V italské Neapoli filosof Filippo Bruno přijímá jméno Giordano a stává se členem dominikánského řádu, v Americe zakládají Španělé první osadu St. Augustine a v Brazílii vzniká hlavní město Rio de Janeiro. Nejen tyto mezníky vepsal do historie rok 1565. Svou stopu zanechal i v nedalekém Maršově u Malšic, kam přichází Petr Dráchovský z Dráchova. Nechal tak vzniknout rod, který přetrvává již sedmnáct generací.

„V této době bylo na celém Malšicku zvykem pojmenovávat lidi podle místa původu. Dráchovu se ve starých dobách říkalo Drahov. Když tedy do Maršova přišel Petr Dráchovský, říkalo se mu poté Drahovský, zkráceně Drhovský," popisuje starokatolický farář Alois Sassmann poznatky ze svého bádání o vzniku příjmení Drhovský.

Desítky hodin v archivu nestrávil tento genealog pouhou náhodou. Dovedl ho tam před rokem a půl třiasedmdesátiletý Miloslav Drhovský, který chtěl vypátrat své předky. Na pomoc si přizval právě Aloise Sassmanna a díky této spolupráci vznikla „Kronika rodu Drhovských" a také setkání, na které se v sobotu do táborské restaurace Beseda sjelo přes osmdesát nositelů tohoto jména z celé republiky. Všichni měli společného předka právě z Maršova. „Obrací se na mě již spousta rodin s žádostí o pomoc při hledání dějin svého rodu. Tato sešlost je unikátní v tom, že pouze Drhovští dovedli bádání až k osobnímu setkání v takovém rozsahu. Je vidět, že tato rodina drží pohromadě," míní Alois Sassmann, který pro hosty připravil i několikahodinovou přednášku.

Uzákonil příjmení

Posluchači se dozvěděli také o problematice tvorby příjmení. „Je velmi složitá. Českých příjmení je více než sto tisíc. V roce 2007 byla u mužů nejčastější příjmení Novák, vzniklo podle „nový v kolektivu", Svoboda jako nepoddaný člověk, Dvořák, tedy na dvoře a také Černý, podle černých vlasů nebo snědé tváře," upřesnil starokatolický kněz. Podotkl, že každý nese příjmení uzákoněné našim předkům císařem Josefem II. v roce 1786 a stalo se tak definitivním.

Dějiny rodu Drhovských se ale začaly psát v Marsově, konkrétně v chalupě číslo popisné deset. Tady dodnes žije i pan Miloslav. Stejně jako generace před ním, tak i on a jeho syn Miloslav i vnuci Martin a Michal se živí zemědělstvím: „V Maršově jsou dnes tři rodiny Drhovských. Jednou jsem četl knihu pana Sassmanna Putování po starých rodech, kde byla zmínka o Maršově. Tak mě napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby obohatil i naši rodinu o jeho poznatky," popisuje začátky dlouhého putování do minulosti.

Za pomoci rodokmenů se podařilo Drhovským vypátrat všechny větve rodiny. Ve svém putování se dostali až na druhou stranu republiky. „Oslovil jsem příbuzné, kteří žijí v Týně nad Vltavou. Spojil jsem se s nimi a ti měli kontakty zase na další rodinnou větev. A takhle to šlo postupně, až se nám na sešlost podařilo pozvat sto jedna Drhovských," vypráví pan Miloslav s tím, že s tvorbou kroniky se snažili Aloisi Sassmannovi alespoň trochu pomoci: „V rodině jsme dohledali, co šlo. Pátrání po archivech jsme ale přenechali odborníkovi. Dřívější kroniky byly psané někdy i v 19. století švabachem a na to jsme už krátcí. Neznám člověka mimo pana Sassmanna, který by toto písmo uměl přečíst."

Stopy skočily

Tento bezmála čtyři sta padesát let starý rod se také může pyšnit tím, že vydržel déle než první česká knížata a králové – Přemyslovci.
„Drhovští se mohou pochlubit tím, že jejich rod vydržel více generací než například samotní Přemyslovci. Ti měli čtrnáct generací," nadhodil genealog.

Vše se ale podle jeho slov dopátrat nedá. Stopy nejčastěji končily v těch případech, kdy se někdo z rodiny přestěhoval za hranice tehdejšího Království českého.

Lidé si také na sešlost přivezli velké papírové rodové stromy a sami se snažili za jejich pomoci vypátrat, s kým jsou nejvíce spjati. „Jsme moc rádi, že se toto setkání domluvilo. Známe tady tak dvacet procent lidí, zbytek vidíme poprvé, a to jsme rodina," uzavřeli Jaroslav a Jaroslava Drhovští z Tábora.