Hřbitovy mi odmalička naháněly hrůzu. Ani dnes tato místa příliš často nenavštěvuji. Vydat se proto na cestu po místech posledního odpočinku právě před svátkem zesnulých, byla výzva.

Po mnoha plačtivých a pochmurných dnech je sobotní dopoledne jiné. Dva dny před Dušičkami hřeje slunce. A já právě velkou branou vcházím na největší táborské pohřebiště.

Nový hřbitov

Hřbitov nepůsobí nijak děsivě. I přes množství náhrobků mám pocit, jako bych se procházela v parku. Míjím mnoho lidí. Starší páry i rodiny s malými dětmi. Mnoho z nich důstojně přichází ve svátečním oblečení. Jsou tišší, příliš nemluví. Všichni s sebou přinášejí tašky plné darů. Díky jejich péči je většina hrobů upravených. Na každém leží čerstvé květiny nebo věnec. U náhrobků plápolají svíčky. Právě jako u rodinného hrobu Josefa Novotného ze Sezimova Ústí. „Chodíme sem s manželkou i se sestrou pravidelně, vždy o výročích. Snažíme se o hrob starat, aby to tu nebylo zpustlé, ale slušně upravené. A vždycky zapálíme svíčku," říká senior, který do výzdoby rodinného hrobu investuje před Dušičkami kolem dvou set korun. Obnovuje ji ale i během roku, na další výročí.

S blížícími Dušičkami ale na hřbitovy nemíří pouze čestní lidé, ale také zloději, kteří ve chvilce nepozornosti vykradou auto zaparkované před hřbitovem a odcizí i pečlivě připravenou smuteční dekoraci. Policisté proto všem doporučují, aby si svůj hrob vyfotili. Dopadnout pachatele pro ně potom může být daleko snazší. Josef Novotný se ale naštěstí s podobným vandalismem na vlastní kůži nesetkal. „Nikdy jsme si hrob nefotili, protože to nebylo třeba. Nikdy se nám tady nic neztratilo," připouští senior.

Po našem rozhovoru v zápětí potkávám muže s telefonem v ruce, jenž vkleče pečlivě fotí novou výzdobu. Nikoli ale kvůli zlodějům „Našemu hrobu se zloději naštěstí vyhýbají. Asi proto, že tu nemáme nic neobvyklého a cenného, co by pro ně bylo žádoucí. Fotím si to tu pro další příbuzné, kteří nemohou přijít. Jsou z daleka, tak jsem chtěl, aby viděli, že je hrob v pořádku a nepřímo se zúčastnili," říká Zbyšek Pospíchal z Tábora, který přinesl nový věneček za 400 korun. Také on ale nepřichází za blízkými mrtvými pouze o tomto svátku, ale několikrát do roka.

Čekanice

Mé další kroky vedou na jedno z těch menších pohřebišť, do táborských Čekanic. Na menším prostoru více upoutávají mou pozornost léta neopečovávané a zbědované hroby. O to smutnější dojem dostávám, když se na náhrobku dočtu, že patří řediteli školy. Co když i na mě jednou moji blízcí úplně zapomenou, vrtá mi hlavou.

U jednoho z náhrobků pozoruji staršího muže, jak zapaluje svíčku. Zachytí můj pohled a usměje se. Jdu tedy blíž a zdravíme se.
Pán mi říká, že se jmenuje Zdeněk Suchan a že přijel až z Loun. „Do dvaceti let jsem v Táboře žil, tak tu mám pochované oba rodiče a tetu. Ten hrob jsem stavěl úplně sám, ještě za mámina života," říká senior, který od šedesátého roku žije v Lounech a do Tábora jezdí třikrát do roka – zkontrolovat rodinný hrob i na sraz se spolužáky ze zdejšího gymnázia.

Pro něj mají Dušičky hlubší význam. „Jsem římský katolík, stejně jako celá moje rodina. Dodržujeme všechny svátky," říká třiaosmdesátiletý senior, který letos pořídil výzdobu na hrob za dvě stě korun. Ani on se o svůj majetek nijak zvlášť nestrachuje. „Tady není co ukrást," směje se.

Klokoty

Na poslední zastávce mě uvítá kostelní zvonkohra. Je poledne. Potkávám mnoho samotářů stojících nehnutě před rodinným hrobem, jako by si se svým zemřelým povídali.

Po chvíli zaslechnu hovor dvou žen. Jedna z nich právě koštětem obaleným hadrem vytírá náhrobek. Milý úsměv jedné z nich mi dodá odvahu oslovit je. Dozvídám se, že jsou to sestry. Hanka a Jarka. Bydlí v Klokotech, kousek odsud, ale příjmení si chtějí nechat pro sebe.

Jako jediné z dotazovaných se už s krádežemi hřbitovního majetku setkaly. „Před dvěma lety někdo na těch starých hrobech ukradl ty měděné lampičky. Musely jsme koupit novou a ta stojí přes tisíc korun. I živé kytky odsud odnesli a pak prodávali u Svíčky," posteskly si sestry.

Občasné krádeže ale nejsou tím jediným, co je trápí. Z neořezaných stromů lemujících hřbitovní zeď padá teď na podzim hromada lupení. „Jediný kontejner je ale uprostřed hřbitova a staří lidé, co sotva chodí, se s odpadem nemůžou táhnout takovou dálku. Ideální by bylo zřídit tu bio popelnice. Lidé to kolikrát řeší tak, že lupení zkrátka nametou k sousedům," ukazuje Hanka prstem.

Stejně nepřístupná je pro majitele hrobových míst voda. Ta je pouze u vchodu do hřbitova. „Myslím, že by to pro město nebyla zase taková investice dotáhnout sem rouru s vodou," myslí si Hanka. Z květů lip zase stéká sladká šťáva, která se lepí na náhrobky. „Musíme to jednou za čas umýt louhem, jinak by to nepustilo," říká Hanka.

Rozloučíme se a já odcházím. Překvapená, kolik milých a usměvavých lidí člověk potká zrovna na hřbitově.

Autor: Kateřina Šímová