Všichni čtyři se postupně upsali prachu divadelních prken a vůni šminek. Na počátku jejich příběhu stála základka na Maredově vrchu, kde v Táboře začínal snad každý herec. Někteří to dotáhli 
k profesionalitě, jako například Jiří Hrzán, jiní zůstali věrni ochotnickému souboru. K těm druhým se řadí Novákovi, kteří si herectví uchovali jako krásného koníčka.
Václav Novák (VN) nám prozradil, jestli se do manželky zamiloval na jevišti, jeho dcera Vendula Švarcová (VŠ) zase to, jestli ji a bratra rodiče na prkna museli dostrkat nebo šli dobrovolně. Její bezmála dvouletá Šarlotka má zřejmě jasnou cestu, pokud se ovšem nepotatí, tatínek zatím divadlu nepropadl.
Novákovi svůj čas a energii věnovali hlavně dětskému publiku, u kolegy Josefa Konráda si zahrají i dospělácké role.

Jak u vás divadelní vášeň začala? Hráli vaši rodiče?
VN: Rodiče nehráli, ale já jsem chodil na čtvrtou základku, kde byl soubor a my jsme chodili na jejich představení. Asi v deseti letech jsem si řekl, že to zkusím taky. A už mi to zůstalo.

Manželku jste k divadlu přivedl, nebo jste se jako herci potkali na jevišti?
VN: My jsme se v tom divadle ale míjeli. Když jsem odešel na průmku, tak jsem přestal hrát, zatímco Jájina začala. Pak jsem zase byl na vojně a když se vrátil, tak ona byla na vysoký. Setkali jsme se až na srazu k 25. výročí Divadla mladých. Hrály se různé soutěže a při taneční jsme se nějak k sobě dostali a vyhráli. Za vítězství jsme se měli políbit. Ale nic, já byl trošku natvrdlý. Až za nějaký měsíc jsme hráli pohádku a Jájina se přišla podívat a mně to trošku docvaklo.

Pamatujete si na vaši první společnou roli?
VN: To bylo snad v pohádce 
O bojácném Floriánkovi.
Zkoušíte si doma spolu?
VN: Ani ne, jedině když jde do tuhýho a víme, že máme mezery, tak si texty předčítáme. Ono totiž když hrajeme v jedné hře, tak spolu dialogy ani moc nemáme.

U vás, Vendulko, je ovlivnění jasné. Od kdy vás rodiče vláčeli divadelními šatnami?
VŠ: První fotku z divadla mám ještě v zavinovačce. Takže hodně brzy, i když přesný začátek si nepamatuji. Nicméně určitě do školy jsem ještě nechodila.

Bylo pro vás přirozené, že jste začala hrát, nebo vás nutili?
VŠ: Donutili… (smích) Ale jen trošku, mě bavilo je pozorovat, na to jsem se vždycky těšila, ale od malinka jsem 
k hraní rozhodně netíhla. To přišlo až později. Teď jsem moc ráda, že to přišlo.

Když jste rodiče pozorovala, který z nich se vám víc líbil?
VŠ: Jako malá jsem je nehodnotila. Teď bych řekla, že to je jak kdy a jak v čem. U taťky je někdy problém, že mluví potichu, zatímco mamka vždycky nahlas. Ale co taťka teď hraje roli v Mirandolíně, tak v tý je výbornej, ta mu moc sedla. Ale on každý z nich hraje jinak a myslím si, že když člověk potřebuje, tak z každého je co si vzít.

Kdo vás tedy herecky víc formoval?
VŠ: Vzhledem k tomu, že mne tatínek i režíroval, tak to byl on, kdo mi předával někdy ty rady i velmi důrazně. Zřejmě pro dítko v pubertě to ale bylo zapotřebí.

