Vzkvétající Hvožďany, kde žili převážně rolníci, by se jen těžko obešly bez nové školy. Stará budova z roku 1838 připomínala pastoušku, která se nehodila k tak vznešenému účelu, jako je vzdělávání.

Nejen o těchto skutečnostech vypráví hvožďanská kronika z roku 1928, již začal psát František Jáchym. Nakrátko ostřihaný muž s brýlemi a nekompromisním výrazem ve tváři za první světové války bojoval v Srbsku, Karpatech, Polsku a také v Itálii. Dva roky po konci bitev začal působit jako učitel a správce hvožďanské školy. I když je to historie stará téměř sto let, ve vsi dodnes žije jeho žák.

Mával proutky

Šestaosmdesátiletý František Vaníček na muže, který ho provedl obecní školou, rád vzpomíná. „Pan řídící Jáchym byl zlatý člověk. Ve třídě nás bylo přes čtyřicet a byli jsme rozdělení do tří skupin od prvňáčků až po páťáky. Povím vám, že když jsem přišel do první třídy, starší spolužačky mi přišly pomalu jako nevěsty," začal vyprávění s úsměvem na tváři František Vaníček, který ve Hvožďanech žije celý život.

„Občas nějaký spolužák dostal rákoskou. Já jsem byl ale hodný. Nepamatuji, že by mě pan učitel někdy přetáhl. On většinou spíš slovně vyčítal a proutky mával jen tak letmo okolo sebe. Asi aby dodal napomenutím na důrazu. Byl přísný, ale spravedlivý. Sami jsme mu občas nosili lískové pruty. Ty byly na zadek akorát," nadhodil pamětník.

Už ve čtyřicátých letech minulého století nechybělo ve hvožďanské škole divadlo. Františkovi Jáchymovi pomáhal praktikant Pletánek, který s dětmi po vyučování pravidelně nacvičoval. Chlapci se také každé úterý věnovali pracovním činnostem a dívky se učily vařit.
„Nikdy jsem od nich nic neochutnal. Ale asi byly šikovné. Paní řídící měla u školy zahrádku, kde pěstovala zeleninu. Právě na ní nás pan učitel Jáchym učil roubovat stromky," zmínil se František Vaníček.

Sbírali brambory

Obecní školu opustil v roce 1938, kdy nastoupil do bechyňské měšťanky. To se ale netýkalo všech spolužáků Františka Vaníčka, kterému bylo v této době jedenáct let.

„Nějaké děti zůstaly ve Hvožďanech na další tři roky. Většinou to byla děvčata. Musela totiž doma pomáhat. Sbírala brambory a starala se o domácnost. Lidé se ve Hvožďanech vždy živili zemědělstvím a děti musely pracovat v hospodářství. Proto nějací rodiče říkali, že stejně studovat nepůjdou, tak ani měšťanku nepotřebují. Když bylo hodně práce, několik dní v týdnu ani do školy nechodily. Takový byl prostě život."

Od roku 1996 slouží budova školy jako hospoda.

Škola v obci fungovala do roku 1965, kdy byla poprvé zavřená a žáci museli chodit za vzděláním do čtyři kilometry vzdálené Bechyně.
„Lidé si ale začali stěžovat, takže se v roce 1968 zase otevřela," vysvětlil František Vaníček. Pro malý počet žáků se ale školu nevyplatilo držet při životě, takže své brány definitivně zavřela roku 1974.

Podle předsedy hvožďanského osadního výboru Vladislava Hovorky, své využití našla: „V budově byla nějaký čas školka, kanceláře družstva místního a národního výboru, občas sloužila jako společenská místnost při různých sešlostech. Nyní je z ní hospoda," zmínil další využití Vladislav Hovorka.

Hospoda ve škole slouží místním od roku 1996. Zavítají do ní převážně Hvožďanští a v letních měsících cyklisté. Druhá část budovy je zastavěna regály, z nichž si lidé vybírají knihy.