/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ Po šesti letech se s podlomeným zdravím tatínek z koncentračního tábora Buchenwald sice živý vrátil, ale citový vztah, který je před válkou spojoval, už nedokázali navázat.
Novinářka Dagmar Vaněčková (1933), rozená Vališová, zažívá desetiletí plná událostí, změn, radostí i smutků, období od šesti do dvanácti let, kdy byla válka, nejvíce ovlivnilo její bytí.
„Němci přišli do Českých Budějovic 15. března 1939 a na ten den si stále i po těch letech moc dobře vzpomínám. Stáli jsme tenkrát venku, byl hrozně sychravý den, sněžilo. Němci jezdili v ulicích na motorkách s lodičkami, tanky sice nepřijely, ale stejně to bylo otřesné.
Hned začalo zatýkání nepřátel Říše. Tatínek byl už za první republiky členem městského zastupitelstva za komunistickou stranu. Přišli ho proto zavřít, jenže byl tenkrát zrovna v nemocnici. Tak si pro něj gestapo přišlo až 1. září, hned když vypukla válka. Nastalo hromadné zatýkání a k nám domů vtrhli brzo ráno. Vzbudili nás, ale tatínek už nebyl doma. Zrovna jsem se měla chystat na první školní den, šla jsem do první třídy.
Tatínek byl obyčejným dělníkem v továrně. Pracoval ve smaltovně Sfinx za tratí a tam ho také zatkli. My jsme bydleli v Chelčického ulici kousek do nádraží.
Na svůj první školní den, kdy zavřeli tatínka, nezapomenu, jak mnou otřásl. Maminka pracovala u mlékaře, který bydlel na Lannově třídě hned naproti gestapu, tam, co je teď dům s lékárnou. Starala se mu o domácnost. Řekla mi: Pojď, stoupneme si za záclonu a budeme se dívat, jestli tátu nepovedou.
A skutečně, i když jsem ho sama nezahlédla, maminka ho spatřila. Vyvedli je tenkrát ze sklepa a naložili do nákladních vozů, aby je odvezli. Tím jsme tatínka na téměř šest let ztratili z očí.
Tím, že tatínek uměl výborně německy, pracoval v jakémsi skladišti. Samozřejmě, že se musel účastnit všech apelů čili nástupů na appelplatzu a týkal se ho táborový režim stejně jako kohokoliv druhého. Jenže díky znalosti němčiny přežíval snáze než jiní spoluvězni. Těm také pomáhal psát domů dopisy. I nám občas z Buchenwaldu napsal, korespondence musela být ale jenom v němčině.
close
zoom_in
Přes celou válku jsme zůstaly samy se starší sestrou. Byli jsme chudá rodina a neměli se vůbec dobře, ale hodní lidé pomáhali. Mezi sebou tajně v továrně tatínkovi spoluzaměstnanci vybírali a pak výtěžek nosili mamince. Dostávala snad i nějaký příspěvek od národní odborové zaměstnanecké ústředny. Musela se ale velice často hlásit na policejním ředitelství na Pražské u komisaře Vitka.
Měla jsem starší sestru Věru, která zrovna skončila školní docházku. Hrozilo jí pracovní nasazení do Říše, a tak maminka na pracovním úřadě vybrečela, že mohla zůstat doma. Pracovala pak u jednoho knihkupce, kde půjčovala knihy. Sestra byla velice hezká a měla na mě velký vliv. Převzala mě do výchovy, která možná pro mě nebyla zrovna tou nejlepší, ale vzpomínám na ni moc hezky.
Věra se brzo po válce vdala, protože chtěla vést samostatný život. Vzala si za muže bývalého vězně z koncentračního tábora Sachsenhausenu. Byl zavřený hned po 17. listopadu 1939 a nemohl dokončit techniku. Jmenovali se Tišlerovi a odstěhovali se pak do Větřní, kde muž pracoval v papírnách.
Když je válka, malé děti ji tolik nechápou a hrají si jako by nic. Chodila jsem za války do školy ve Štítného ulice, kousek od nádraží. Tehdy ještě nebyla koedukace, takže dívčí i chlapecká budova byly přísně oddělené.
Chodila jsem po škole bruslit na tenisový kurt, když ho zalednili, a tam jsme řádili s nejlepší kamarádkou, která bydlela hned u nás naproti.
Měli jsme německého pana domácího, nosil hákový kříž a odznak NSDAP, placky jsme jim říkali. Žili jsme se stigmatem, že náš tatínek je v Buchenwaldu. Jenže nemůžu říct, že by nás pan domácí pronásledoval, nebyl takový ani makový, zkrátka si nás nevšímal. Bydleli jsme skromně mimo hlavní dům v domku na zahradě. Měli jsme kocoura Fricka, Němcům se tehdy říkalo frickové. Kocour pak dostal prašivinu a pan domácí ho zastřelil.
