Věříme, že vás vzpomínání jihočeských pamětníků zaujalo, že s chutí usedáte ke čtení o době, od níž uplynuly desítky let, ke čtení
o tom, jak se žilo v době vašeho dětství a mládí. Chceme vyprávění zachytit, aby tady alespoň kousek zbyl. Redakce Deníku vaše příběhy ráda uchová pro další generace.

Do dnešního dílu jsme vybrali vypravování o tom, co se dříve nosilo v zimě, co bývalo posledním výstřelkem módy 
a jak těžké to bylo sehnat.

Pokud je vám více než 
sedmdesát let a chcete se zapojit do projektu 70+, zatelefonujte nebo napište do vaší regionální redakce Deníku. Rádi vás budeme poslouchat.

Ruce zahříval štucl s kožíškem

Tábor - Když byla Anna Ťoupalová ještě malým dítětem, byla druhá světová válka.

„Dodnes vůbec nevím, jak to rodiče zvládli. Všechno se kupovalo na lístky a o něčem novém se nám mohlo jen zdát," vzpomíná Anna Ťoupalová, která bydlí s manželem v Čekanicích.

Její maminka byla švadlenou a nejtěžších dobách veškeré oblečení přešívala. „Velkou módou u žen byl například štucl neboli rukávník. Využíval se místo rukavic, které dříve nebyly," popisuje Anna Ťoupalová. Ženy na vsích nosily na hlavě šátky.

Vybavuje si, že maminka dokázala podle potřeb upravit i zimní kabát, který dostali od příbuzných. „Nové jsme měli jen boty, kterým se říkalo válenky, protože byly za války. Ty byly vyšší, myslím, že do poloviny lýtek," dodává s tím, že kvalitou se jim ty dnešní rozhodně nevyrovnají. Ani boty se však v minulosti nevyhazovaly. Dědily se z generace na generaci.

„V zimě si ženy oblékaly sukni, pod ní měly spodničku a punčocháče. Kalhoty se tehdy sháněly těžce," vypravuje dále Anna Ťoupalová s tím, že se dříve muselo žít skromně a se všemi věcmi zacházet opatrně, aby vydržely co nejdéle.

„Pamatuji si, že jsme nosili i oblečení po bratrancích. Teta přinesla třeba bundu a maminka ji přešila," dodává.

Dřívější pevné, těžké zimníky přetrvaly věky

Kaplice - „Užil jsem si dobré i zlé," říká Jiří Hlaváč, který nyní bydlí v Kaplici, ale většinu života strávil v Českých Budějovicích. „Za mého mládí se z oblečení nedělal takový problém jako teď. Tehdy si člověk pořídil oblek a ten nosil léta. Já jsem se rád oblékal a jako úředník jsem měl desatero obleků. V zimě jsem na hlavě nosil beranici, dokonce ji mám v šatníku ještě dnes," našel ve skříni opravdu některé zimní doplňky z dřívějších časů. „Klobouk byl nepraktický. Beranice jsem měl dvě. Jednu z pravého beránka, kudrnatou, a druhá měla tvar kšiltovky. Nosily se i teplé „plyšáky" klobouky, ty hřály a vydržely všechno."

Před zimou muže chránily pevné, těžké kabáty. „Tehdy byly jenom zimáky, měl jsem jich několik. Ty byly ušité 
z pevné, silné látky a neměly teplou vložku. Byly dlouhé ke kolenům, na límci jsem nosil odepínací kožešinu." I tu Jiří Hlaváč ukázal, má ji v perfektním stavu. „Kabáty se nemačkaly, hezky ladily k oblečení a vydržely velice dlouho. Tu kožešinu, které se říká panofix, jsem si nechal na památku."

První rukavice Jiřího Hlaváče byly palčáky. „Jezdil jsem s nim v zimě na kole. Byly vlněné, bílé, dlouhé nad zápěstí. Ty od maminky, co mi upletla podomácku z ovčí vlny – ty hřály! Prstové rukavice také existovaly, ale v těch záblo." Vybavil si, že v zimě ženy nosili teplé „důchodky", ale muži kožené baťovky nad kotníky. „My většinou kupovali boty u Bati v Suchém Vrbném,"podotkl Jiří Hlaváč. Také sportoval. Jezdíval na lyžích zvaných jasanky, nebo na rohačkách či jiných saních. „Na lyže jsme na sobě nosili obyčejné věci. Tehdy nebyla móda dlouhých kalhot, takže nám kalhoty končily těsně nad koleny. Dál jsme měli punčochy dlouhé nad kolena a s podvazky. A navrch kabáty po sourozencích. To už muselo být, když mi maminka upletla svetr, ale to byl svetr!" A kabát doplňovala šála a obyčejná čepice – podomácku upletený kulíšek. Na zimní boty si jako děti vydělávaly v létě sběrem malin, ostružin a lesních jahod.

