Na otázky Deníku odpovídal Marek Slabý, ředitel Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje (ZZS JČK).


Pokud to tedy jde nějak zobecnit, na jaké případy si lidé nejčastěji volají rychlou zdravotnickou pomoc?
Domnívám se, že nejčastějším důvodem výjezdů jsou případy interního charakteru – onemocnění kardiovaskulárního systému – ischemická choroba srdeční, což jsou bolesti na hrudi, infarkt myokardu , srdeční selhání, arytmie, dušnost , hypertenze .
Poté následují různé úrazové stavy, neurologická onemocnění a ostatní diagnózy v celém spektru od chirurgických až psychiatrické a infekční diagnózy, resp. onemocnění nebo náhle vzniklé stavy.


Dalo by se říci, zda vám lidé volají o pomoc například více v pracovní dny, anebo třeba o víkendech?
Frekvence volání na linku 155 má spíše rytmus denní než týdenní s několika maximy , zejména v pozdním odpoledni , kolem dvaadvacáté hodiny a v časných ranních hodinách. Víkendová volání však toto nekopírují a během dne lze říci, že jsou výzvy četnější než ve všední den . V posledních dvou letech se však tato charakteristika stírá, zejména ve větších aglomeracích, neboť počet výjezdů narostl za zhruba poslední čtyři roky více než o 1,5 násobek a tento nárůst je nejvýraznější právě v oblasti České Budějovice, Tábor a Jindřichův Hradec.


Jaká jsou pro vás nejsložitější či nejhůře dostupná místa, kam se sanitkami těžko dostáváte?
Jihočeský kraj vzhledem ke svému krajinnému rázu, jedná se o Šumavu, Novohradské hory, Píseckou pahorkatinu, Jistebnicko či velký výskyt vodních toků a ploch a husté zalesnění, a vzhledem k řídkému osídlení na obrovské rozloze, nabízí řadu nepřístupných lokalit v horských oblastech. Také například při březích přehrad a rybníků, na samotách u lesa či uprostřed luk a polí a podobně, kam je obtížné dostat se za optimálních podmínek, natož pak v zimních měsících, a nedej bůh při souvislé sněhové pokrývce.
Rekreační objekty a chatové osady bývají umístěny zejména v těchto zónách.


Jak se k vám a k houkající sanitce chovají současní řidiči za volanty?
Obávám se, že problém není vysloveně v přímém vědomém chování řidičů ve smyslu bránění v průjezdu , agrese apod., byť i s takovými případy se bohužel občas setkáme. Ale spíše v tom, že velké procento řidičů dostatečně nesleduje okolní provoz, nepoužívá zpětná zrcátka, telefonují, mají velmi hlasitě puštěné rádio a podobně . A mnohdy nejsou schopni včas zaregistrovat sanitní vozidlo se zapnutými výstražnými světelnými i zvukovými signály, které se k nim blíží, a posléze mu umožnit plynulý průjezd. Někdy dokonce i zepředu nebo v noci, což mě poněkud zaráží. Vznikají tak zbytečně kolizní situace naplněné různými manévry na poslední chvíli a podobně.


Máte vy, jako lékař, nějaký zážitek z výjezdu, na který už nikdy nezapomenete? Co na této profesi obdivujete a naopak, co na vašem zaměstnání není vůbec nic záviděníhodného?
Jako lékař pracuji na záchranné službě již patnáct let a setkal jsem se s mnoha vypjatými situacemi, které s sebou nesly obrovské neštěstí nebo tragédii, ale naopak i úlevu od stresu, bolesti a hrůzy a následnou radost po stránce lidské i profesní.
Pro každého, kdo v tomto oboru pracuje, přicházejí chvíle profesionální radosti a uspokojení z dobře odvedené a úspěšné práce, ale i pocity zmaru a beznaděje ve chvílích, kdy přesto, že jste vynaložil všechno úsilí , nebylo pro závažnost onemocnění nebo úrazu možné zdraví nebo život zachránit . Tato kombinace pak samozřejmě modeluje každého z nás, utváří jeho náhled na život a prožívání jeho vlastního bytí.