Hotelu Palcát je 31 let a za tu dobu jím už prošly stovky pracovníků. Někteří se neviděli celá desetiletí, bylo tedy načase, aby se sešli. Mezi servírkami, číšníky či recepčními se objevil v sobotu i vůbec první ředitel hotelu Karel Střízek z Prahy. Kolik se jich po jeho odchodu v hotelu vystřídalo netuší, ale překvapilo ho, že hotel není na vyšší úrovni.

Karel Střízek se stal ředitelem hotelu už v době jeho stavby. V červnu roku 1978 ho pak čekala zkouška ohněm: představit hotový objekt, tehdy nejmodernější hotel v kraji, generalitě vojáků a prezidentu republiky Gustávu Husákovi. Celkem 600 pozvaných. Hotel měl v té době 120 zaměstnanců.

To už měl vyřešeno několik komplikací, které během stavby nastaly. V tento červnový den už ale muselo vše fungovat na nejvyšší úrovni. „Musel jsem například změnit parkoviště. Mělo se na něj najíždět z obou směrů, ale vedly k němu tři schody, takže auta by se na něj nedostala. Dobře nebyly naprojektované ani komunikační systémy uvnitř hotelu, například mezi výrobou a sklady. Všude bylo zbytečně moc příček, proto jsme provozy museli lépe sjednotit,“ zavzpomínal ještě na dobu vzniku hotelu, který se rodil pod bedlivým dohledem partaje, Střízek.

K zahájení musel sestavit protokol, na jehož základě se vítal prezident. „To se mi stala taková perlička, protože civilisty jsem postavil tam, kde podle protokolu měli být vojáci. Takže se stalo, že prezident napřed pozdravil civilisty a pak teprve generály. Z toho jsem měl tenkrát velkou radost,“ přiznává s úsměvem na rtech.

Nebyl to však první přešlap ve vypjaté chvíli, který mu orosil čelo. Prezident Husák totiž klidně mohl v Táboře přijít i k velkému úrazu. Od něj ho ale zachránila jeho všudypřítomná osobní stráž.

„Pořádně si to dodnes neumím vysvětlit, protože všechno bylo odkontrolováno a odzkoušeno, ale stalo se. Měli jsme odjet výtahem do salonku v horním patře. Já jsem zmačknul tlačítko výtahu, nevím, jestli výtah přijel, ale světlo zhaslo. Tak jsem otevřel dveře, jenže výtah nikde. Úplně jsem zkameněl, ale díky doprovodu prezidenta se vše vyřešilo. Na oběd do druhého patra šel pěšky.“ Prezident byl prý poněkud překvapen, ale proti výšlapu schodů nic nenamítal.

Husák si první noc v hotelu odpustil a z Tábora odjel. Přesto si během prvních let postele vyzkoušela řada tehdejších státníků. Jednání o výstavbě Temelína, které se vedlo v Palcátu, se zúčastnil Lubomír Štrougal, ministři Chňoupek nebo Obzina. „To dávalo hotelu velkou váhu. Tito lidé podléhali vlastnímu protokolu a musím říct, že byli skromní. Mnohem náročnější byl vždy doprovod. Nejprotivnější byl ale tehdejší náčelník Západního vojenského okruhu Veselý. Choval se jako nelida a byl nesmírně nafoukaný,“ dodává Střízek, který hotel opustil po sedmi letech od zahájení provozu.

Hotel opustil zřejmě v nejlepší kondici: pracoval v něm vycvičený a odhodlaný personál, průměrná roční obsazenost se pohybovala na 81 procentech, polovinu tvořili hosté ze zahraničí. Tehdejší cizinecká přirážka tak zařízení zaručovala více než potřebné zisky. A zavedenou klientelu si Palcát udržel i po otevření českobudějovického Gomelu.

Když se Střízek v sobotu po letech do hotelu vrátil, radost mu neudělal. „Změnilo se dost, ale nerad bych se o tom zmiňoval. Při současných možnostech jsem očekával vyšší stupeň kvality,“ nepouštěl se do podrobností.
Sobotní večer si ale užil příjemně, setkání s bývalými kolegy ho vracelo do doby, na kterou rád vzpomíná. Stejně jako všichni, kteří se do Palcátu vypravili.

„Byla to úžasná doba, krásná práce. Při tom první dnu jsme byli všichni v pozoru a nervozní, ale měli jsme natrénováno, každý věděl, co má dělat,“ vrátila se do konce 70. let Olga Vejvodová z Tábora, která nastoupila jako servírka v restauraci. Po návratu z mateřské získala místo prodavačky v obchodě potravin, který se v objektu na čas zavedl. Když obchod převzal jiný provozovatel, svou první štaci opustila.