Když se v kalendáři psal rok 1776, dokončili v obci stavbu barokní fary, v přízemí zařídili místnost pro jednotřídní školu a vedle ní učitelský byt. Kde se vyučovalo do té doby, to se můžeme jen domnívat. Místní kronika mluví o tom, že děti z Hartvíkova, Oblajovic, Prasetína, Babčic, Osikovce a Domamyšle se chodívaly učit do Cetoraze. Do hartvíkovské školy jako první nastoupil kantor František Novinský, po něm pak Martin Sviták.

Neuplynulo ani sto let a vedle fary přistavěli novou obecnou školu, tentokrát už se třemi třídami. Vysvěcena byla v roce 1864 a ve stejném roce se v ní začalo i vyučovat. Jenže žáků ubývalo. Okolní vsi si totiž pořizovaly svoje školy: v roce 1866 ji otevřeli v Prasetíně, roku 1888 v Bradáčově.

Po založení školy v Dolních Hořicích v roce 1901 zbyly v Hartvíkově dvě třídy. O devět let později zahájili výuku i ve Vodici, kam nově docházely děti z Babčic a Osikovce. Možná to byl jeden z důvodů, proč v roce 1941 neoficiálně a v roce 1944 i oficiálně byla hartvíkovská škola znovu jen jednotřídní.

close ŽÁCI. Josef Praveček, Josef Švec, Josef Milka, Jiří Švec, Marie Pudilová, Milada Pešková, Jarmila Srbková, Alena Řezáčová (zleva). zoom_in

Na svoje školní léta pro Táborský deník zavzpomínalo celkem osm bývalých žáků. Jednou z pamětnic je devětasedmdesátiletá Jarmila Srbková. Vybavila si například učitele náboženství Karla Anděla. „Byl moc chytrý a hodný. Pořád nám vyprávěl o potopě světa. My jsme ho ale zlobili. Třeba jsme četli z biblické dějepravy a já jsem místo na další stránce četla asi o tři stránky dál. On to hned zjistil a řekl: Tak to není, špatně jsi otočila. Všechno znal, nedal se ošálit," popsala žena, která do školy nastoupila v roce 1940.

Ještě následující tři roky sedávaly děti ve dvoutřídní škole. Mezi nimi i osmdesátiletý Josef Milka, který momentálně bydlí v Chomutově a do Hartvíkova dojíždí na chalupu. „Vybavuji si jednu lotrovinu. Byl jsem v první nebo ve druhé třídě, to už si přesně nevzpomínám. Tehdy jsem už byl po vyučování doma, ale ve škole stále ještě učil kantor Hladík. No, a já jsem někde sehnal zrcátko a nenapadlo mě nic lepšího, než jít ke škole a pouštět učiteli do očí prasátka," přiznává se Josef Milka. Jak ale dodal, jeho vylomenina měla dohrávku ještě další den. Když ráno přišel do školy, dostal od učitele rákoskou přes ruce a ještě si na něj stěžoval u otce.

„Učitel Hladík vedl školní kapelu, a když si na mě šel stěžovat k tátovi, tak mu při té příležitosti sdělil, že shání někoho, kdo by se chtěl naučit hrát na lesní roh. Otec mi to ale nedovolil a mě to dodnes mrzí," poznamenal.

Devětapadesátiletý Josef Švec má zase v paměti řídícího Ludvíka Duffka. „Měl motorku a já jsem ji vždycky musel umývat. Ve třídě jsme byli dva kluci a sedm holek. Vtipné bylo, že spolužák pásl kozu a já tam drhl učitelův speciál," líčil Josef Švec, který na připomenutí školních let svolal do hartvíkovské hospody dalších sedm bývalých žáků.

Na pana řídícího ale vzpomíná s úsměvem na rtech. „Když někdo zlobil, dával ho klečet na stupínek. Občas ale ztratil pojem o čase. O velké přestávce chodil domů na kafe a často tam i usnul, takže se třeba vrátil za dvě hodiny, a to už my jsme hráli fotbal," vyprávěl Josef Švec.
Podle Aleny Řezáčové řídící Ludvík Duffek dbal na zvelebování okolí. „Museli jsme pracovat na školních pozemcích, hrabat zahradu a vyváželi jsme i kameny z rybníka. Zasloužil se také o vysazení aleje třešní od lesa k Oblajovicím. Občas jsme od něho dostali třeba kedlubnu ze školního záhonku," upřesnila Alena Řezáčová.

Přestože všichni žáci na školu vzpomínají v dobrém, přesně před 50 lety musela být zavřena a posledních devět dětí muselo přestoupit do Chýnova. Dnes je v soukromém vlastnictví a chátrá. To sousední faru opravil a zvelebil malíř Kristián Kodet.

close BÝVALÁ škola chátrá, vlevo je fara Kristiána Kodeta. zoom_in

Jiří Švec
• narodil se v roce 1945, do školy nastoupil o šest let později.
„Když se v roce 1955 opravovala škola, neučili jsme se a my jako žáci jsme udělali řadu po schodech a stavbařům jsme podávali tašky na střechu a nové cihly na výstavbu komína. Měli jsme radost, že jsme nemuseli sedět v lavicích a učit se."

Josef Praveček
• narodil se v roce 1950
„Nebyl jsem úplně slušným žákem a určitě jsem řídícímu Duffkovi něco vyváděl, ale co, to už si nepamatuji. Když jsme mu něco provedli, tak nás trestal. Na to byl přísný. Museli jsme třeba klečet u stupínku na kolenou. Ztratili jsme tím i čtvrt hodiny z vyučování. Bylo to docela nepříjemné, takže jsme si do příště rozmysleli lotroviny."

Milada Pešková
• narodila se v roce 1932, za svobodna se jmenovala Hladíková a byla sestrou učitele Hladíka
• „Do školy jsem nastoupila o rok dříve, protože jsem tak moc otravovala, že se chci učit, až mě nakonec vzali. Jenže přišel na kontrolu inspektor, zjistil to a poslal mě s dopisem domů, že prý můžu nastoupit až za rok. Můj bratr byl učitelem a vyučoval i v Hartvíkově. Mě učil jen ve čtvrté třídě."

Marie Pudilová
• narodila se v roce 1952 a do první třídy usedla v roce 1958. Když škola o pět let později skončila, učila se v Chýnově.
„Poslední roky už jsme se toho moc nenaučili. Pan řídící Duffek připravoval školu na zavření, a tak jsme třeba v rámci vyučování byli v knihovně, kde jsme knihy obalovali, počítali. Jinak byl ale vášnivým sadařem. Všechny stromy, které rostou kolem školy, pochází od něj."