Když pojbucké děti poprvé vstoupily do stavení sedláka Jana Dolejše (č.p.19), psal se rok 1902. Od katedry na ně vzhlížel přísný brunet s plnovousem. Josef Diviš vyplácel žáky do nastavené ruky rákoskou a ránu si děti musely vždy povinně olíznout. Alespoň tak vypráví rodinné paměti Vladimíra Dolejše o začátku školní expozitury v Pojbukách, který je v roce 2012 sepsal a věnoval obci.

Do tohoto času docházeli školáci do tři a půl kilometru vzdálené Zhoře, než 15. června 1902 povolila zemská školní rada vyučovat v Pojbukách jednotřídku.

Děti nevyplácel

I tehdejší starosta obce Antonín Zhorný, který se zasloužil o začátek vzdělávání zdejších dětí, zachytil tuto událost do obecní kroniky: „Se školním vyučováním počato bylo roku 1897. Byla zřízena školní expositura, jež změněna roku 1911 v samostatnou školu. Školní budova vystavěna byla v roce 1906," píše se v kronice.

Josef Diviš se tady ale kvůli své „oblíbenosti" dlouho neohřál. Po půl roce ho nahradil učitel Miller: „Byl velké postavy, vyholený, veselé povahy. Jeho koníčkem bylo stále něco vyrábět, například klece na ptáky, ciferníky na hodiny aj," zachytil Vladimír Dolejš. Poté se zmiňuje i o učiteli Samcovi, který byl vážný, ale na děti nekřičel, ani je nevyplácel. V roce 1906 byl přeložen.

BUDOVA ŠKOLY stojí dodnes naproti obecnímu úřadu. Slouží k bydlení.

O stavbě školy rozhodli zastupitelé v roce 1903. Zakoupili parcely od rolníka Václava Křepelky. Farář Hraš ji vysvětil 9. září 1906. Celkové náklady na stavbu činily 23 100 korun. „V samostatnou školu jednotřídní byla přeměněna expositura dne 1. ledna 1912…Druhá třída otevřena byla v roce 1920. Přítomná doba není pro školu nejšťastnější. Budova potřebuje značných oprav, které se těžko pro veliký finanční náklad pořizují. Školní kabinet je chudý. Za války se pomůcky nepořizovaly a nyní pro drahotu rovněž počet jejich stoupá velmi zvolna," popsal tehdejší situaci Antonín Zhorný.

Pojbucká škola definitivně skončila v roce 1977. Poslední léta se školáci pilně učili také tomu, jak neudělat ostudu své socialistické vlasti. Hovoří o tom kronika obce v roce 1975: „Dne 25. února na den slavného únorového vítězství československého pracujícího lidu nad reakcí přijal pozvání ředitele ZDŠ přímý účastník únorových událostí. Proběhla beseda s žáky." Jejím tématem bylo, jak došlo k slavným únorovým dnům, co nám přinesl únor roku 1948 a jak si máme vážit výsledků únorových dnů. Kronika také zachytila: „Žákům byla objasněna úloha školy při výchově nového socialistického člověka."

Z historie školy

Pojbučtí kantoři:
• Josef Diviš, učitel Miller: učili ve stavení sedláka Jana Dolejše
• První vzdělával děti na nové škole učitel Bodlák, po něm učitel Švejkovský. Pak nastoupil učitel Seifert, velký vlastenec, který nosil ve sváteční dny čamaru (pánský slavnostní černý kabát se stojatým límcem a řadou knoflíků zapínaných na šňůrky) a napsal novou chrámovou píseň.
• Dále v Pojbukách učil kantor Novák, Antonín Zhorný, který pocházel z Pojbuk, učitel Khunagl (učil i na škole v Bradáčově), učitelka Svátková a dále také Rytíř, Kaisler a pojbucký rodák František Koblic. Dále učitel Vodrážka a František Ondřej.
• Náboženství vyučoval zhořský farář Hraš.
• V roce 1975 byla rozhodnutím rady v Táboře jednotřídní škola zrušena. Vzhledem ke špatné dopravní situaci bylo zrušení odloženo do srpna 1977.

Do trabantu se vešla celá škola

František PapežV letech 1967 – 72 navštěvoval pojbuckou školu František Papež, současný starosta

Pojbuky – Do školy v Pojbukách chodíval v letech 1967 – 1972 i František Papež (1961). Učil ho řídící František Ondřej, který v obci bydlel.

Jak za vašeho dětství škola vypadala?
Na celé škole nás bylo pět. Pamatuji, že jednou jsme jeli na výlet do Jindřichova Hradce trabantem, podívat se na betlém. Vešla se do něj celá škola. To bylo jednou jedinkrát. Za své zlaté éry patřila k těm modernějším v okolí. Byla dvoutřídní s bytem řídícího. Bradáčov, Smilovy Hory a Zhoř jsou starší.

Řídící Ondřej. Jaký byl?
No, nebyl to ten klasický vesnický učitel. Kantor odjakživa býval nositelem něčeho: staral se o mládež, vysazoval stromky… Tenhle ne. Lidem se spíše vyhýbal a do dění se vůbec nezapojoval. Byl to zkrátka samotář. Měl svoji rodinku a toť vše. Měl byt přímo ve škole. Začal tady učit asi v polovině 50. let. V této době, vyprávělo mi to hodně lidí, na dvorku, který ke škole patřil a byl pro děti, choval slepice a kachny. Místní mu to zazlívali. Když škola skončila, tak v penzi odešel učit do Smilových Hor.

Za vás tedy byla už jen jedna třída o pěti dětech?
Tři ve třetí a pak čtvrťák, páťák. Po nás se to asi o pět, šest dětí zvedlo. To ale k udržení školy nestačilo.

Co se dělo v roce 1977, když škola skončila, s budovou?
Nějakou dobu byla prázdná, poté ji koupilo družstvo a udělalo si tam kanceláře. JZD ji prodalo za 180 tisíc korun a majitel ji pak asi po deseti letech opět prodal, jen několikanásobně dráž. Nyní bývalá škola slouží jako chalupa a lidé, co tam žijí, se ji snaží zrekonstruovat.

Pamatujete ještě jiné kantory?
Já osobně ne. Žil tady ale František Koblic, který učil v Bradáčově. Za války tady byl učitel Vodrážka, který zároveň pracoval jako vyřizovací a zásobovací referent a potom před Němci utekl.

Na co ještě vzpomínáte?
Tady to vyučování bylo zajímavé. Měli jsme okýnka. To nás pan učitel prostě v době vyučování pustil ven a my jsme se provětrali (smích). Zabavili jsme se vždycky různě. Z učitele Ondřeje jsme moc respekt neměli. Mimo školu se dětem moc nevěnoval, ani na pivo mezi lidi nezašel. To pan Koblic, i když tady neučil, se zdejším dětem věnoval. Promluvil s nimi na návsi a zajímaly ho.