„Dědeček odešel na frontu hned na začátku války. Bylo mu třiadvacet. Přežil celé čtyři roky, a to také díky tomu, že si ustřelil ukazováček a sloužil pak důstojníkovi. Nakonec se mu podařilo vrátit se domů o něco dříve, než byl oficiálně vyhlášený mír," vypráví Josef Vesecký.
Šťastnému shledání se synem a manželkou, ale předcházela řada okolností. Josef Vesecký, vnuk vojína, drží v ruce medaili za statečnost. Tu paradoxně získal jeho děda, když se snažil z fronty dostat nepozorovaně pryč.

Nechtěné dítě

Josef Vesecký se narodil 6. listopadu roku 1891 ve stavení, v němž jeho potomci žijí dodnes. Matku nikdy nepoznal a otec o něj neprojevoval zájem. Místo starosti o svoji krev ho raději poslal z domu, aby ho vychovávali jiní. Naštěstí jeho dědečkovi, Václavu Dolejšovi, tato situace lhostejná nebyla.
„Tady, kde dnes žijeme, býval kdysi Zemanský grunt, kam se přiženil Václav Dolejš z Pojbuk. S manželkou měli syna Františka, který umřel, když mu bylo sedmnáct, a dceru Marii. Provdala se za Veseckého, ale zemřela při porodu mého dědy ve třiadvaceti letech," vysvětluje rodinné poměry dnes třiašedesátiletý Josef Vesecký.

Dopis z války:
„Nejmilejší ženo,
přijmi ode mě srdečný pozdravení a vřelé políbení a vědět ti dávám, že jsem chvála Bohu zdráv a že jsem se sešel s Františkem Petrovým, když jsme lágrovali u Krče (pozn. red: dnešní Černá Hora). Jsme tu každou chvíli připraveni na to nejhorší, ale doufám v Pána Boha a Matku Boží a prosím je, by mě chránili od všeho zlého, by mně dopřáli, abych vás všechny zase spatřil a nevíte, jak bych Bohu děkoval, že mi žádná není…
Jen tě prosím, brzy mi odepiš, já budu na tvoji odpověď čekat každý den a pošli mi také náústek k fajfce. Tak pozdravuj ode mě všechny švagrové
a švagry. Zůstávám ti
věrným manželem až do hrobu tmavého."

Dopis od Josefa Veseckého manželce Františce psaný v lágru 15. září 1917 

Jeho dědečka vyslal otec na vychování do Křešína u Pacova. O nějakém dobrém zacházení v tomto případě nemohla být řeč a Václav Dolejš, který s manželkou přišel o obě děti se o vnuka Josefa pral.
„Prapradědeček byl velmi chytrý člověk. Uměl psát i číst, vyznal se v právu, a to v té době bylo spíše výjimečné. Například jeho manželka se podepisovala třemi křížky. Dědu si vysoudili a vzali sem na chalupu," vysvětluje Josef Vesecký s tím, že jeho otec bydlel o pár stavení vedle.
Václav Dolejš se také horlivě snažil, aby vnuk nemusel nastoupit do povinné vojenské služby. Jak se dnes říká: snažil se mu zařídit modrou knížku. S žádostí neuspěl, a tak dvaadvacetiletý Josef narukoval do Prahy Vršovic k 73. pěšímu pluku 7. kumpanie. O to horší situace nastala, když Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku.

Náhodná medaile

Medaile za statečnost.„V jeho pluku bylo asi 44 vojáků a mezi nimi jenom dva Češi. Co víme, tak tady ze vsi šlo do války jenom pár chlapů a ti je prý vrátili," míní Josef Vesecký. „Nevíme přesně, kde všude dědeček válčil. Myslím, že ho odvedli do Bosny společně s chebským plukem. Prošel si ale i Itálií nebo Rumunskem. Než ale narukoval do války, druhého června roku 1914 se oženil s Františkou Pazderkovou."
Snahy Václava Dolejše, aby se vnuk vrátil domů a mohl se starat o grunt, nepolevovaly. O to větší motivaci měl, když se mladé paní Františce narodil v roce 1915 syn Antonín.

