Rozdělily je až líbánky. Svatbu měly sestry z Jistebnice společnou

Je krásný slunečný den, sobota 3. září, a ke kostelu svaté Máří Magdalény nad Jistebnicí se sjíždějí i scházejí desítky zvědavců. Přesně v jedenáct hodin utvoří špalír, kterým jako poslední projde Petr Reichelt. A po obou stranách vede nevěsty, své dcery Zuzanu a Dominiku, které se rozhodly, že do manželství vstoupí společně. Ve stejný den, čas a na stejném místě. A na ten nápad je přivedl právě jejich tatínek.

„Kdyby se nás někdo zeptal třeba v prosinci, jestli se nechceme brát společně, tak řekneme jasné ne,“ vypráví Dominika, dneska už Bartáková, která má se svým mužem Tomášem téměř dvouletou dceru Františku.

„Jenže, když se nad tím človek zamyslí, a týká se ho to, dívá se na spoustu věcí jinak,“ doplňuje ji starší Zuzana, vdaná Dlouhá.
Ona a její nastávající Miroslav, kterému všichni říkají krátce Mira, oznámili stavbu jako první. Poté, co s tím o pár dnů později přišla i Domika s Tomášem, navrhl Petr Reichelt dvojitou svatbu. „Určitě myslel i na finanční stránku,“ směje se Dominika „ale spíš říkal, že ještě nikdy nic podobného neviděl a byl z toho takový nadšený.“

Nedomluvené zásnuby
Ženichové se podle svých slov na tom, že budou své partnerky žádat o ruku, nedomluvili. „Měl jsem to naplánovaný, ale když s tím přišel na Vánoce Mira, tak jsem si řekl, že ještě chvíli počkám. Domču jsem žádal o roku na Nový rok,“ vypráví Tomáš Barták, který si Dominiku bral po šestileté známosti. Novomanželé Dlouhých budou v prosinci slavit osm let svého vztahu.

Sestry se shodují, že to chvíli trvalo, než rozhodly a souhlasily se společnou svatbou. „Dá se ale říct, že my se Zuzkou jsme byly spíš pro než kluci,“ líčí Dominika. Dodává, že když tak seděly a bavily se o svých představách, zjistily, že se v hodně věcech shodnou.

Přislo jim hloupé, že by dělaly dvě stejné svatby pár měsíců po sobě. Navíc i pro stejné hosty, protože mají společné i kamarády.
„Když jsme dvojitou svatbu oznámili, tak reakce byly různé. Někdo se divil, jednomu kamarádovi bylo líto, že se nají jen jednou,“ směje se Zuzana. „Lidi byli překvapení, udivení, ale v zásadě se jim to líbilo. Protože kdo nás zná, tak ví, že si všichni rozumíme. Nikdo přímo neříkal, že je to blbost, že bychom to neměli dělat.“

Na známou pověru, že by se sestry neměly brát ve stejný den, neboť si kradou navzájem štěstí, je někdo také upozornil.
„Ale my na to nevěříme, že ne Zuzi,“ ličí Dominika a povzbudivě mrkne na svoji sestru. „Říká se spousta věcí, třeba, že se nemají nosit perličky a já je měla v uších,“ doplňuje Zuzana. Ta se setkala i s názorem, že svatba bude zbytečně velká a že si ji tak pořádně neužijí. „Ale užili jsme si to všichni,“ dodává přesvědčivě.

Dva obřady v jeden čas
V první řadě bylo třeba sladit to, že jeden pár si přál malou podzimní svatbu a druhý velkou jarní. Nejhorší na plánování byly ale podle všech dvě věci: obřad a seznam hostů.

Oba páry se chtěly oddávat venku. Jeden si ovšem přál obřad civilní a druhý církevní. A oba ve stejný čas.
„Já jsem trvala na tom, že budeme mít obřad církevní a budoucí švagr zase trval na civilním, v tom jsme měli jasno a v tom jsem se neshodli,“ vypráví Dominika.

Představa snoubenců byla, že se kněz a starosta budou v mluvení střídat. „Ovšem pár dní předtím nám na úřadě řekli, že to nepůjde, že obřad musí být vcelku,“ vzpomíná Zuzana na nepříjemný okamžik, který je ovšem z míry nevyvedl.
„Nakonec to bylo tak, že jsme k oltáři přišli stejně, přivítali nás společně a pak jako první se konal civilní obřad a až po něm církevní. Mělo to být ale více provázané,“ dodává Zuzana.

Po obřadu se kočárem přesunuli do nedalekých Božejovic, kam pozvali na oběd kolem šedesáti lidí a na odpolední raut je doplnilo dalších čtyřicet. Právě seznam hostů byl další zapeklitou položkou.
„Dneska už víme, že jsme to tak řešit nemuseli, bylo tam plno jídla i místa, takže jsme mohli klidně na večer pozvat víc kamarádů, “ říká Zuzana.

Všechno ladilo
„My jsme si to vlastně celý dost plánovaly každá sama a odděleně, ale nakonec jsme došly k tomu, že nějak všechno ladí, že máme podobný vkus,“ tvrdí Dominika.

Nakonec měli společné oznámení, šaty si nevěsty vyhlédly ve stejném salonu, prstýnky mají od jednoho výrobce a ze stejného materiálu. Dort ale měl každý pár svůj.

Všichni čtyři byli podle svých slov od začátku do konce v pohodě. „Možná ke konci to bylo vyhrocenější s rodiči. Ale to je asi všude. Měli tendence říkat, že něco takhle nepůjde, že to musí bejt takhle,“ vstupuje do rozhovoru Mira a jeho manželka ho doplňuje: „Potřebovali znát všechny detaily, jak máme co vyřešené, my jim na to odpovídali, že nemáme, že to nějak dopadne.“

Žádné společné děti
Na líbánky chtěli jet původně také společně. „Už nám to ale přišlo dost, Mira říkal, že nechce společný děti,“ směje se Dominika a Mira ji vstupuje do řeči. „To by se pak taky mohly narodit ještě ve stejnej den a můžeme jim dát jména Jája a Pája.“

„Ale už druhý den mi Zuzka volala, co děláme, že bychom se třeba mohli sejít. My jsme totiž byli na Šumavě a oni v Novohradských horách,“ vypráví Dominika.

Bydlení pod jednou střechou neplánují, usadit se ale chtějí v Jistebnici, na tom se všichni shodnou.
Ve svém okolí se nikdo z nich s dvojitou svatbou zatím nesetkal. „Možná v telenovele nebo seriálu,“ smějí se ženichové. A zda tou svou někoho inspirovali? „Já jsem se pořád holek ptala, jestli jsme je neinspirovali alespoň tou svatbou, ale ani to se nechytalo,“ vyvrací Dominika.