Přišel někdy vzdor, že děti nechtěly hrát, ale vy jste je do hry potřebovali?
VN: Ani ne.
VŠ: Já jsem poslušná…
VN: Když byla v Táboře, tak jsme věděli, že hrát bude, protože v podstatě musela… (smích)
VŠ: Mělo to i svou výhodu. Když jsem byla na vysoký, tak jsem nehrála, ale dostávala jsem takový bonusy. To mi tatínek třeba zavolal, že v sobotu hrají a někdo jim vypadl. Povídal: Tady máš video a máš na to dva dny. Takhle mne používal i Pepa Konrádů, takže během školy jsem se takto naučila spousty rolí. Myslím si, že teď souboru chybí, že nemá střídače.

Ani váš syn Václav nikdy neprotestoval?
VN: Nepamatuju si, ono ani jednomu nic jiného nezbývalo (smích). Co s nimi, když jsem chodili na zkoušky? Tak se pomalu se začínali otrkávat a 
v pěti letech už jsme je šoupli na jeviště.
VŠ: U Vašíka ale proběhlo něco, že v určitým věku začal přemýšlet, jestli má divadlo pro něj smysl, nebo má skončit. Zkrátka se hledal a pak přišel na to, že mu toho hodně přinese. Pak se do toho zase hodně ponořil.

Umíte říct, co vám divadlo dává kromě zábavy?
VN: Myslím, že trošku sebevědomí a taky to, že se člověk naučí mluvit. To je vidět, když přijde někdo nový. Na začátku mele a na premiéře už je vidět ten pokrok. Už je jim rozumět a mluví nahlas.
VŠ: Myslela jsem si, že mi divadlo nic extra nepřineslo, ale pak jsem byla ve škole na praxi a zjistila, že je to jako když hraju. Tedy, že musím vystupovat sebevědomě a mluvit nahlas. Takže mne divadlo pomohlo v profesi učitelky. Ale funguje to i obráceně. Když se na mě jdou děti podívat, jsou pyšný, že mají paní učitelku princeznu. Bez divadla bych asi nenašla odvahu se před ty děti postavit.

Pamatujete si svou první roli?
VN: To jsem zaskakoval v pohádce Bubáci a hastrmani 
a hrál jsem jednoho z chlapců. Byla to malinká rolička. Druhá byla taky malá a až napotřetí jsem hrál hlavní roli zajíčka.
VŠ: To tedy byl raketový růst…

Vy si ji taky pamatujete?
VŠ: Pamatuju, byla to princezna, to se nezapomíná. Taky to byl záskok za nemoc. Pak jsem tu samou princeznu hrála ještě jednou a za čas znovu, takže tahle pohádka mě provází vždycky tak po šesti sedmi letech.

Máte nějakou vysněnou roli, nebo vás pohádky uspokojí?
VŠ: Já říkám, že po těch princeznách se těším na čarodějnice. Jinak vysněnou roli nemám, i když kdysi jsem si myslela na Manon Lescaut a v určitém věku také na Julii. Ale pak jsem si zase říkala, že ty líbačky na scéně nejsou úplně to pravý. Teď žádnou vysněnou nemám. Čekám, s čím přijde režisér a většinou každý představení je hezký, to mi stačí.

Vy jste potom začal i režírovat, co vás k tomu vedlo?
VN: S tím jsem začal jsem už na Mareďáku, kdy soubor vedl pan Ráb. On spíš jen napovídal, než aby mladý vedl, a tím mne donutil, abych začal režírovat. Každý rok jsme dělali dvě pohádky, jednu jsem dělal já a druhou Láďa Šustr, který je v souboru pořád.

Na čem teď pracujete?
VN: Připravujeme pohádku na motivy Boženy Němcové Neohrožený Mikeš. Premiéru bychom měli mít v divadle sedmého prosince.

Když si pohádky vybíráte, co v nich musí být, aby vás zaujaly?
VN: Snažím se vybírat takové, které mají písničky. V této nebyly, tak mi je kolegyně dodělala a Petr Vohradník k jejímu textu napsal hudbu. Písničky pohádku oživí.
VŠ: Hlavně pro děti jsou změnou a udrží jejich pozornost. To vidím už na Šarlotce, které se v divadle už teď moc líbí. Tatínek z ní ale chce mít fotbalistku nebo nějakou sportovkyni, tak uvidíme, co zvítězí.