O svůj život se voják Josef bál každým dnem víc a víc.
„Mnohdy se také vojáci schovávali v horách ve skalách, a když se střílelo, padalo na ně kamení. Prý tam bylo tolik sněhu, že stromy na oheň museli uřezávat od špiček. Když potom sníh roztál, zbyly už jen několikametrové pařezy," popisuje rodinné vzpomínky Josef Vesecký a rychle se dostává do popředí další: „Když chlapi chodili v zákopech, běžně se stávalo, že narazili na tělo v rozkladu."

Jeho děda si z bojů přinesl domů medaili za statečnost. Jak dnes jeho vnuk Josef Vesecký upřesňuje, přišel k ní ojedinělým způsobem:
„Byla mlha a děda chtěl utéct. Najednou na něj v oparu začal někdo mávat, aby šel k němu. Byl to nějaký cizí voják. Využili zákopy a se snažili dostat pryč. Nakonec ale došli tam, kam neměli a dědeček dostal medaili, protože přivedl zběha."


Aby se dostal z fronty pryč, chtěl použít jiný fígl. S kamarádem se domluvili, že se vzájemně postřelí, a tím se vyhnou válčení. „Děda kamaráda střelil do nohy. Ten se ale začal kroutit, měl hrozný bolesti, a tak se děda musel postřelit sám. U pravé ruky si ustřelil ukazováček, aby nemohl zmáčknout spoušť."
Oba se dostali do polní nemocnice a i tady si chtěli poležet co nejdéle. „Do ran si sypali sůl, aby se hůř hojily. Vše pro ně bylo snesitelnější, než každý den zažívat hrůzy na bojišti," dodává vnuk.

Nakonec se přece jen dočkal. Poslední rok války se už nemusel krčit v zákopech, ale dostal se do služby. „Byl z něj vlastně Švejk. Důstojníkovi dělal sluhu. Chodil tam prý nějaký velitel, který vždycky říkal, jak je politika všivá věc. Ještě dlouho předtím, než válka skončila, už věděli, jak budou vypadat hranice."
Aby se Josef Vesecký dostal domů o několik měsíců dřív než jeho spolubojovníci, se stejně nakonec zasloužil jeho děda Václav Dolejš. Stálo ho to dvě vykrmené husy.

„Ve vsi byl židovský obchodník Synek, který měl dobré známosti. Když se můj prapradědeček nedomluvil s úřady, zkusil to tedy přes tohoto obchodníka. Za dvě vykrmené husy dostal Josefa z války domů. Jeho malému Antonínovi bylo už kolem tří let a v roce 1922 přišel na svět ještě syn Petr. Můj otec."
Své vyprávění Josef Vesecký historkou: „Když se vraceli z fronty, vždy se převlékli do uniformy podle toho, jakým státem projížděli. Když pak byli v Maďarsku, Maďaři je obrali o povozy i oblečení."

Josef Vesecký zemřel 23. února 1964.

Pomozte s hledáním vzpomínek 
Britský premiér a nositel Nobelovy ceny za literaturu Winston Churchil o první světové válce řekl, že byla největší v lidské historii. V žádné jiné totiž nepadlo tolik vojáků: více než devět milionů. Zúčastnilo se jí asi 1,2 milionu českých vojáků, kteří tvořili největší skupinu mezi vojáky rakousko-uherské armády. Mezi nimi i vaši předci, kteří na frontě zůstali nebo se po letitých bojích vrátili domů a mohli obejmou své ženy a děti.
Právě jejich osudy chceme prostřednictvím tohoto nového seriálu každou sobotu připomenout. 
Postupně připomínáme osudu mužů, jejichž jména čteme na pomnících věnovaných padlým hrdinům.
I vy se můžete zapojit do mapování stop, které v rodinách na Táborsku zanechala 1. světová válka.
Stačí, když zavoláte na 381 256 066 nebo 381 256 064.