Konečně to vypadlo, že na táborské radě zavládnou pokojné časy. Uklidnila se situace v městském pivovaře. V něm když je dobře, je dobře v celém městě. Funkci sládka zastává Josef Pokorný. Většina měšťanů ho chtěla. Co povyku i ostudy ztropili, aby ho prosadili. Teď ho mají, tedy už snad ztratili důvod vytvářet frakce a kout mezi sebou pletichy. Jak se jim za to sládek Pokorný odměnil? Zle. Jeho pivo není k pití.

Jak to? Takový zkušený sládek! Zkušený? Vždyť neumí ani správně připravit slad, namítl městský primas. Páni ponechali námitku bez větší odezvy. Třeba sládka postihla jen nějaká nesnáz a příště se polepší. Ostatně co primas může vědět o vaření piva? Vždyť Pokorný obstál v řádné soutěži a byli u toho všichni, kdo do věci mohli mluvit.

Primas se zlobí

Jenomže další várka piva – fuj, odneste ty korbele pryč. Říjen 1719. Znovu si primas bere slovo. Zdůrazňuje, že sládek opravdu „neumí sladu nadělati" a že už je to naposled, co to on, pan primas, hlásí radě. Jestli ctění radní nepošlou ihned Pokorného k šípku, nehodlá dál za nic zodpovídat.To zapůsobilo.

V době rozhodování, co s Pokorným, nejspíš také zapůsobilo v útrobách pánů sládkovo pivo, a proto jejich rozhodnutí bylo rychlé. Oznámili mu, že když ho přijímali, dostal cedulku, důležitou cedulku, a na ní napsáno, že o svůj „verštat" přijde, bude-li vařit „pivo nehodný". A to jeho pivo, slušně řečeno, nehodný je. Páni ho nehodlají pít. A už vůbec ne za něj Pokornému platit. Jak říkal primas, neumí sládek ani připravit slad. Takže co s tím?

Takže jdu, odvětil sládek. Měl svoji čest a chtěl to říct první. Páni, mezi nimiž byli mnozí, kteří ho nedávno do jeho funkce tvrdě prosazovali, mu tu výsadu prásknout dveřmi umožnili. Pokorný už stejně věděl, že nedostane žádnou další šanci. Rezignoval tedy na svou funkci.

Takhle se také ten jeho odchod formálně interpretoval. Leč neformálně se do dáli roztroubilo, že radní museli v krátkém čase vyhodit dalšího sládka a že je to v tom Táboře nějaké hodně divné. Copak tam představitelé obce nedokáží najít člověka, který by vařil pivo chuti alespoň uspokojivé? Jak vlastně vypadají ty jejich soutěže, při nichž vybírají adepta na prvního muže pivovaru? Nedávno to byl takový humbuk, že chtěli obžalovat pana podkomořího.

Páni z vyšších míst svraštili obočí. Bodejť by ne, vždyť když město, které zásobuje pivem značně rozsáhlou oblast, nebude mít schopného sládka, neposypou se zlaťáky do městské pokladnice, odkud se mají sypat císaři. A to už by byl i problém pánů právě z vyšších míst. Táboráci, jak to hodláte vyřešit, abyste zajistili na dlouhou dobu stabilitu? Jste vůbec schopní poznat dobrého sládka? Ze kterých jmen teď budete volit?

Rozbouřená mysl

Jmen adeptů bylo dost. Pavel Jirsa, Václav Kekule, Jakub Pavlů a… Jan Pokorný. Bratr Josefa Pokorného! Copak o to, za svého bratra Josefa přece nemůže, ale vždyť on už se jednou hlásil do některé ze soutěží, čert ví, která už to kdy byla, a tehdy ho páni nepřipustili ke sládkování s námitkou, že by mu sice dali jakožto rodilému Táborákovi přednost, „kdyby povědomo nebylo, jak mizerný piva na některých dosti malých verkstatích jest vařil".

Hádejte, koho táborští představitelé nyní vybrali. Právě jeho! Mezitím se rok 1719 přehoupl do roku 1720. Jana Pokorného samozřejmě nevybrali všichni. A proto ti, kteří měli jiný názor, spustili povyk. Jenomže jejich jednání už bedlivě sledovala vyšší místa. Dost! Vy v Táboře to tedy vedete! Pošleme vám tam komisi.

Pro upokojení rozbouřených myslí zamířili do města nad Lužnicí dva apelační radové, pan hrabě Paradis s pánem Hrochem, dále přední pan krajský hejtman a notárius jako syndik. Mají je ubytovat místní radní, ovšem pouze ti, kteří mají čistotné domy – tak znělo nařízení.

Josef Musil