Rozštípí z komunistické dvacky se proneslo

19. 9. 2012

Tábor - /NA VLASTNÍ KŮŽI/ Redaktor Deníku zjistil, jak složité je zorganizovat historický průvod na slavnostech v Táboře, aby byl bezpečný, měl řád a publiku se líbil

Redaktor Deníku se zúčastnil průvodu při Táborských setkání.

Kliknutím zvětšíte

Redaktor Deníku se zúčastnil průvodu při Táborských setkání. | Foto: David Peltán

Je páteční lehce syrový večer, krátce po jedenadvacáté hodině. Na Tržní náměstí v Táboře kousek od bývalých hradeb dochází noční pochodňový průvod v čele s Janem Žižkou. Začaly jubilejní „husitské" slavnosti Táborská setkání. Pro laika průvod vypadá na první pohled jako legrácka, kdy se lidé obléknou do kostýmů a jde se. Opak je pravdou. I lidová zábava na městských slavnostech dodržuje pravidla, disciplínu a poctivě se dopředu zkouší.

Abych vše pochopil a viděl na vlastní oči „zevnitř", dohodl jsem s Petrem Nůskem  z agentury A.R.G.O., že půjdu v kostýmu. „Luboš půjde za mnicha. Vyberte mu nějaký kostým, aby vypadal tajemně. A do rukou dostaneš rozštípí. To asi nevíš, co je?" vydává pokyny a zároveň se ptá Petr Nůsek. Přispěchá s odpovědí: V čele husitského vojska kráčel kněz s rozštípím  s monstrancí, v níž se nacházela posvěcená hostie. Kronikář Vavřinec o tom píše takto: „A když se takřka celé město strachovalo, … přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci beze zbroje s cepy."

Slunce svítí na tyči

Redaktor Deníku (v popředí) se zúčastnil průvodu při Táborských setkání. Rozštípí vypadá jako sluníčko na tyči. Hned mě trklo, že ho odněkud znám. Z komunistické dvacetikoruny! Tam ho na obrázku drží kněz před Žižkou. „Hm, tak to je zodpovědná role," brblám si pod vousy. Doma hledám vše, co má černou barvu: plátěné kalhoty, rolák, sandály. Oblékám na sebe černý kostým – nejprve sutanu, hábit a nakonec kapuci. Rodina propuká v smích: „Mohl by jsi strašit malé děti." Není čas na vtípky, je třeba odejít na shromaždiště. Husitské bubny volají…

Na Tržním náměstí přípravy průvodu začínají a také za hodinu a půl skončí. Jan Šourek z agentury A.R.G.O. určuje přesné pozice pro bubeníky, jezdce, Žižku, jeho gardu, vozy. Hlasivky mu často nestačí, pobíhá s vysílačkou  v jedné a s mobilem ve druhé ruce. „Půjdeš hned za bubeníky, za chvíli ti dodáme rozštípí," sděluje mi bez vysílačky Jan Šourek, kterému všichni říkají Jon.

Seznamuji se s některými aktéry průvody. Předem mou budou kráčet čtyři bubenice a tři bubeníci ze skupiny Tamburino z Jemnice na Vysočině. I na nich bude záležet, jak magicky průvod vyzní. Hlas bubnů totiž magický je.

„Pořádně do toho řežte," povzbuzuje své kolegy brunetka Jana Klejdusová. V žádném případě to ale neznamená, že by bubny tvořily chaos. Vůbec ne. Vše vysvětlil Marek Šuta. „V Táboře na slavnostech účinkujeme už počtvrté. Máme naučené tři, čtyři rytmy které střídáme a opakujeme. Ženské jsou lepší bubenice než my, chlapi. Mají to více v krvi,"směje se Marek Šuta.

Pozoruji koně a jezdce. Muži i zvířata na mě působí klidně a vyrovnaně. „A to je důležité. Klademe velký důraz na bezpečnost průvodu. Kůň se nesmí splašit. Nemůžeme do průvodu vzít každého laika  v sedle. Naše koně mají za sebou filmová natáčení, umějí se lehnout, jsou zvyklí na výbuchy a zmatek před kamerou," vysvětluje Petr Nůsek  z agentury A.R.G.O.

Poplašená kopyta

Táborská setkání. Jezdec Filip Horák ze Žatecka poplácá svého plaváka. „Má zkušenosti z řady divadelních festivalů v zahraničí. Je to dobrý kůň, jen tak ho něco nevyleká," řekl Filip Horák. Když průvod vejde na Žižkovo náměstí, trošku se plaší hnědák, který jde hned vedle. Vyleká mě to. Před náměstím se průvod přeřadil a teď pozorně vnímám před sebou dva jezdce. Poplašená koňská kopyta ve vyšší frekvenci třískají do kamenné dlažby, hnědák se celým tělem tlačí na Horákova plaváka. Naštěstí je jezdec zkušený a mírně dramatickou situaci zvládne. Kopytník opět přechází do klidného pohybu.

Koně Jana Žižky vedou dva pomocníci, přesto i jeho představitel musí být dobrým jezdcem. K tomu připočtete odpovídající image a herecké schopnosti. „Je těžké sehnat herce, který má dobrou figuru a vousy," řekl Petr Nůsek. K průvodu patří také zahajovací ceremoniál. Režisér Martin Kubačák na zkoušce nenechává nic náhodě. Stále a znovu nutí herce, aby si vyzkoušel podání ruky s rychtářem (starostou města). Chce po něm klasické divadelní herectví. „Otáčej se celým tělem, ruku natáhni daleko před se," znějí z pódia režisérské rady při čtvrteční zkoušce.

Louč pro dceru? Ne!

Nebezpečnou kapitolou průvodu jsou louče. Desítky zapálených ohňů drží v ruce jen „vyvolení". Plamen šlehá do délky dvaceti, třiceti centimetrů, olizuje tyč a zdá se mi, že občas i ruku držitele. Chlupy na ruce zřejmě nezůstanou. „Louč nikdy nesvěříme do ruky lidem, kteří přišli do průvodu v kostýmu z ulice. Teď nás prosil jeden tatínek, abychom louč dali jeho malé dceři. To neexistuje," zdůraznil Petr Nůsek.

Před hlavním náměstím, kam průvod doputoval, je třeba louče vyměnit, aby jejich efekt nezeslábl. Odhozené kusy hasiči noří do kýblů s vodou. Vzduch se škvíří.

Táborská setkání. Tábor už zažil noční průvod pochodňový bez ohně. Proč? Zabránilo tomu počasí. Když fouká velmi silný vítr, hrozí popálení. Louče se pak vůbec nezapalují.

Netřímám v ruce louč, ale rozštípí. Vytahuji ho po většinu času poměrně vysoko nad mou hlavu. Jsem vážný. Soustředím se, abych šel, pokud možno, v rytmu bubnů. „Jdi blíž k bubeníkům, jsi daleko," nabádá mě koordinátor Jon. Občas zkontroluji, zda „sluníčko svítí" rovně. Spousta diváků si fotí čelo průvodu, to znamená i mě. „Pokazím vám album," směji se  v duchu. Průvod proťal táborské Staré město. Rozštípí svírám už hodně křečovitě. Husitský symbol váží jen pár kilogramů, ale po dvaceti minutách mně zdřevěněly ruce. Mám to za sebou. Vracím rozštípí pořadatelům. „Ale neraduj se. Teď jsi oficiálním nosičem rozštípí. Za rok tě tu čekáme. Nebo si najdi náhradu," přikazuje šéf agentury A.R.G.O. Petr Nůsek.