„Katka má vodu ráda, nebojí se jí," řekla kdysi moje maminka lektorce plavání v táborském bazénu. Následně jsem se několik sekund topila. V paměti mi zůstala spousta bublinek a rázná ruka učitelky tahající mě ven z vody.
O několik let později jsem se jako osmiletá vydala s kamarádkou Petrou, mladším bráškou Markem a našimi kočárky na malou jarní procházku u nás po vsi. Skončili jsme prozkoumáváním kvality ledu zdejšího koupaliště. Tehdy jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že ledy už v únoru tají a vymáchala se do půli těla. Očividně mi to nevadilo, když jsem se ještě půl hodiny vydržela houpat na houpačce s mojí tehdejší láskou Vojtou. Vařečka, která doma přistála na můj zmrzlý zadek, byla už příjemná méně (brácha mě nabonzoval).
Překonat sebe sama
Plavat jsem se naučila v deseti letech. Dnes, v šestadvaceti, mám i přes výše zmíněné zážitky vodu stále ráda a nebojím se jí. Vlastně ani nevím, proč jsem si chtěla znovu připomenout neblahý zážitek
z dětství a rozhodla se spolu
s pány otužilci okusit teplotu vody plánské Lužnice. Snad ze zvědavosti nebo touhy překonat samu sebe.
Nejsem totiž blázen, abych si šla běžně střihnout pár bazénů v minus pěti. V zimě se teple oblékám, tři vrstvy oblečení a termoprádlo jsou nutností. Obličej si ráno zásadně omývám teplou vodou a celkově jsem zkrátka teplomil.
Co ale řeknu, to platí, proto když jsem si vymyslela, že se v lednu vykoupu, tak žádné ústupky. Pěkně se smočím celá, ať se obecenstvo pobaví na můj účet.
V Den D už mi můj nápad tak k popukání nepřišel. Čím víc se v sobotu 9. ledna blížil sraz nadšených otužilců, tím spíš mi tuhl úsměv na rtech, a to nejen kvůli číslu na teploměru, který hlásil jen pár stupňů nad nulou. Před rodinnými příslušníky jsem se se svým „geniálním" nápadem raději nechlubila. Když jsem si těsně před odchodem z domova balila plavky, župan a boty do vody, měla jsem připravenou výmluvu, že odcházím do sauny. Vlastně bych ani moc nelhala. Právě před plánskou saunou u řeky Lužnice se totiž už třetím rokem nadšenci z Plané i okolí v lednu poctivě smáčí.
Už nebylo cesty zpět. Dodávám si poslední zbytek odvahy a odjíždím na místo činu. Panuje tu dobrá nálada. Poznávám tváře, které si pamatuji z novoročního namáčení v Jistebnici, kde jsem se
v pozici fotografa smála plavcům ještě od břehu. Teď už to tak vtipné není. Oblékám plavky, župan a s knedlíkem
v krku si jdu nadávat do bláznů ven na mráz k řece.
Přichází obecenstvo. Sleduji vedoucího všech otužilců Petra Koláře, jak rozbíjí vrstvu ledu na hladině. „Kdo půjde první?" ohlíží se otužilci jeden na druhého. „Běžte vy," šťouchne do mě jeden z nich
a potutelně se usmívá.
close
zoom_in
To jsem neměla úplně
v plánu, ale budiž, není úniku. „Můžu jít s vámi?" prosím Petra Koláře a on mi shovívavě podává ruku. Kráčím krok po kroku po schodišti vstříc ledovému objetí. Voda je opravdu mrazivá, chlad člověku skutečně proniká až do morku kostí. Mám pocit, jako by mi miliony malých jehliček střídavě probodávaly obě stehna. Voda se zdá překvapivě hustá, možná kvůli drobným kusům plovajícího ledu.
Čím hlouběji se nořím do spárů Lužnice, nemám už odvahy ani co by se za nehet vešlo. Buší mi srdce. Upozorňuji fotografku. „Teď se potopím, ale bude to jen jednou, musíte to stihnout."
Mise splněna. Na frajerských pár temp už nemám ani odvahu, ani sílu, a tak se rychle prodírám hustou kapalinou zpátky na břeh. „Ty vole" mi uklouzlo asi jenom desetkrát. Ač se to dle popisu nezdá,
v Lužnici jsem nestrávila ani půl minuty. I přesto mě ale ledová voda téměř paralyzovala. Nohy mám zcela rudé a z levé holeně mi crčí krev.
Za chviličku už si ale lebedím v teplé náruči sauny. Jak říkám, dávám zkrátka přednost teplíčku. Hřeje mě přitom i pocit, že jsem jednou zase překonala sama sebe.