Punčochy nebyly k sehnání

Jindřichův Hradec – Svatava Dlouhá se na jih Čech přestěhovala až ve zralém věku. Celý svůj život strávila v severočeském Krušnohoří. Dnes žije v domě s pečovatelskou službou v Jindřichově Hradci, ale na drsné horské zimy přesto dodnes vzpomíná.

„Je pravda, že když jsem byla mladá, tak toho v obchodech moc k sehnání nebylo. Kabáty, které se tehdy nosily místo dnešních bund jsme sice měli kupované, ale jinak jsme se museli spoléhat hlavně na domácí výrobu. Co si člověk neušil nebo neupletl, to neměl," vzpomíná vitální jednaosmdesátiletá seniorka.

Základem prý bylo hlavně pletení a ženy jím tehdy trávily téměř všechny večery.

„Pletly se hlavně svetry, teplé ponožky a čepice. Ty jsme ale my, dívky, nosily spíše sporadicky. Tehdejší móda přála spíše šátkům, ve kterých jsme chodily pěkně zabalené," říká Svatava Dlouhá. Mladé dámy prý toužily hlavně po silonkách, které ale byly velice nedostatkovým zbožím. „To ještě nebyly klasické punčocháče, ale jen dlouhé punčochy, které se musely přichytávat na podvazky. Když se sehnaly, tak to byl svátek, protože jsme mohly nosit krátké sukně i v zimě a nemrzla nám kolena," vypráví důchodkyně, které se tento týden narodilo již deváté pravnouče.

Čepice byly z toho, co otec ulovil

Písek – Irena Hrbáčková v současnosti žije v pohodlném panelákovém bytě, kde má teplo a kdykoliv k dispozici teplou vodu. Vždycky tomu tak ale nebylo.

„Vyrůstala jsem na Vysočině, kde byly zimy dlouhé a tuhé. Bydleli jsme v hájence, takže do školy jsem se dostávala často přes závěje sněhu, což vyžadovalo pořádné oblečení a obutí. Tenkrát se nosily hlavně tepláky, nebyla to sice kdo ví jaká paráda, ale byly pohodlné a zahřály. Ostatně za války se ani nic jiného nedalo sehnat, ale mě to moc nevadilo. Tepláky nosili i moji vrstevníci," zavzpomínala Irena Hrbáčková a pokračovala:

„Ale nemyslete si, byly jsme s děvčaty parádnice a nosily jsme i skládané sukýnky, občas také na lyžování."

Sestra byla o devět let starší, a tak paní Irena po ní dědila velkou část oblečení. Role švadleny se většinou musela ujmout maminka, která mohla pro děvčata šít díky tomu, že se látky sehnaly přes příbuzné. Na trhu jich za války moc nebylo.

„Velkou radost jsem měla 
z kozaček, které mi ze semiše nechal ušít tatínek. Tenkrát to byla vzácnost, byly teplé a pohodlné. Výhodou naší rodiny bylo to, že otec byl hajným, takže jsme mohli nosit teplé čepice, rukavice, rukávníky nebo límce z lišky, jezevce 
a dalších zvířat," dodala Irena Hrbáčková. 

Boty od Bati, to byla kvalita

Sousedovice – Když byla mladá, řekněme kolem dvaceti, byly velkou módou ručně pletené svetry. Ale také nutností. „To se líbilo nám, holkám. Kluci a chlapi si zase potrpěli na spodky," vzpomíná Maria Jáchymová (92).

Velkou módou ale byly kalhoty. Hlavně pro ženy 
a dívky. „Kalhoty jsme nosily jen přes zimu. Jinak to byly sukně. Teď se nosí kalhoty bez ohledu na věk, pohlaví nebo příležitosti," říká Marie Jáchymová.

