Z Finska přes Prahu do Tábora. To je pouť ženy mnoha tváří Katariiny Lillqvist, která je považována za ve světě nejznámějšího finského umělce. Teď v Táboře buduje Muzeum loutek.

Zatímco s Táborem nemají loutky nic moc společného, 
k životu režisérky, animátorky, scénáristky, střihačky a producentky bytostně patří. Její profesí jsou animované filmy. Jak řekla v rozhovoru, ke studiu DAMU ji do Československa nasměroval Krysař Jiřího Barty. A co ji přivedlo do Tábora? Kombinace loutek a husitství. „Na DAMU jsme vedli horké debaty, kdo a jací byli první čeští loutkáři. Někteří říkali, že husitští. To mne fascinovalo, takže už tenkrát jsem mlhavě spojovala historii loutek s Táborem," říká.

V Táboře, kde si našla objekt v Kotnovské ulici, prý na ni navíc kouká kultura z každého rohu Starého Města. Expozici loutek a rekvizit ze svých filmů poprvé otevře 
v pátek 24. května.

„Všechny tyto živé projekty jsou moc fajn a oživí Tábor zase z jiné strany. Navíc je dobře, že předměty z natáčení nenechá ležet, zvláště když pozůstalost Jiřího Trnky byla prodána," hodnotila iniciativu Tereza Horváthová, která v Táboře zorganizovala první ročník loutkového festivalu Mirákl, jehož součástí je rovněž otevření nového muzea.

„To je nádherný. Podle mne je Tábor zaostalý, takže každá, a to i malá iniciativa je dobrá," míní například muzikant Zdeněk Straka z Tábora.

Finská umělkyně oslaví v Táboře jubileum
a nadělí si k němu vlastní muzeum loutek

Při pohledu na Katariinu Lillqvist hned poznáte, že to není „sousedka od vedle". Její nekonvenční vzhled vás na okamžik přiková k zemi, ale naštěstí stejně rychle pustí, protože zjistíte, že byste ji za sousedku chtěli mít. Je příjemná, veselá a vtipná.

V Táboře se ještě naplno neusadila, neustále žije na cestě mezi Táborem a Prahou, přesto už se jí ale Staré Město dostalo pod kůži a okamžitě si tu našla i svou oblíbenou hospůdku, kam jsme spolu zaskočily.

Nedaleko od ní si v den svých padesátin otevře malé muzeum. S loutkami a rekvizitami, které použila do řady svých filmů.
Finka Katariina Lillqvist je režisérkou animovaných filmů. Ovšem ovládá i řadu dalších profesí spojených s krátkým dokumentem. Její čeština je roztomile finsky šišlavá a při rozhovoru se dokonce naučila správně vyslovovat „husitský". Když použila své „chuřický", tápala jsem, co mi chce vlastně sdělit.

Rozhovor vznikl v pauze mezi vybalováním krabic a instalací nábytku, vitrín a exponátů. Podobu muzeu vetkává hlavně polská výtvarnice Joanna Wojciechovitz, která je i autorkou loga. A vlastně celý pracovní tým je mezinárodní, protože v Táboře pomáhají studenti z celého světa.

Součástí muzea bude i malá promítací síň, kde na podzim představí v retrospektivním snímku finskou animovanou tvorbu, neboť bude slavit 100. výročí. Každý měsíc se u Katariiny bude něco dít. Očekává, že zaujmou hlavně mladé tvůrce. Poprvé se muzeum otevře 24. května.

V bývalé galerii Lucina v Kotnovské ulici budujete pro Tábor další muzeum. Říkám správně, že bude loutek?
Ano, takové velice komorní a je možné říct, že i alternativní, ale hlavně nekomerční a mezinárodní. Nepřišli jsme sem pro velký zisk, ani nemáme velkolepý program, chceme být lidští, to je lidem otevření a dostupní. A budeme pořádat i workshopy.

Nicméně vstupné do muzea vybírat budete.
To budeme, ale hlavně rodinné vstupenky budeme držet nízko a mezinárodní workshopy pro děti budou úplně zadarmo. Co se týče dospělých, tak naší cílovou skupinou jsou umělci a loutkáři, protože sem budou pravidelně jezdit finští loutkáři a animátoři. Třetím záměrem je community art, teď to neumím líp přeložit do češtiny než asi společenský umění? (umělecká komunita)

Ale Tábor nemá velkou loutkářskou minulost, alespoň o ní nevím, tak proč zrovna tady?
To je na dlouhé povídání. Když jsem byla mladá, studovala jsem v Čechách ještě před revolucí DAMU. Měli jsme profesora, se kterým jsme vedli horké debaty o tom, kdo a jací byli první čeští loutkáři. Někteří říkali, že existují teorie, že byli „chuřický" loutkáři (tady poprvé zaznělo míněné husitský, takže než jsme pokračovaly, naučila jsem Katarrinu toto slovo správně vyslovovat. Pak už jí to šlo) a že biblické příběhy podávali v češtině. To mne fascinovalo a strašně ráda bych se o tématu dozvěděla něco víc. Takže už tenkrát jsem mlhavě spojovala historii loutek s Táborem.

