblání nad nešvary naší společnosti nemám ráda, v mnoha věcech mu mlčky dávám za pravdu.

Neuvažoval někdy o tom, že by znovu odešel do zahraničí?
Nikdy o tom nemluvil. Celý svět se totiž proměnil, bohužel k horšímu, a Kablih už by ani tam nebyl spokojený. On třeba přestal lítat letadlem, protože už se tam nesmí kouřit. A teď ze stejného důvodu nejezdí ani vlakem. Před časem jsme jeli Elinkou do Bechyně a Kablih si na chodbičce zapálil z okna. Přišel k němu průvodčí a řekl mu, že to má za stovku. Ale Kablih tvrdil, že měl při kouření vystrčenou hlavu s cigaretou z okna ven, a tudíž už nekouřil ve vlaku. Z průvodčího nakonec vylezlo, že i on je kuřák a kouří za jízdy v lokomotivě, což se nikdo nedozví. Nakonec pokutu odpustil, ale Kabliha už do vlaku nedostanu.

Můžeš na závěr přečíst ještě něco ze svých Klouzkovin?
Ráda. „Noc z 30. 11 na 1. 12. 2001. Je úplněk. Pozvala jsem k nám známé z práce při příležitosti oslavy narozenin jedné kolegyně, aby také poznali toho blázna a propagátora jazzu (četli o něm v novinách). Byli na něj hrozně zvědaví. Po celkem nezávazné konverzaci, až na to, že Karel, můj miláček, na sebe řekl, co mohl (viděli se poprvé) a velké dávce jazzu odjeli a my dva jsme pokračovali v oslavě tím, že jsme to společně s jazzem roztočili natolik, že jsem si připadala jako v nějakém filmu z prostředí arizonského polovenkova v rytmu blues a jazzu. Nemělo to chybu. Zase jsem se utvrdila v tom, že jsem potkala toho pravého chlapa ve svém životě.“

Josef Musil