Hodětín – Když přijedete na hodětínskou náves, kromě parku s několika letitými stromy po pravé straně vás vpředu upoutá velká zelená budova se žlutou kapličkou.

Jde o již vysloužilou školu, v níž vědomosti nabývaly nejen místní děti, ale také ze sousedního Blatce a Nové Vsi.

Její historie se začala psát v 80. letech 19. století. V tu doby ještě děti usedaly do školních lavic v Sudoměřicích u Bechyně. Rodiče ale neviděli rádi, že jejich dítka musejí za vzděláním chodit hodinu pěšky a za každého počasí. Přemýšleli tedy, jak jim učení ulehčit.
A tak přišlo na řadu vyučování dětí doma. Psal se rok 1859 a obec se smluvila s vysloužilým vojákem Hospodářským, aby za stravu a náhradu vzdělával děti po domech.

Podomní učitelé

Hodětínská kronika dále uvádí, že byl později k tomuto účelu najat byt. Nejdříve děti docházely do domu s číslem popisným 24 , později do čísla 2, kde se říkalo u Maršů.

Výpomocného učitele Hospodářského během několika let vystřídali podomní kantoři Skluzák, Ctibor a Holub. Jak je vidět, v obci se příliš nezdržovali. Najatý učitel byl pro místní i vedení obce v podstatě poddaný, který pracoval jen za stravu a mzdu jako kdejaký nádeník.
Takové poměry trvaly až do roku 1878, kdy se již začalo se stavbou jednotřídní školy podle plánu stavitele Klímy. Původní nákres byl ale dvakrát opravován, a tak vznikly nákresy celkem tři, z nichž podoba vycházela.

Proti stavbě školy i rozpočtu však podala obec Blatec námitky a pře se táhla až do konce roku 1885. Blatečtí se totiž nechtěli podílet na splácení budovy.

Škola sice začala fungovat již v následujícím roce, tedy 1879, ale obecní zastupitelstvo na ní našlo řadu chyb. Vadilo, že školní třída je na počet dětí malá, že škola stojí naproti kovárně, kde se skoro celý den pracuje, a nepřiměřené se zdálo také osvětlení. Tehdejší obecní zastupitelé si stěžovali i na sklep, který není dodělán: chybí dlažba a objevuje se v něm voda.

close Před vstupem do bývalé školy stojí Josef Fábera a František Zeman (zleva), kteří na dobu školního mládí zavzpomínali zoom_in

Prvním učitelem v nové škole se stal místní rodák Václav Rypáček, který ale již v roce 1880 zemřel. Nahradil ho Petr Brož. O pět let později byla u školy zřízena zahrada, jejíž náklady se vyšplhaly na 185 zlatých.

Již v roce 1911 se z jednotřídní školy stává dvoutřídní a o tři roky později se budova opět upravuje. V přízemí vznikly byty pro učitele, kabinet a záchody, škola dostala také nové patro a schodiště. Na začátku září 1920 vedení obce rozhodlo o přeměně dvoutřídní školy opět na jednotřídní, a to kvůli malému počtu dětí.

Když ale do školy v roce 1937 nastupoval do první třídy dnes již dvaaosmdesátiletý František Zeman, škola byla opět dvoutřídní.
„V té době tu učil pan řídící Antonín Novák, který měl na starosti první až třetí třídu a od čtvrté do osmé třídy žáky vzdělával učitel Jirovský," začal své vyprávění hodětínský rodák František Zeman s tím, že v obou třídách mohlo klidně být až šedesát dětí.
Kromě kantora Antonína Nováka si vzpomněl ještě na učitele Smejkala a Krlína, který i s rodinou bydlel ve školním bytě v přízemí.
„Toho už jsem zažil i já," připojuje se do hovoru sedmašedesátiletý Josef Fábera, který dnes v přízemí bývalé školy se svým synem provozuje keramickou dílnu.

Do lavice v první třídě usedl v roce 1952. „Za nás už byla škola zase jednotřídní. Dětí nebylo mnoho. Můj ročník byl nejsilnější, a to nás chodilo do první třídy šest. Od šesté třídy už jsem ale musel chodit do Sudoměřic," upozornil na změnu Josef Fábera.

Nejvíc se přátelil se synem učitele Krlína, Jirkou. „On hodně zlobil a všude mě bral s sebou, takže jsme měli pořád nějaké průšvihy. Pan řídící se s ním ale nepáral," popisuje dále Josef Fábera, který sám okusil, co to je dostat rákoskou přes prsty.

„Doma jsem to ale nemohl říct, to bych dostal ještě od táty. Měli jsme třeba na zahrádce trhat plevel ze záhonku s ředkvičkami, ale místo toho jsme šli vedle na záhonek s jahodami, který patřil paní řídící," vypráví Josef Fábera.

Když on i jeho kamarádi zlobili, bral je učitel Krlín do lesa na sběr břízy, maliníku, chrpy či heřmánku. „Díky tomu jsme vyhrávali i okresní kola ve sběru," pochlubil se.

„My jsme zase chodili povinně sázet stromky do obecního lesa. Kluci kopali jamky a holky do nich sázely. Užili jsme si u toho spoustu legrace," doplňuje František Zeman, který osmou třídu ukončil v roce 1945. Jak s úsměvem dodává, poslední svoje vysvědčení dostal v hospodě.

„Když šli Němci po válce z pohraničí, tak byli tady ve škole ubytované celé rodiny, a my se neměli kde učit. Proto jsme docházeli do hospody. To bylo krásné. Akorát jsme si nemohli dát pivo," uzavírá František Zeman vzpomínky na školní léta. Lituje pouze, že si ve škole nezahrál divadlo. S ním se tady ale začalo později, až když už opustil osmičku.

Dveře se za posledními šestnácti žáky zavřely v roce 1974. Od té doby hodonické děti dojíždí do Sudoměřic u Bechyně. Dnes již pouhé dvě.

V současné době slouží celé přízemí bývalé školy keramické dílně Josefa Fábery. Od obce si prostor pronajímá již od roku 1992, o sedm let dříve si pronajal také přilehlou zahradu. Vedení obce dříve uvažovalo o tom, že z budovy vytvoří kulturní dům, pak v ní fungoval i obchůdek. Ten ale neměl žádný obrat a prodělával. V Hodětíně nyní žije 38 občanů, na počátku 20. století jich tu bývalo i 182.