A našla jste už nějakou spojitost?
To právě bych se teď chtěla do toho ponořit. Někteří lidé mi potvrdili, že loutkáři v češtině hráli již v 17. století. Ale důvod, proč jsme zrovna v Táboře, je ten, že jsme byli tam dole u těch amerických muzikantů na výměnných akcích (táborský Ctiborův mlýn a CESTA) a ukazovali finský krátký filmy, měli jsme tu i finský kapely a moc se nám tu líbilo. Město bylo velice otevřený našim plánům, měli jsme možnost promítat filmy i v takovým opuštěným kostele. To si dodnes pamatuju, to bylo úžasný.

Zaujme táborského potažmo českého diváka finský animovaný film?
Doufám, protože loutková kultura je univerzální. Ale možná budou lidi jenom zvědaví a na finskou kulturu přijdou. Spoléháme ale hlavně na ty loutky.

Jaká je vaše úloha v muzeu?
Hlavně se starám o celkovou koncepci a financování, spolupracujeme i s finským filmovým fondem a ministerstvem kultury. Čeká nás restaurování celých kolekcí sbírek a budeme i popisovat metody, jak vzniká například kostra loutky nebo z čeho se dělají hlavičky a jak se techniky postupně měnily. Já budu pořád pendlovat, ale tady se mi tak líbí, že bych tu nejraději dělala i to filmování. Otázka je, jestli k tomu najdeme vyhovující prostor, takže momentálně je naše studio pořád v Praze.

Co návštěvníci toho čtyřiadvacátého už uvidí?
Muzeum děláme postupně, takže toho dne bude hotová první část a potom během roku ho budeme rozšiřovat. Ale při zahájení už budeme promítat, hotové budou sklepy i přízemí.

Teď mi řekněte, co nebo kdo vás přivedl do tehdejšího Československa?
V městečku, odkud pocházím, je nejstarší festival krátkých filmů ve Finsku. Ukazovali i československé animované filmy a mně se moc líbily. Například filmy Švankmajera nebo Krysaře Jiřího Barty. To mne inspirovalo. V té době jsem byla střihačkou dokumentárních filmů a loutkové divadlo mne moc bavilo, protože ho hrála moje sestra. Pak jsem dostala grant k dalšímu studiu a přes ohromné papírování se konečně dostala na DAMU.

Jak jste si poradila s češtinou?
Spoustu slov jsem mlhavě znala, protože moje babička a prateta se narodily mezi Ukrajinou a Běloruskem a jejich mateřštinou byla běloruština, kterou jsem jako úplně malinkatá slyšela. Asi mi zůstala v podvědomí a hned, jak jsem poprvé byla v Čechách, jsem některá slova jakoby znala.

Po studiích jste se vrátila domů do Finska?
Ne, pořád jsem byla na dvou židlích. Hned jak to bylo po revoluci možný, začala jsem dělat česko – finské koprodukční filmy. První smlouvu jsme uzavřeli v roce 1991, to bylo ve studiu Jiřího Trnky. Byla to první vlaštovka a od té doby takto spolupracujeme. Pamatuji si na tu komunikaci, my jsme si tenkrát ještě klasicky dopisovali a mezinárodní bankovní systém fungoval tak, že výplaty pro lidi jsme nosili v kapsách. To byly noční můry.

Co považujete za váš úspěch?
Jsem šťastná, že naše loutkářská skupina vydržela spolu od roku 1991 až do dneška. Díky našim talentovaným umělcům a dobrým producentům jsme vyhráli spoustu festivalových cen, ale osobně považuju za můj největší úspěch romský seriál Mire Bala Kale Hin, pro jeho praktické výsledky. Dneska naši první „zkušební králíci" tehdejší prvňáčci, jsou už mladí romští vysokoškoláci a já jsem ráda, že díky humanistické myšlence producenta České televize Jana Kutala jsme měli možnost ten seriál natočit a vytvořit k tomu vzdělávací program nejen ve Finsku, ale i jinde v Evropě.

Kdo vám v začátku hodně pomohl?
Moc bych chtěla poděkovat mojí první české učitelce, režisérce Vlastě Pospíšilové, která také bude hlavním hostem zahájení muzea. Uvedeme její film Až opadá listí z dubu, z trilogie Fimfárum podle Jana Wericha, který byl pro mne v raných 90. letech velkou inspirací. Jmenovat chci naši romskou autorku ze série Mire Bala Kale Hin, spisovatelku Margitu Reiznerovou, která dodnes žije v exilu v Belgii, kde pracuje a sbírá romský folklor a skoro již zapomenuté povídky svého národa. Díky paní Margitě jsem se seznámila se slovenskou a českou romskou vypravěčskou tradicí. Lepší pohádky jsem asi v životě neslyšela. Tak klobouk dolů, dokud žijou takový úžasný čarodějnice…

V Čechách jste založili studio Mamiwata, v němž vznikly i vaše večerníčky právě na motivy romské pohádky. Když jsem se dívala na recenze diváků, tak moc povzbudivé nebyly. Dokonce vám jeden kritik doporučil, abyste si život mezi Romy vyzkoušela. Zkoušela jste to?
To jsem dělala ikskrát, protože moje babička pochází z romské rodiny. Ten jejich folklór sbírám od sedmdesátých let, protože ve Finsku jsme měli úžasné romské vypravěče i zpěváky. Tím jsem začínala, točila jsem starý babičky… ty jsou tak nádherný…! A dodneška ty písničky mám doma na staré kazetě.

