Není to vážná interpretace, jen zábava u chytrého astronomického programu, který nás po obloze zavede do kteréhokoliv okamžiku v minulosti.)
Nyní nechť planety a hvěz-dy prozradí to nejdůležitější. Založení Tábora.
Jenomže které datum a přesný čas vložit do počítače? Neví se na den, natož hodinu, kdy kališníci opustili Sezimovo Ústí a vstoupili na ostroh nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, aby na troskách bývalého Hradiště založili obec věrných, zvanou Tábor. Stalo se to na konci února 1420. Ten rok byl přestupný. Vložme tedy do programu 27. únor. To je takový začátek únorového konce. A čas? Pravé poledne.
„Obloze pochopitelně dominovalo Slunce a také Uran a Venuše. V té chvíli se tělesa nacházela ve znamení Vodnáře," zjistil Břetislav Vonšovský. „Co z toho vyplývá?" sám pokládá otázku, kterou mám na jazyku, a hned na ni odpovídá:
„Slunce, vládce všeho, vlivem Vodnáře vyzývá, aby se děly věci, které přesahují člověka. Venuše k tomu přidává svou lásku a Uran revolučnost."
Láska i revoluce
Nezbývá než pokývat, že takovýto výklad v historickém kontextu obstojí. Husitství vykazovalo prvky jak náboženské revoluce, tak radikálního sociálního zvratu. Historikové v různých politických systémech dávají větší význam tu jedné složce, tu druhé, ale obě tam byly, zrovna jak to určila nebeská tělesa.
Právě při založení Tábora tyto prvky získaly konstruktivní, hmatatelnou podobu. Revoluci, oddanost víře a lásku k bližnímu, kdy se jeden s druhým i o vajíčko dělil. Přesně tak to chodilo v úplných začátcích táborské obce.
„V pravé poledne 27. února 1420 bylo dokonce Slunce s Uranem a Venuší v konjunkci, tedy ve spojení," podotýká pan Vonšovský, „Trojnásobná konjunkce, to je tedy z astronomického hlediska něco! Při ní se ještě více zdůrazňuje povaha jejich záměru. Jsou to nejlepší vlivy, aby vzniklo něco z gruntu nového, jiného, vyššího. Všechno podbarvené hlubokým citem. A také umíněností, jelikož Měsíc, luna, symbol snění, je ve znamení průbojného Berana, tvrdohlavce, který klidně jde hlavou proti zdi, když chce uskutečnit svůj sen."
Snad právě v tu chvíli na místa bývalého Hradiště vstoupil kněz Petr Hromádka se svou družinou a rozhodli, že tam bude Tábor. A pak napsal dopis Jan Žižkovi do Plzně, že Tábor, o němž husité snili, už stojí. Místo, kde Ježíš sestoupí z nebe, je tedy jisté. Alespoň koncem února 1420 se to tak jevilo.
Proto Žižka nelenil a do Tábora dorazil. Tím se však zpečetil osud Sezimova Ústí. Stálo na jediné, dobře přístupné cestě k Táboru a mohli se v něm opevnit nepřátelé kalicha. Jak obyčejný selský rozum, tak válečnická zkušenost měly jediné řešení – vymazat ho z povrchu zemského.
Třicátého března se husité z táborské pevnosti vypravili s ohněm k Ústí a město zapálili. A poněvadž mezi kališníky bylo mnoho těch, kteří předtím v Ústí bydleli, zapalovali vlastně svoje domy.
„Nebe nad jejich hlavami mě tedy opravdu zajímá," rozzářily se oči hvězdáře. Nastavil souřadnice místa a zadal datum 30. března 1420. „Ale kolik dáme hodin?"
Podle pramenů se tehdy oheň rozhořel tak rychle, že Ústečanky už nestačily dopéct chléb…
Všechno, anebo nic
„Švihneme tam půl jedenácté," rozhodl pan Vonšovský a dychtivě zabodl oči do obrazovky. „Heleďte to! Uran. Planeta nepokojů, revolucí. Je sice ještě ve Vodnáři, ale přibližuje se k Rybám, symbolu křesťanství. Ne, nebylo to v té chvíli bohapusté plenění."
Vypálení Ústí tedy mělo svůj vyšší smysl, v tomto případě ten nejvyšší – udělat co nejlepší podmínky pro příchod Spasitele.
A znamení Vodnáře, které opanovalo nebe při založení Tábora? Pořád ještě trvá?
„Vodnář toho dne určoval Merkura a Slunce. Ale už ne Venuši. Ta přestoupila do Berana a předtím plula ve znamení Ryb. Když ji ještě předtím ovlivňoval Vodnář, hořela láskou k vyššímu poznání, Ryby jí pak toto poznání určily jako křesťanství. A teď znamení konfliktního Berana. Láska dostala podobu vášně, která nepřemýšlí a nesmiřitelně koná, jakkoli by to snad mohlo být kruté. Z milenky milující se stala milenka bojující a ta neuznává kompromis. Jejím programem je: Buď všechno, anebo nic. Není cesta zpět."
I v tomto případě dávají zasněnému Břetislavu Vonšovskému za pravdu dějiny.
V Ústí totiž předtím zůstali váhavci, kteří si myšlenkou husitského Tábora nebyli tak docela jisti. A tu jim jejich bývalí sousedé zapálili domy. Kde nejčko hlavu složit? Inu, na Táboře.
Josef Musil
