Pokud chceme letošního osmdesátníka Otto Waldhause představit ze všech jeho stránek, musíme řeč stočit na malování, Indonésii, dechovku, kroniku, skauting a armádu. Vše spolu souvisí a vše se točí kolem služby u vojáků. Vojenská letadla jsou pro něj láskou, vášní i nostalgií. To lze číst ze stránek vojenské kroniky, již dodnes vede.

Když vstoupím do obýváku bechyňského panelákového bytu, otře se mi o nohu krásný kocour. Manžele Waldhausovy „si našel" ve Strakonicích na hřbitově, kam přijeli o Dušičkách. Při cestě do Bechyně už s nimi cestoval náhradník Ferdy I., kterého před časem přejelo auto. Všímám si, že na stole leží objemná kniha, na jejíchž stránkách se odvíjí příběh jednoho leteckého útvaru. Vedle leží pera a štětce, jimž autor kroniky k aktualitám domalovává ilustrace.

Povoláním palubní technik a přitom z různých směrů umělecky nadaný. Jak jste se dostal k práci na kronice?

Kronikařil jsem už jako skaut a málem jsem byl to, co vy. Ale láska k letectvu byla silnější než žurnalistika. Taky jsem psal básničky, jo a ještě jsem chtěl být strojvedoucím. Ale pak bylo všechno jinak.

Vidím, že spěcháte k tomu letectví, tak kudy k němu vedla cesta?

Ve Strakonicích jsem chodil do aeroklubu a jednou za mnou přišel náčelník, jestli nechci nastoupit do pilotní školy. Že prý mi to jde. Ještě mi nebylo sedmnáct, zrovna jsem se učil ve zbrojovce, tak jsme museli za mým tátou, jestli mi to podepíše.

Souhlasil?

Řekl: „Já ti to podepíšu, protože bys mi stejně utekl. Ale jestli tě vyhodí, nebo se zabiješ, tak mi nechoď domů." Tak jsem jel do školy leteckého dorostu v Popradu, kde jsem se seznámil s Pepíkem Novákem z Bechyně. Ale jinak jsem vyučený soustružník kovů, ale nikdy jsem to nedělal. Jen jednou v Indonésii, kde jsem učil, se něco pokazilo a hledali soustružníka. Přiznal jsem se, že tím jsem vyučený, ale že jsem to nikdy nedělal. Nicméně opravil jsem to, byť už to bylo deset let po učení. Zrovna nedávno jsem narazil na moje básničky z Indonésie. Ale tam jsme si museli dávat pozor na pusu, protože tam byl někdo, kdo nás měl sledovat, jestli se neprohřešujeme proti socialismu. To víte, byl začátek 60. let. Říkali jsme mu Pepek Vyskočil, jinak ho jmenovat nebudu. Na to, kdo tím udavačem byl, jsme přišli až když jsme se vrátili.

Mohl byste mi objasnit, jak jste se do Indonésie vůbec dostal?

Když jsem se na Slovensku vyučil v tom leteckém technickém učilišti, tak jsem tam zůstal učit a taky jsem se tam oženil. Ale manželka měla české rodiče a celkem hned souhlasila, že půjdeme do Čech. Z Popradu jsem se dostal do Přerova a se mnou i tři takové zvěsti o mně: že umím malovat a psát, že jsem kapelník a ještě učím. A z toho titulu mne poslali do Indonésie. V roce 1959 tam někoho potřebovali, tak za mnou přišel náčelník a povídá: „Hele, ty jsi takový dobrodruh," protože oni mi říkali leteckej skaut, „tak půjdeš učit do Indonésie, chceš?" Povídám, že jo. Hned mi dal kolo, abych se jel zeptat ženy, protože to mělo být na dva roky. Pustila mne, říkala, že bych stejně šel, byť se nám zrovna narodil syn. Tak jsem jel učit aerodynamiku i techniku a podobně.

Jaké to tam v té době bylo?

Dobrodružně horký. Lítalo se jen ve dne, ale z pravidla jen do oběda, protože pak už bylo strašný vedro a všichni si šli na chvíli lehnout. V noci se nesmělo. Taky si ještě pamatuju, že jsem si místo sobotní tělovýchovy, kdy jsme chodili hrát třeba košíkovou, vymodlil zkoušky kapely nazvané Hudba letectva. Byli tam indonéští muzikanti, ale oni hráli pro tu zemi netypické rakouské pochody, tak mi žena poslala třeba Kmocha nebo Valdaufa.

Vy jste taky celoživotní skaut, ale jak vás poslouchám, tak oni vás oslovovali soudruhu. To se vám neježily vlasy?

Neježily, protože jsem jich vždycky měl málo, a soudruh jsem byl. Já se tím netajím jako dnešní politici a s odpuštěním vychytrálci. Když jsem byl, tak jsem byl. Sice až pozdě, protože jsem do strany vstoupil když mi bylo skoro třicet let, ale byl. Stejně jako jsem byl skaut. Taky jsem se nikdy netajil tím, že mě neosvobodila slavná Rudá armáda, ale ve Strakonicích americká.

Jakou metodou vás dostali?

Vyčítali mi: „Soudruhu, ty nejsi ani ve svazu mládeže, ani ve straně…" Říkal jsem, že jsem, protože ve třiceti bylo ve svazu čestné členství. Tak jsem měl přinést legitimaci a dolepit si známky. No a pak za mnou jednou přišel kamarád a povídá: Hele, jestli chceš lítat a být povyšovaný, tak bys měl vstoupit do strany… Dostal jsem tu dvouletou zkušební lhůtu a v té době jsem odjel do Indonésie.

Musel jste si to sám v sobě dlouho srovnávat?