V Čechách jste zůstala a nakonec se tu i vdala, že?
Ano, můj druhý manžel je Čech, to byla taková moje poslední pečeť a teď už nependluju. Zato manžel hodně cestuje, protože je muzikant. Ale taky mi tady pomáhá.

Kde jste ho potkala?
V cirkusu! (smích). My jsme točili v opavském cirkusu a potřebovali archivní cirkusovou hudbu, ale nebyli jsme schopní ji najít. No a v Praze je úžasná hospoda, kde se hodně hraje. Jednou tam hrála hodně rytmická klezmerová kapela a on v ní hrál na perkuse. Mně se ta kapela moc líbila, a tak jsme dohodli kontrakt a oni za námi přijeli do Opavy a tam jsme to natočili. Manžel hrál na vozembouch a mně ten nástroj připadal tou hlavičkou nahoře takový loutkářský. Pak jsem ho vzala do Finska a všude s tím vozembouchem měl velký ohlas. Lidi koukali, co to je. Takhle jsme se poznali. Teď už je to deset let a svoji jsme sedm.

Z prvního manželství máte dva syny. Jsou tu s vámi?
Mladší už má rodinu, takže zůstal ve Finsku, což mne mrzí, protože nevidím vnučku tak často, jak bych si přála. Starší je tu s námi a taky s námi dělá u filmu. .

Jste ženou mnoha profesí, protože jste režisérka, animátorka, scénáristka, střihačka, producentka a nevím, co ještě…
(smích) Na ty rané filmy jsem dělala doopravdy všecko možný. Říkalo se nám sklepní generace, protože každý jsme si sám kutil ve sklepě, protože ve Finsku jsme tenkrát ani neměli školy pro animaci. Ta vznikla až na konci devadesátých let. Takže možnost studovat, točit ve skupině a poznávat, co všechno loutka umí, jsem měla až tady. Dodnes jsem ráda, že jsem takový rozhodnutí udělala.

Neměla jste si ale muzeum otevřít spíš v Praze?
To už vůbec nemá smysl, tam je každý večer tak dvacet vernisáží a zahájení expozic a samozřejmě astronomické nájmy. Myslím si, že v Táboře budeme víc vidět.

Uvažovali jste na začátku ještě o jiném městě?
Hodně se mi líbila Kutná Hora, ale pak vyšel Tábor. My ve Finsku máme povinný předmět o církevní historii a měli jsme na něj hodně vzdělaného faráře, který propagoval husitské myšlenky. Často nám vyprávěl o táborské komunitě, takže už ve čtrnácti jsem se dozvěděla, že je Tábor.

Už jste měla čas si ho projít?
To už tenkrát, jak jsme účinkovali ve Ctiborově mlýně. Je to už deset let a Tábor se mi líbí čím dál víc než Praha, která roste do chaotické a hlučné metropole. Stará Praha ztrácí kouzlo a je už strašně komerční. Tady jsem moc ráda, protože tu za každým rohem vidím malý kulturní podnik, teď tu třeba je loutkový festival, jsou tu úžasný kavárny, malé galerie, když jsme vyřizovali dům, byli jsme v realitní kanceláři, která měla i vinotéku! Tábor je poklidný a zajímavý město. Možná na počet obyvatel menší, ale má obrovský kulturní život. Furt si říkám, jak je to možný. Když se podívám na stejně velké finské město, nejde to srovnat. My máme maximálně nějaký hokej (smích).

Vypadá to, že se sem brzy nastěhujete na trvalo, nebo ne?
No jo, už máme i táborského pejska.

Katariina Lillqvist

Narodila se 24. května 1963
Pochází z Finska a z finských umělců patří ve světě
k nejznámějším.
Film studovala ve Finsku a v Čechách, kde absolvovala
DAMU.
Do Čech přišla na podzim 1989.
Od roku 2005 je jejím manželem muzikant Tomáš Grund.
V Praze mají filmové studio
V současné době připravují celovečerní animovaný film Mistr a Markétka. Pilotních pět minut promítnou při otevření muzea.
Je držitelkou několika ocenění.
Režie: Faruza, Balada o šibenicích, Vědro a další.
Scénář: Ochočený čáp, Vědro, Mire Bala Kale Hin a další.
Střih: Uralin perhonen., Mire Bala Kale Hin, Vědro a další.