Vzpomínám si tady v Českých Budějovicích na krásnou synagogu, kterou za války nacisté zničili. Chodívali jsme kolem ní, byla to nádherná novogotická stavba z červených cihel. Teď tam stavějí garáže, přitom by na jejím místě mělo být něco hezkého třeba s pomníčkem. Židovská náboženská obec už ale tady opravdu není.
Za války pak začal hlad, neměli jsme doma co jíst a já šla s váhou dolů. Byla jsem často nemocná, měla angíny, dostala jsem revma. Školní lékař navíc zjistil, že mám srdeční vadu, ale maminka mě nechtěla poslat do sanatoria. Přidala se pak další srdeční vada, která mě provází celý život. To je důsledek války, ale pořád tvrdím – zaplaťpánbůh, protože jiní jsou na tom ještě hůř.
Měli jsme málo potravin, které byly za války na lístky, ještě mám nějaké schované doma. Byla zima, chybělo uhlí, tak jsme netopili, museli svítit petrolejem. Vše bylo velice kruté.
Ve sklepě domu vybudovali kryt, kam jsme se chodili schovávat. Při prvním bombardování Českých Budějovic zničili jen nákladové nádraží a výtopnu. Ale věděli jsme, že přijde něco horšího. Američané tenkrát zjišťovali, kam zaměří svůj hlavní nálet. Přiletěli druhý den.
Utíkali jsme z domu za město, jenže jsme daleko nedoběhli. Nade mnou létaly svazy bombardovacích letadel. Viděla jsem, jak pumy padají dolů, naštěstí šikmo, protože na nás nedopadly. Řvala jsem hrůzou: Maminko, já nechci umřít! Bylo mi dvanáct let.
Bombardování, které jsem tenkrát prožila, bylo existenciálním zážitkem. Od té doby jsem citlivá na hluk, protože když bomby dopadají, je to šílený rámus.
Říkám, že kdo nezažil válku, ať je šťastný. Válka totiž zanechá stopy na celý život. Zejména události, jako je bombardování. Pamatuji si moc dobře, když spojenci bombardovali koncem války České Budějovice, takže když pak v roce 1999 vojska NATO bombardovala Jugoslávii, velmi jsem to prožívala. Jugoslávci byli vždy naši spojenci. Byli s námi v roce 1938, v roce 1968. A najednou padaly bomby na Bělehrad, Novi Sad a na další města.
Hned druhý den jsme se rozhodli, že České Budějovice opustíme. Protože vlaky nejezdily, šli jsme pěšky až do Pištína a pak za příbuznými do Lhoty pod Horami u Temelína. Tam jsme nějaký čas žili a pak se vydali do Písku. Zde žila teta Anna, sestra mé matky, její druh byl trafikant. Zde jsme se dočkali konce války.
Nejdříve do Písku přijeli Američané s tanky, na náměstí rozhazovali cigarety a čokolády, ta byla tak dobrá! Zakrátko se objevili Rusové na malých vozících s kobylkami. Strýc byl slepý legionář, vzal tabák, šel k rudoarmějcům a dal se s nimi do řeči, protože si ještě pamatoval ruštinu z ruského zajetí. Jmenoval se Josef Kreuzer, měl trafiku vedle hlavní pošty. Trafiku dostal jako válečný invalida po zásluze, kdežto nyní dostávají tak zvané trafiky politici nezaslouženě.
Tatínek se vrátil po válce až koncem května, i když Američané osvobodili koncentrační tábor už v polovině dubna. Během války v něm byla spousta obětí. Američané vězně vykrmovali, protože vypadali strašně, byli zubožení. Proto se tatínek vrátil v přijatelném stavu.
Vzpomínám si, jak přišel domů s rancem, dokonce nám přinesl nějaké dárečky, které cestou někde posbíral. Vítali jsme ho, ale jak říkám, náš vzájemný vztah už nebyl takový jako před válkou. O tom, co v koncentračním táboře zažil, nám moc nevyprávěl. Když měl nějaká těžká období, bral je spíš s humorem, a ne tragicky.
Pevné pouto mezi tatínkem a mnou se už nezdařilo navázat v intenzitě citu jako před válkou. Od té doby vím, že existují v životě přestávky a hluboká odcizení, na která se těžko navazuje.
Tatínek se vrátil s nevalným zdravím, přesto se znovu vrhl do politiky. Zasedal v městském zastupitelstvu, působil v České spořitelně. Byl sice jenom dělníkem, ale byl velice sečtělý a výřečný. Znal se se všemi možnými stranickými celebritami, jak se dnes říká. V politické práci už ale pokračovat moc nemohl, i když se snažil.
Léta až do penze dělal mistra ve smaltovně a pak si přivydělával jako vrátný na krajském národním výboru. Já šla po měšťance na jazykovou školu, učila se angličtinu, ale to už je další moje životní kapitola…"
Vyprávění zaznamenal Radek Gális