Ne, já jsem si s tím problémy nedělal. Řeknu vám kuriozitu: okresní tajemník KSČ ve Strakonicích byl nějaký soudruh Josef Bažata, ale u mne to byl bratr Pepík Bažatů Čilík (smích).

Takže taky skaut?

Ano, to byl jeden z nejlepších mých skautíků a on to dotáhl až na tuhle funkci. Jednou jsme takhle přišli ve Strakonicích na ples Lidových milicí, co tam bylo potentátů! Dneska jsou v různých partajích, co nichž se tlačili. No a Pepík, krajský tajemník, šel proti mně se Štrougalem. Když jsem ho viděl, tak jsem ho pozdravil: Nazdar, bratře Čilíku!" A on pak žadonil, abych mu to už nedělal (smích). Tak mu říkám: Pepíku, ty vole, ty se stydíš za svoje klukovství?

Tak jste tedy mohl lítat. Na jakých strojích?

Protože jsem byl palubním technikem, operátorem a radistou, tak jsem nepilotoval, ale jednou mi kluci půjčili TU-104 a já s ním přeletěl rovník. Vždycky jsem chtěl být pilotem, ale musel jsem se smířit, že nejsem. Možná kdybych jím byl, tak jsem si rozbil hubu. Lítal jsem na klasických letadlech i vrtulnících. Skončil jsem na proudovým vrtulníku.

Vím, že jste jednou katastrofě unikl jen o vlásek. Připomeňte ten okamžik.

Bylo to v den, kdy se mi dopoledne narodil kluk a já se odpoledne mohl zabít. Jen proto, že jsem se vzepřel politrukovi divize a on mě z lítání vyhodil, jsem se zachránil. Zabilo deset lidí, když vrtulník chytl za kopec nad Kroměříží. A pak jsem unikl ještě jednou, v roce 1968. Měl jsem letět s Pardubičákama a dělat kontrolu za letu. Ale já řekl, že nepoletím, že je mezi nimi udavač, který mne neustále udává kvůli politice a že cokoli zjistím, tak on mi to přes politický udělení zase vrátí. A že nepoletím, protože mám s sebou svýho psa. Pak jsme se přidali až za ně, měli jsme je před sebou asi sto metrů a najednou vidíme, že jim ulítl list z vrtule… Přistáli jsme v Jihlavě a šli se opít. Psa jsem tam prodal, protože manželka ho stejně už domů nechtěla.

Za jakých okolností jste se dostal do Bechyně?

V roce 1969, když jsem z Přerova přešel lítat do Olomouce. Když jsme 21. srpna roku 1968 byli na cvičení v Mladé Boleslavi, celou noc hučela letadla. To už Rusáci nalítávali. Ráno jsme se oblékli do leteckého a vyšli ven a oni na nás mířili. Vrátili jsme se do Olomouce a asi za měsíc nám řekli, že půjdeme do Prostějova. Jenže mně se tam moc nechtělo, chtěl jsem do Strakonic. To mi ale nevyšlo, tak jsem šel do Bechyně. Byl jsem u velitelský letky na divizi a později až do konce u bitevní.

Jaká Bechyně vás přivítala?

Taková, že tu pro nás ani neměli ubytování, tak jsme museli bydlet na Větrovech v chatkách. Až pak nás přestěhovali do hotelu na Panskou a potom postavili nový panelák a tam jsme šli bydlet. Když jsem do Bechyně přišel, tak se zase hned rozšířila moje pověst muzikanta. A že potřebují kapelu a bubeníka, zda bych nešel hrát. Tak jsem chodil. Bylo to hezký, to byla doba, kdy se kádrovalo a vyhazovalo. Pak jsem se dostal do kapely Míry Klímy ze Senožat. Říkali jsme si Rozvařilka. Hráli jsme po všech vesnicích, jenomže pak už to nešlo. Jeden z nás – Pepík jezdil s mašinkou v keramičce a to nešlo hrát do rána a pak jezdit ve fabrice. A já taky nemohl ráno na lítání, to byla velká zodpovědnost.

A kdy jste začal vést kroniku?

První kroniku jsem začal psát jako skaut v roce 1945. Pak jsem si psal svoji, ale maminka částečně vyhořela a ta kronika to odnesla. Potom jsem měl období, kdy jsem se věnoval spíš hudbě, a až v Bechyni jsem ji psal u každého útvaru, co jsem byl. Tedy od roku 1969 až do mého odchodu do důchodu. Jenže pokaždý ji vždycky někdo ukradl. Jen jedna se ke mně dostala zpátky.

Vaše jméno nezní česky, kdo byli vaši předci?

Vždycky mě to hodně štvalo, ovšem za to já nemůžu. Babička měla české jméno, ale děda, který padl v první světový válce a já ho tedy nepamatuju, se jmenoval Waldhans. Když se narodil můj táta, tak ho někdo špatně zapsal, zaznamenal Waldhaus, takže táta a já jsme Waldhausovi, zatímco jeho bratři byli Waldhansovi. To moje jméno zřejmě skutečně existovalo, protože v Německu mám stejnojmenné městečko. Když tátovo bratr jednou zjišťoval, odkud rod pochází, došel k Hořovicku, ke Zbirohu, kam měl náš předek přijít z Bavorska. A to Otto mne štvalo nejvíc. Původně jsem se měl jmenovat Jan, což je moje druhý jméno. Ale měl jsem kmotra, který chtěl, abych se jmenoval po něm. Dal mi prý tenkrát, v době krize, tisíc korun a koupil kočárek a udělal mi křtiny. Tak jsem holt Otto. Po pětačtyřicátém roce byl trend jména počeštit, naši o tom taky uvažovali, ale pak to neudělali. A taky jsem zjistil, že svatý Otto je v Bavorsku patronem pivovaru. Ale rozhodně jsem Čech až na půdu.