Původně pochází z Němčic u Volyně, v mládí se vyučila švadlenou. „Pak už jsem si šila věci na sebe sama. Také jsem se naučila plést," dodává.

S dětstvím a mládím má také spojenou vzpomínku, kterou moc lidí už v dnešní době nezná. „Muselo se šetřit. A tak třeba boty jsme musely jako děti opatrovat a ošetřovat třeba i pět let. Ještě, že byl tehdy Baťa. Boty od něj byly kvalitní, ale na tu dobu stály moc peněz. Třeba i 150 korun," vzpomíná.

Jako mladá dívka měla ráda právě kalhoty nebo pletené šály. A co se shánělo špatně? „Punčochy. To bylo opravdu těžké," pokračovala Marie Jáchymová.

Pochopitelně pamatuje i legendární důchodky. Pro mládež před 20 nebo 30 lety kultovní obuv, pro ni jako důchodce vzpomínka více než tíživá. Byl hned mokré, musela jsem je pořád sušit. Kdepak důchodky," povzdychla si. 

Hokejky si museli vyrábět z větví

Kamenný Újezd – Na dětství a zimu dodnes rád vzpomíná jednasedmdesátiletý Václav Šachl z Kamenného Újezda. ,,Jako malí jsme bydleli na hájovně mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Bystřicí, kde jsem také vyrůstal. Doma bylo přeplněno, protože jsem měl jedenáct sourozenců a všichni jsme žili pohromadě," směje se.

Na hájovně byla zima samozřejmě chvílemi krušná, ale rodina si s tím uměla poradit. „Dobré bylo, že jsme nemuseli chodit do lesa na dříví. Náš táta dostával deputát ve formě dřeva až do penze," vypráví Václav Šachl. Na zimu mu rodiče nakoupili čepici, rukavice, svrchník a po něm oblečení dědili mladší sourozenci. Maminka bohužel neměla čas na to, aby pletla.

Děti v zimě rády stavěly sněhuláky a pořádaly sněhové bitvy. „Dělaly jsme to ale jen když bylo volno. Chodili jsme totiž s tátou střílet divoká prasata a lišky a nebo krmit srnky. Do krmelce jsme jim dávali hlavně seno, žaludy, kaštany," říká Václav Šachl. Otec podle jeho slov vždy do lesa jezdil na lyžích a děti na sáňkách, které táhli koně.

Kromě toho sourozenci často chodili bruslit na rybník. ,,Nejprve jsem měl brusle na klíček a potom takzvané kanady. S klukama jsme hrávali i hokej, ale hokejky jsme si dělali z větví. Neměli jsme moc peněz," uzavírá Václav Šachl 
s úsměvem. 

Nosili galoše a v nich pak bačkory

Prachatice – Zima jak z ladovských obrázků, kilometry cesty a žádná auta nebo autobusy, které by děti odvezly do školy. Pěkně po svých chodila Zdeňka Špirochová z Třebanic do Lhenic každé ráno, aby mohla se svými spolužáky usednout do školní lavice. Oblečení tak nebylo na velkou parádu, jako je tomu dnes, ale hlavně k tomu, aby zahřálo. Rozhodně žádné značky, příkrasy a podobně. „Nosili jsme galoše, v nich pak bačkory. Na hlavě uvázaný šátek, kluci beranice. Aby nám nebyla zima, měli jsme těžké teplé manšestrové kabáty," popisuje seniorka.

V šestnácti letech už, jako každá mladá dívka, na parádu myslela. Byla to doba, kdy se nosily tesilové kalhoty 
a dívky sukně. „V té době nebylo zvykem, aby děvčata nosila příliš kalhoty. Do kostela jsme nosily těžké kabáty, přes ruku pak kabelku," popisuje oblečení na slavnostní chvíle Zdeňka Špirochová.

Oblečení nakupovala v prodejně ve Lhenicích. „Nic jsem nepřešívala, to jsme neuměla. Až moje dcera si přešívala oblečení, dost často třeba i to moje, byla na to moc šikovná," říká.

Dodnes vzpomíná, jak se stály fronty na tak zvané důchodky, jak v zimě v těžkém sněhu zapadaly děti až po kolena, jak sháněla kožešinový límec, aby s ním ozdobila svůj kabát. „Ten ještě dokonce mám," dodává.